Ještě předtím nás také přišla navštívit policie. Někdy kolem půl dvanácté. Eddie se totiž jednu chvíli předtím vrátil se zprávou, že za posledních dvacet minut třikrát projelo kolem hlídkovací auto a že si dva policajti uvnitř s dost velkým zaujetím prohlíželi osvětlený interiér Federální fiduciární. "Neboj," uklidňoval ho Phil. "Máme bezpečný krytí."
"Já se nebojím," ujišťoval ho Eddie.
Tak úplně jsem mu nevěřil, když to říkal, ale musím přiznat, že policejní návštěvu zvládl s jistotou a klidem. Zastavili u banky těsně před dodávkou a oba vylezli z vozu. Pak šli ke dveřím, které Eddie otevřel, aby je mohl pozdravit. Zeptali se ho, kde je Duffy, a Eddie jim sdělil, že leží doma s chřipkou, která tou dobou zase řádila. Pak se ho ptali, co se v bance děje, že lidi ponocujou, a Eddie jim oznámil, že mají nějakou revizi. No a pak už se chlapi jenom tak ochomýtali, a i když žádné podezření neměli, nedá se říct, že je odpověd stoprocentně uspokojila.
V útrobách banky zatím Jerry s Billem přerušili operaci s laserem a svorně hlasitě oddychovali u předpokoje do trezoru. Jak tam stáli, silně mi připomínali pár dostavníkových koní, kteří právě utekli bandě Indiánů. U přepážky jsme Phil, Joe a já napjatě poslouchali, co se děje vepředu. A myslím, že stejně napjatě špicovali uši naši čtyři zajatci.
Nakonec Phil zavrčel: "S tímhle se musí něco udělat." Šel k chlapíkovi s kotletami a klidným hlasem se ho zeptal: "Vy znáte ty fízláky, co tady chodějí po štrece?"
"Jistě, znám."
"A oni znají vás?"
"Aspoň myslím."
"Helejte se, já vám řeknu, co uděláte," přikazoval mu Phil. "Půjdete jako dopředu, až co by vás viděli. Jenom přejdete a musejí vás přitom vidět, vemete ze stolu nějaké lejstro nebo něco, otočíte se a vrátíte se zpátky sem. Cestou na ně kejvnete. Kejvnete na ně, jo?"
"Ano, kývnu."
"Fajn. Tak na ně kejvnete!"
"Dobře," souhlasil. "Mám jít hned?"
"Jo, hned."
Chlapík s kotletami se zvedl, protřepl si zmačkané šaty, utáhl kravatu, narovnal brýle, odkašlal si a vyšel.
Phil mu ještě pošeptal: "Nevyhrožoval jsem vám."
Chlapík s kotletami se zastavil a ohlédl se zpátky na Phila.
Phil se na něho zpod masky zazubil. I mně při tom přeběhl mráz po zádech, a to jsem prosím byl na Philově straně. "A snad vám ani vyhrožovat nemusím," dodal Phil.
Chlapík s kotletami byl zřejmě naprostý kliďas. "Ne, to nemusíte," řekl, vyšel a udělal přesně, co mu Phil rozkázal. Zvedl ze stolu nějaké lejstro, kývl na policajty a vrátil se zpátky. "Prima," řekl Phil. "A ted zas sednout."
Chlapík na Phila zamával lejstrem. Chtěl bych to vrátit na místo, kdybyste dovolil. Nechci dělat v papírech větší nepořádek, než je krajně zapotřebí."
"No jo, to je fakt," kývl Phil. "Jenom počkejte minutu, jo?"
"Jistě."
Ke konci této rozmluvy policajti odešli. Uviděli známou tvář, všecko se zdálo v klidu, a to je přesvědčilo. Odešli, chlapík s kotletami položil lejstro zpátky, kde je vzal, a zase se všichni usadili a oddali se té nečinnosti a nudě.
A tou dobou začaly chodit zezdola z trezoru zlé zprávy. Hotovost Federální fiduciární dala deset plných kartonů peněz a to bylo všechno, co tu Jerry a Billy našli, ale zato směrem k trezoru Západní národní postupovali daleko pomaleji, než původně očekávali. A navíc to šlo nesmírně obtížně. Odstranění příčky byla pomalá namáhavá fuška a chlapi museli práci neustále prokládat přestávkami, aby kov zchladl, a pak se ukázalo, že stěna do centrálního trezoru je velice bytelná překážka z betonu, v kterém bylo plno železných prutů, pletiva a drátů. Na beton se šlo s laserem daleko hůř než na kov. Nedaly se s ním vyříznout větší kusy jako v příčkách, ve skutečnosti museli chlapi všechno roztavit kousek po kousku, při čemž vlastně proměňovali beton v lávu, hloubili ve stěně jakýsi pomalu se rozšiřující otvor a využívali přitom jenom skrovných výhod.
Těch výhod bylo skutečně málo, nevýhod kupa. Rozteklý beton se rozlil po dalším betonu, který se teprve měl tavit, tam zchladl a ztvrdl a proměnil se v cosi jako tuhou sklovinu, která byla daleko tvrdší než sám beton. Někdy se na betonové stěně vytvořila celá sklovitá krusta, takže než mohli chlapi začít tavit beton, museli znovu roztavovat ztvrdlou lávu.
