Nový společník tunelového bratrstva, který převzal Eddieho místo, byl veselý tlouštík a padělatel šeků z Buffala. Jmenoval se Red Hendershot a Max mi vyprávěl, že když mu Red předával šek na dva tisíce tři sta dolarů jako povinný členský vklad, tak prý mu povídá: "Na, a hele, jedno ti řeknu, todle je první pravej šek, co jsem vyplnil za posledních sedm let." Ale stejně ho tunelem nepustili, dokud jim šek v bance neproplatili.
Došlo ještě k jiným změnám. Phil Giffin, Jerry Bogentrodder a Billy Glinn dali dohromady své podíly z bankovní loupeže, každý těch svých devět tisíc, a pronajali si ve městě jakousi obrovskou haluznu a tam si otevřeli školu zasvěcenou válečným uměním: džudo, kung fu a podobné záležitosti. Max si zvykl na Dellu tak silně, že to s ní začal myslet naprosto vážně, tak vážně, že spolu už dělali plány do života a oba se chystali vrátit na vysokou školu - Della totiž taky během studií odpadla -, jen co se Max dostane z kriminálu. Mezitím na mě Max taky chtěl, abych se vystěhoval z bytu, protože se tam v mé nepřítomnosti nastěhovala Della. Takže jsem nakonec skončil u Mariany a žil u ní, což vůbec nebylo nepříjemné.
Pár dní nato, co jsem se zase vrátil, mě mí kamarádi překvapili a uspořádali u Dombeyů večírek na přivítanou. Účastnili se ho všichni členové tunelového bratrstva, plus Mariana, Alice Dombeyová a Della. Přípitky jenom pršely a já z toho byl naměkko. Samozřejmě že se za poslední měsíc vyskytly dotazy, proč vlastně mi správce odňal privilegia, ale ze všeho se mi podařilo vybruslit - až dneska! Když se mě Jerry zeptal, kvůli čemu jsem se do té bryndy dostal, položil jsem mu ruku na to jeho atletické rameno a povídám: "To je dlouhá historie, Jerry." A řekl jsem mu o těch nápisech: o tom mezi těmi tabulkami s automobilovými poznávacími značkami, o tom ve sněhu na střeše, o tom v té lahvi, co plavala v polívce, o tom v mešní hostii a nakonec o tom z těch kytek. Než jsem dokončil, tak se moje posluchačstvo rozrostlo a několik hostů chtělo slyšet všechno pěkně od začátku, a tak jsem to pověděl od A až do Z znovu. Jenže pak mi Alice Dombeyová - napadlo ji to jedinou ze všech - položila otázku: "Ale, Harry, proč si mysleli, že to děláš právě ty?"
Viděl jsem, že jsem zašel příliš daleko a že už nemůžu couvnout. Navíc jsem měl trochu v hlavě a kromě toho jsem byl naměkko. Měl jsem takovou zpovídavou náladu, jako tenkrát Andy při té večeři na rozloučenou. "Jo, to je tak," a už jsem to ze sebe pomalu soukal, "mysleli si to proto, že já jsem dřív býval vysazený na recesi a potrpěl si na kanadské žertíky."
Docházelo jim to pomalu. Nejdřív se rozsvítilo Philovi, nejdéle to trvalo Billymu Glinnovi, ale došlo to všem. Zpočátku jsem pozoroval v očích, jež se na mě upíraly, hloubavější a hloubavější výraz, ale pak jsem viděl, že jejich zraky jaksi chladně zmrtvěly. Mariana, která stála vedle mě, mě vzala oběma rukama za paži. Cítil jsem, že se lehce chvěje.
Ticho nakonec prolomil Joe Maslocki: "Hele, Harry, snad bude nejlíp, když nám to všecko vypovíš pěkně od začátku."
A tak jsem ze sebe celou historii vysypal. "Mí rodiče byli němečtí uprchlíci," začal jsem a vzal jsem to všechno po pořádku. Nejdřív se jim to nějak nechtělo líbit, ale když se začala smát Della, Max se přidal, a za chvilku nato i Jerry a pak se začal řehnit Billy a tak postupně nacházel v tom vyprávění o mých minulých alotriích každý něco, co jej pobavilo.
