Telefonní rozhovory a další záležitosti, které bylo nutno zařídit předem, trvaly asi půl hodiny, takže Billy a Jerry začali pracovat s laserem až těsně po šesté. Phil zůstal sedět za stolem u telefonu a pistoli měl položenou hned po ruce. Já s Joem jsme seděli v otáčecích židlích, s pistolemi na klíně, a stále jsme hlídali své čtyři zajatce, kteří seděli na zemi, opřeni o stěnu. Eddie zůstal vpředu u vchodu a choval se tam přesně jako každý jiný bankovní portýr.
Vždycky když některý z našich zajatců potřeboval odejít do umývárny, bylo mým úkolem ho tam odvést a počkat venku, protože jsme zjistili, že nikde nejsou natolik velká okna, aby jimi bylo možno uniknout. A když už někdo musel jít, byl to obyčejně pravý portýr. Ten měl zřejmě ledviny stejně nadranc jako nervy. Tam a zpátky, tam a zpátky. Zpestřoval moji nudu chvilkami, kdy jsem byl skutečně podrážděn.
Možná však že by to bývalo bylo se mnou ještě horší, kdybych tam měl sedět hodinu za hodinou a nemít záminku, proč bych se měl aspoň na okamžik zvednout. Ale ze všeho nejvíc mi na těch výletech do pánské umývárny vadila váha pistole. Musel jsem před sebou držet automatickou pistoli kolt.45, jednu z těch, co jsme s Eddiem ukradli u vojáků, a její tíha byla skutečně obdivuhodná. Možná že pro někoho ne, ale fakt je, že byla celokovová. V biografu člověk vidí všude lidi ohánět se kolem sebe pistolemi, jako by to byly srkací slámky. Tahle pistole byla první pistole v mém životě, kterou jsem naneštěstí musel držet v ruce, a povídám vám, byla jako cent. Zvlášť proto, že jsem nepokládal za psychologicky příliš vhodné, aby se mi klátila v ruce hlavní dolů jako hadr, aspoň ne když se naši zajatci dívali. Takže když jsem se musel zvednout a dát se na pochod, ať už jsem šel za tím nedočúraným portýrem anebo za kým, vždycky jsem pečlivě dbal, abych držel pistoli namířenou přesně na osobu, kterou jsem vyprovázel. Bolest v zápěstí a tlak na palci mi skutečně chvílemi dávaly co proto.
A pak tu byla ta maska. Nemůžu říci, že by mě na obličeji svědila nebo co, ale cítil jsem ji na sobě jako cizí těleso, jako něco naprosto nepřirozeného. Tlačila mě do nosu, očnice mi nešly přesně kolem očí, a vždycky když jsem si ji nějak upravoval na obličeji, gumová páska se mi na temeni svezla a tahala mi vlasy. A to bolí.
Vcelku to byla hrozně nepříjemná záležitost, tahle bankovní loupež, a hrozně jsem si přál, aby to proběhlo co nejrychleji.
Jenomže ono to zase tak moc rychle nepokračovalo. Billy a Jerry se střídali s laserem, vždycky po pěti minutách, a zřejmě jim práce šla dost pomalu. Začali v šest a v půl sedmé už byli oba vysvlečeni do trenýrek. Muselo jim tam být horko, protože to bylo celé uzavřené a všecko z kovu, a přitom pracovali s laserem, což v podstatě znamenalo, že měli v kovu udělat účinkem obrovského tepla díru.
A toho kovu nebylo málo. Banka oplývala značným počtem zamčených bezpečnostních schránek, ve všech akciové certifikáty, a ty zabíraly zadní stěnu podzemní trezorové síně. Nejdřív se u několika skříněk musela upálit dvířka a čoud škvířícího se kovu spolykal všechen chlad v předsíni. Pak bylo třeba propálit příčky, a to se dálo zase v oblacích čoudu. A bylo jich třeba odstranit tolik, aby se protáhl člověk. Potom se musela propálit sama zed , které vedla ke stěně do podzemního trezoru Západní národní, a bůhvíjaké ještě schránky a překážky měly oba chlapy čekat na druhé straně.