A láva se chovala dosti nebezpečně. Tu a tam vystřikovala, někdy vybuchovala a pořád tekla. Netrvalo dlouho a Jerry i Billy už na sobě měli dost popálenin a moc šťastní z toho samozřejmě nebyli. Ve výhni trezoru červenali a rudli pořád víc a pot po nich tryskal jako vodopád. Vypili už hektolitr vody, ale stále to nestačilo. Oba očividně ztráceli obsah vody v těle a na Jerrym bylo možno úplně zřetelně pozorovat, že hubne. Zrudlá kůže mu na těle visela pořád volněji a obličej se mu propadal, jako by byl z vosku. I Billy viditelně nějak scházel, a něčemu podobnému bych byl v životě nevěřil.
Ale nikdo se o nějaké porážce nezmínil ani slovem, teprve krátce po půlnoci vyšel Jerry během jedné z těch pětiminutových přestávek ven, podal laser Billymu a zbrocen potem dobelhal se k Philovi a řekl mu: "Myslím, že to nezvládnem."
"Cože?" odmítl to Phil ihned prudkým mávnutím ruky. "Samozřejmě že to musíme zvládnout," zahučel. "Máš toho ted dost, tak si na chvilku sedni."
Asi o hodinu později, někdy po jedné, Bill poprvé prohlásil, že to nepůjde. "Ještě jsme ani nenarazili na druhou stěnu," vysvětloval Philovi.
"Musíme na ni narazit každou minutu," ujišťoval ho Phil. "Nenarazíme na ni vůbec," řekl. "Tou první stěnou se nikdy nedostanem." Pak se otočil, šel zase dovnitř a dal si svých pět minut.
Mezi jednou a druhou se snažili Phil a Joe dát Billymu a Jerrymu injekce povzbudivých rozhovorů, jenže pokud jsem mohl pozorovat, nemělo to vůbec žádný smysl, rovněž Eddie se každou chvíli vracel ze svého stanoviště a řečnil k světu vůbec o svém absolutním přesvědení, že by se rozhodně žádná akce neměla vzdávat.
Já jsem se dost dlouho držel zpátky, ale za chvíli jsem cítil, že prostě budu muset zaujmout nějaké stanovisko, a tak jsem na konci jednoho z těch povzbudivých hovorů řekl Philovi: "Hele, podívej se, teďko jsou skoro dvě hodiny a my ještě nejsme venku z tohodle trezoru a nezdá se, že bychom byli nějak blízko do druhého. A dohodli jsme se, že víc než do pěti tu zůstat nemůžem."
"Ale oni to přece musí dokázat," ujišťoval mě Phil.
V tu chvíli jsem mu na to neřekl ani bé, ale za dvacet minut jsme spolu vedli skoro navlas stejnou konverzaci, a já mu povídám: "Phile, hele, to se jim nemůže podařit. Zbytečně tady maříme čas a nutíme ty dva, aby se dřeli úplně nanic."
"Nevzdáme to," odpověděl zarytě Phil.
No ale přesto jsme to vzdali! Jerry vylezl ve tři ven, funěl, sotva dechu popadal, a potácel se, div nepadl, a přestože Billy napřáhl ruku a chtěl od něho vzít laser, Jerry ho přešel, donesl laser až k psacímu stolu, kde seděl Phil, práskl s ním na desku stolu a povídá: "Hele, udělej si to sám."
Phil na něho jenom zůstal vyjeveně civět. Těžko jsem to mohl pod maskou odhadnout, ale zřejmě ho to dost poděsilo a nezmohl se ani na slovo.
"Já už nehnu ani prstem," řekl Jerry. "A kámoš taky ne, to ti povidám. Udělej si to sám!"
"Jestli je v tom nějaký problém, tak -"
"Jo, problém v tom je, takže se můžeš sebrat a jít se na to mrknout," utrhl se na něho Jerry.
A Phil skutečně šel, podíval se, a když se vrátil, vypadal, že to jím silně otřáslo. "Jjo," uzavřel. "Takže to prostě nevyšlo. Ale půl baliku máme."
Tuhle půlku balíku jsme měli už v šest, před devíti hodinami, na což nikdo z nás nijak nepoukázal. Možná že jsme byli všichni příliš unavení.
Takže tak. Jerry a Billy se v mátohách oblékli, zatímco Joe pod bdělou ochranou Philovy pistole svázal čtyři naše zajatce a strčil jim do pusy roubík. Já jsem začal nosit kartony od chlastu s penězi, dopředu, kde jsem musel být bohužel tím, kdo Eddiemu sděluje, že akci vzdáváme. "Já to věděl, měli jsme se držet těch ručních granátů," prohlásil. "Člověk se má vždycky dokonale připravit na všecko, co nelze předvídat, tak se jedině dá operace dovést k zdárnému konci," prohlásil tvrdě.
Ve tři patnáct jsme byli z banky. Kartony byly naloženy v dodávce, kterou jsme pak já, Joe a Phil cestovali k Dombeyovu baráku. Složili jsme kartony ve sklepě ve Vasacapově chodbě, a zrovna když jsme končili, přihasili si to Jerry a Billy a Eddie v autě, které právě pro tenhle účel ukradli. Joe odjel vrátit dodávku, Phil nasedl do ukradeného auta, aby je zajel vrátit, a my ostatní jsme se tunelem dodrápali do vězeňské tělocvičny. Kartony jsme nechali ve sklepě u Dombeyho.
No a takhle jsem tedy pomáhal vyloupit banku.