Phil se nechal strhnout až poslední, a bavil se zřejmě ze všech nejmíň, a když jsem došel až k těm pokusům o vyloupení banky, nesvedl víc než křečovitý úsměv, zatímco ostatní přímo řvali smíchy. Bylo to už všecko v tu chvíli natolik bezpečně zasuto v minulosti - a loupež se nakonec podařilo zdárně uskutečnit -, že se nikdo skutečně nijak nenaštval. Joe Maslocki dokonce prohlásil: "Do pr - pardón - kýnka, Harry, ty jseš génius. Kdybys to všechno dovedl využít v oblasti zločinu, mohls mít majland." Za nějakou dobu nato prohlásil Max: "Hele, Harry, já chápu ty kouřový bombičky, rozumím té sabotáži s tou dodávkou. Ale jedno mi nejde na rozum: jaks to zařídil s tou vánicí?"
Takže jsem konečně vystoupil z ilegality, a bylo to tak správné. Oni poznali mou minulost, věděli, co jsem stropil, ale věděli také, že jsem nebyl v jejich partě žádný podrazník, a přijímali mě proto přes to všecko jako kamaráda. Večírek skončil hodně pozdě a v plném veselí, všichni se rozplývali samými prohlášeními o věčném přátelství, a během několika příštích týdnů za mnou dorazili všichni uživatelé tunelu (každý samozřejmě sólo), abych jim prozradil, jak jsem prováděl některé své předchozí nehoráznosti. Vlastně se ze mě stal jakýsi profesor emeritus v oboru kanadských žertíků - sice na penzi, ale vyhledávaný pro rozsáhlou zkušenost.
Mariana se samozřejmě o loupeži dověděla plnou pravdu poprvé na tom večírku a nevěděla, jestli mi má nebo nemá prominout, že jsem jí plně nedůvěřoval. Ale vysvětlil jsem jí, že to nebyla ani tak otázka důvěry, jako spíš že jsem nechtěl, aby si kvůli mně dělala starosti, takže i tohle dopadlo šťastně a život se nakonec skutečně ustálil v pohodě a radosti.
Jednoho srpnového odpoledne jsme spolu byli s Marianou na pikniku u řeky velice blízko kanadských hranic, a když jsme tam tak seděli, povídám jí: "Víš, já pořád myslím na Andyho Butlera!"
"Nenašli ho, vid ?"
"Myslím, že se o to ani moc nepokoušeli. Co mu nakonec mohli přišít? Vždyť vlastně neudělal nic jiného, než že zasadil kytičky."
"Ano, a tys taky neudělal nic jiného, než žes zaparkoval svůj vůz u longislandské dálnice."
Rozhlédl jsem se po všech těch lučních květech rostoucích podél říčního břehu a usmál jsem se: "Pamatuješ se, jaks mi dala tu knížku o tom recesistovi?"
"Ta byla o tobě."
"Ne, o Andym. Já jsem byl obyčejný žabař, amatér, ale on, on je formát. Ťuk, ťuk."
Zůstala na mě udiveně hledět. "Co je?"
"Ťuk, ťuk," řekl jsem.
"No fajn," usmála se a poněkud zmatena přijala hru. "Kdo je tam?"
"Tomáš."
"Tomáš který?"
"To máš těžký, když koušou vešky! Ťuk, ťuk."
"Skutečně?"
"Cha, to je jenom fórek. A ještě jen polovička. Hele, druhá půlka je takhle. Ťuk ťuk."
"Kdo je tam?"
"Věrný Andycomi!"
"A kdopak je to, snad není pán až z Itálie?"
"Ne, z obyčejného amerického kriminálu a je to Andy, co mi pomoh z bryndy, protože svůj fórek vysadil na vězeňský dvorek."
"A tebe už ty fórky víckrát nepopadnou?"
Opřel jsem se roztaženými prsty do trávy, černá zem pod bříšky prstů příjemně chladila. "Mám ti takový pocit, jako by všechno ze mě ten Andy nějak vytáhl," řekl jsem jí. "Když jsem tam tím oknem ze správcovy kanceláře uviděl ty kytky, bylo mi, jako bych se napil nektaru, jako by se ve mně rozlilo úžasné teplo. Jako by ve mně zazářilo moje vlastní slunce a svítilo na ty kytičky."
"To se ti jenom ulevilo."
"Ne, to bylo něco víc. Proměnil jsem se, jako když se z těsta upeče chleba."
"A neproměníš se zase zpátky?"
"Jako že by ze mě bylo zase těsto? Ne, to nejde."
Pokyvoval jsem hlavou, házel oblázky do řeky, pozoroval ohňostroje slunečních odrazů na rozčeřené hladině a pak jsem jí řekl: "Víš, co udělám, až si to odkroutím? Usadím se někde tady. Seženu si místo, zabydlím se tu a na věky věků už budu Harry Kent."
Mariana se na mě zasmála: "Víš, Harry, že tě vězení naučilo být skutečně takovým, jaký jsi, že tě polepšilo?"
A to je pravda.