Původně se v plánu počítalo s tím, že chlapi nejdřív proniknou do druhého podzemí a teprve potom posbírají prachy, ale když se upálila všechna dvířka od bezpečnostních schránek, okraje obnažených příček byly tak horké, že se jich ani nedalo dotknout. Klimatizace tady v podzemí pracovala naplno, ale moc to nepomáhalo, takže ani Billy, ani Jerry nemohli mezi příčky, aby tam pokračovali v práci s laserem. A zatímco tedy čekali, až kov vychladne, začali plnit prázdné kartony od lahví, které jsme sem s Joem nanosili z dodávky. Jerry a Billy tam stáli v maskách a v trenýrkách, potili se jako dveře od chlíva a začínali pěkně začervenávat (nedá se říci, že se v tu chvíli nepodobali langustám), a když jsme s Joem vyšli ven k dodávce pro kartony, zaskočili za nás a mířili našimi pistolemi na chlapíka s červenou kravatou a na chlapíka s kotletami a na tu ženskou v tvídové sukni. Napoprvé jsme jich přinesli šest, každý po třech. Eddie nám podržel otevřené dveře, přesně jako pravý bankovní portýr.
Tohle se odehrálo něco po sedmé. Jerry a Billy skládali svazky bankovek do kartonů až do půl osmé a pak se pustili znovu do práce s laserem a začali odstraňovat příčky.
To trvalo téměř do jedenácti. Ještě předtím, asi kolem deváté, mi ten chlapík s kotletami povídá: "Můžu něco říct?" Dosud byli všichni naši zajatci až na tlumený šepot velmi tiší a nikdo z nich se na nás neodvážil promluvit. A nikdo se nám neodvážil povědět ani, že nám to rozhodně nemůže projít, a dokonce vůbec nic z toho, co se obyčejně v takových situacích říká a co všichni rozhodně slyšeli v televizi tolikrát, že to museli znát nazpaměť.
No ale ten jeden, tedy ten chlapík s těmi kotletami promluvil - obrátil se ke mně a požádal, jestli smí něco říct. "Jistě," odpověděl jsem, i když jsem se úkosem podíval po Joeovi, který seděl vedle mě. Cítil jsem se při téhle operaci víceméně jako učedník anebo ještě spíš jako výpomocná síla, veškerý ústní styk by měli obstarávat především profesionálové.
Ale ten chlapík s kotletami si zvolil zrovna mě. Bylo to možná proto, že ony části mého obličeje nezakryté maskou naháněly méně hrůzy než nezakryté části Joeova obličeje. "Jak víte, žádný jsme nesměl domů na večeři. Nevím, jak ostatní, ale já začínám mít hlad. Nešlo by to, abychom mohli něco pojíst?" zeptal se.
Kruci, jak tohle mám vědět? Řekl jsem: "A máte s sebou nějaké jídlo?"
"Ne, ale mohli bychom pro něco poslat," odpověděl mi.
Poslat? Uprostřed bankovní loupeže? Bezradně jsem ze sebe vyhrkl: "Myslím, že rozhodně nemůžeme -"
"To se ale skutečně docela běžně dělá," ujišťoval mě. "Barák máte přeci vošacovanej, ne? - takhle to snad říkáte, ne?"
Takhle jsem se v životě nevyjádřil, ale přitakal jsem: "Ano, přesně tak to říkáme."
"Tak teda víte," pokračoval, "že když tady máme makat přes čas, objednáváme si sem zvenku jídlo."
Pak se k tomu připojil Joe. "Taky jsem ňák chyt slinu." Obrátil se na Phila. "Co ty?"
"To by nebylo marný," přikývl Phil. "Objednáme si sem něco z restaurace naproti."
Chlapík s kotletami pronesl hlasem znalce: "Z té knajpy naproti přes ulici! To je katastrofa. U Durkeyho za rohem je to lepší, na Massena Street."
"Tak jo," souhlasil Phil. "Máte číslo?"
"Myslím, že je támhle na stole na tom otáčecím seznamu," pravil muž s kotletami.
"Dobrá." Phil našel seznam, zatočil s ním a zřejmě číslo ihned našel. "Dobrá," řekl znovu a ukázal na mě. (Jmény jsme se vzájemně neoslovovali.) "Hele, seber od každého objednávky," rozkázal.
Takže jsem od každého vybral objednávku. Chlapík s kotletami doporučoval rostbífovou mísu, tak jsme si ji oba s Joem dali, a ta ženská v tvídové sukni prohlásila, že komu záleží na kaloriích, vezme si dietní krůtí mísu, dal si ji Jerry. Ostatní si objednávali standardní karbanátky anebo sendviče se slaninou, salátem a rajskými atakdále. K tomu obvyklé kafe, a dva čaje, ty byly pro Jerryho a pro toho chlapa s červenou kravatou.
