Musím říci, že jsem předtím vlastně neseděl. Byl jsem tam na návštěvě nebo jako podnájemník, ale jako vězeň ne. Počínaje 27.dubnem jsem však seděl, o tom není pochyb.
Co takový vězeň dělá? Vstává o půl osmé a musí si uklidit. Posnídá. Hodinku si na vězeňském dvoře zacvičí a zbytek dopoledne stráví v cele. Pak obědvá. Opět hodinku cvičí na dvoře a zbytek odpoledne opět tráví v cele. Večeří. Večer tráví v cele. Jde ležet. A o hodně později usíná.
Co ještě takový vězeň dělá? Jednou týdně má dovoleno jít do knihovny a půjčit si tři knihy. Jestliže požívá všech výhod, vykonává někde ve vězení nějakou práci, ale když výhod požívá jen částečně, má aspoň možnost potloukat se během dne po značně velké části vězení a jednou týdně může na film a taky se může jít posadit do knihovny a přečíst si i nějaký časopis. Ale když jsou mu odebrána všechna privilegia, sedí jen v cele a snaží se hrozně pomalu, skutečně hrozně pomalu číst ty tři knihy. Žádné filmy, žádné potloukání po vězení, žádná práce, vůbec nic.
Je to všechno nesmírná nuda. Nuda je příšerný trest, horší dlouhodobý trest nikdo nikdy nemůže nikomu dát. Nuda je hrozně nudná. Šílená. Nevím dokonce ani, jak bych tohle měl pravdivě vylíčit, aniž budu tak nudný, a nebesa jsou mi svědkem, že nic takového rozhodně nechci.
Jediných pár chvilek oddechu od té nudy mi poskytovaly útoky, které na mě občas podnikali bohabojní přátelé otce Flynna. Byli poměrně nebezpeční, protože po mně šli většinou v tlupě deseti nebo dvanácti chlapů najednou. Jenže já se hrozně rychle naučil jedno: kdykoli se ke mně blížil sevřený chumel vazounů, ihned jsem se přesunul do blízkosti nějakého dozorce, takže nikdy se jim nepodařilo mi podstatně ublížit. Tohle bylo nicméně jedinkrát, kdy mi mé domovské právo v skupině vězeňských "ostrých hochů" z okruhu tělocvičny neposkytlo ochranu před násilím, jež bujelo ve vězení, a tenhle pocit mě zaháněl ještě do horší izolace a vzdaloval mě mému předchozímu životu.
K provozování žertíků jsem skutečně měl ted pramálo příležitosti a abych řekl, v dané situaci ani moc chuti. Žil jsem prakticky od jednoho Marianina ústního vzkazu k druhému. Vyřizoval mi je Max, protože nosit něco písemného bylo dost nebezpečné. A každý den ráno jsem se probouzel s nadějí, že toho dne se objeví nový nápis: dnes, dnes, dnes!
Ale nikdy se mi to nevyplnilo. Ten grázl zase přestal, jako když utne. Den po dni plynul, a žádné nápisy, a s každým takovým dnem sílilo správcovo přesvědčení, že já jsem skutečně viník.
Až pak dvacátého sedmého května ke mně přišel do cely dozorce Stoon a že mě zase povede do kanceláře ke správci. Úplně jsem ožil a povídám: "Něco se stalo? Objevil se nápis? Proto se mnou chce mluvit?"
"Ne," ucedil Stoon. "Nic se nestalo, žádné nápisy se neobjevily a dneska je to akorát měsíc. Proto s vámi chce mluvit!" A z tónu jeho slov zaznívalo jakési škodolibé uspokojení.
