Jediný rozdíl byl v tom, že se mi vyřešily finanční problémy. Těm třem tisícům, co mi poslala maminka, jsem dal dost zabrat, tu a tam jsem totiž musel předstírat nějakou tu zlodějničku a vysvětlovat, odkud že mám hotovost, a peníze samozřejmě nemohly trvat věčně. Zvlášť když jsem ted měl vlastní byt a přítelkyni. S těmi devíti tisíci v torně navíc jsem mohl vystačit celé ty dva roky, do té doby, kdy mi snad dají milost.
Ano, měl jsem devět tisíc. Doufali jsme, že nám obě banky hodí celých stopadesát tisíc, ale podařilo se nám vyloupit jenom jednu. Naštěstí se tenhle náš poloviční úspěch pohyboval u horní hranice našich odhadů. V těch kartonech od pití jsme z Federální fiduciární odvezli sedmdesát tři tisíce dolarů, rozděleno mezi osm chlapů, dělalo to na každého devět tisíc sto dvanáct dolarů.
Na jednu pracovní noc to ušlo. Což bylo jedno hledisko, z jakého se člověk na tu záležitost mohl dívat. A přesně tak se k ní stavěli mí kolegové spiklenci. Sakra hubený výdělek, když se uváží, že člověk riskoval doživotí, tak jsem se k tomu stavěl já. Nebyl to ten pravý postoj kriminálníka.
Nicméně jsme to provedli a prošlo nám to. Mariana neměla ponětí, že jsem do té velké bankovní loupeže zapleten - byl to samozřejmě nejsenzačnější zločin ve stoneveltské historii - a neměl jsem důvod, proč bych s tím měl její svědomí zatěžovat. Pokud jde o Joea a Billyho a ostatní, tak ti byli ted po provedené loupeži jako beránci, klidní a bezstarostní, a připadali mi jako dobře nakrmení koníčci. A líní. Přes to náhle nabyté bohatství někteří ani nevyužili možnosti, když na ně přišla řada vyjít si z vězení, což pro mě znamenalo zvýšenou příležitost dostat se ven. Hrozně mě začínalo štvát, že se musím každý den vracet na snídani a na večeři.
A tak březen uplynul jako beránky na nebi a nastalo aprílové dovádění. Počasí se zlepšilo a udělali jsme si s Marianou několik výletů v jejím volkswagenu a Max začal slibnou známost s docela příjemným děvčetem jménem Della. Někdy jsme si dávali všichni společné rande. Byl jsem šťastný a spokojený, neprovozoval jsem žádné žertíky, malinko jsem přibral a vůbec celkem jsem si v tom svém šťastném životě hrozně lebedil. Pak ale - bylo to přesně ve středu dvacátého sedmého dubna - ten šílený inscenátor oněch nápisů s voláním o pomoc opět udeřil.