Předal jsem seznam Philovi, který se naň podíval, zvedl telefon, ale pak se zastavil, znovu se podíval na objednávky, položil sluchátko a řekl: "Ne, pro deset lidí neobjednávám. Večer tady bývají tak tři čtyři lidi. To by hned věděli, že se něco děje."
"Promiňte," prohlásil chlapík s kotletami, "vždyť byste přece pro to jídlo mohl jít sám, a abych pravdu řekl, skutečně tady někdy míváme kolem večeře přes deset lidí, například když je revize nebo když máme podnikovou inventuru anebo i při jiných příležitostech."
Já to věděl, že pošlou mě, prostě jsem to věděl. Takže jsem řekl: "V té restauraci naproti, těm to bude jedno, ne? Ti sem prostě přinesou přes ulici, co se objedná, a hotovo!"
"Ne, do té restaurace prosím vás ne!" přesvědčoval mě chlapík s kotletami. "Musíte jít k Durkeymu, je to za rohem na Massena Street."
"No jo, dobře," přikývl jsem. "Půjdu k Durkeymu."
Joe také zatím přešel ke stolu, u kterého seděl Phil. Ted jsme tam byli všichni tři natlačeni na jednom fleku a naši čtyři zajatci zase všichni na úplně opačném konci místnosti. Joe mi řekl: "Hele, radši snad pro to pošlem. Přece jsme je po večerech pozorovali, oba jsme je spolu viděli, a opravdu si pro jídlo posílají. A jestli dneska nepošlem - nezapomeň, že se tady svítí naplno a vůbec -, tak si možná někdo něčeho všimne a dovede sem policajta, aby to tu zkontroloval."
"Teda my rozhodně nechceme," prohlásil chlapík s kotletami, "aby se tady střílelo, to už je to poslední, a taky ne, abychom se octli v nějaké nebezpečné situaci jako rukojmí."
Hm, to bylo i podle mě to poslední, co bych si přál.
"Podívejte, objednejte pro pět a zbylým pěti dojdu já," uzavřel jsem.
"Jenom nechoďte naproti do té restaurace," znovu mi radil chlapík s kotletami. "Běžte k Dur-"
"Jo, vím, vím. Durkey, za rohem na Massena Street."
Z jeho výrazu jsem nabyl dojmu, že se trochu urazil - zřejmě nebyl zvyklý, aby ho někdo přerušoval. "Ano, tak," řekl škrobeně.
Mezitím Phil uvažoval o mém návrhu. "Tak teda jo," souhlasil nakonec. "Ty doneseš pro pět, a já pro pět objednám telefonem."
"Dobrá."
Nato jsme se posadili a rozdělili seznam na dvě poloviny, tak aby Phil mohl telefonem objednat ty větší objednávky jako rostbífové mísy, a já že donesu ty menší jako karbanátky. "Hele, já nebudu volat dřív než za takových pět minut," řekl Phil. "Budeš mít jako když náskok."
"Tak jo." Strčil jsem si seznam do kapsy a ještě se podíval na toho chlapíka s kotletami, ale už se mi neodvážil říct, abych šel k Durkeymu za roh do Massena Street. V nastalém tichu jsem se vydal zase dopředu a tam jsem vysvětlil Eddiemu - Eddieho objednávka patřila mezi ty běžné karbanátkové s kafem -, že zajdu ven a sám část objednaného jídla donesu, ale se zbytkem že přijedou. Jen se mě zeptal: "A to zaplatím patama?"
"Zeptej se Phila." Já jsem s sebou peníze měl a počítal jsem, že si to potom všecko dám zaplatit.
"No jo, dobře," zahučel a otevřel mi dveře. Když jsem procházel, ještě na mě houkl: "Sundej si tu škrabošku."
"Aha, júú! Jo!"
A tak jsem došel za roh k Durkeymu a objednal jídlo. Sedělo tu plno lidí, jedli nebo čekali, až budou obslouženi. A mě napadlo: já jsem přesně uprostřed mezi dvěma bankovními loupežemi! Co vy na to, lidi? Ani na to dvakrát moc neříkali.
Uvažoval jsem, že zavolám Marianě, aby sbalila kufr, natankovala svůj volkswagen, a oba bychom se kvaltem hleděli ztratit k hranicím. A pláchli bychom do Kanady, tam bych si našel práci, narazil bych si nové jméno a oba bychom začali nový život. A nikdy víc bych se sem nevrátil, nikdy víckrát bych se už nemusel zaplést do takovéhle bankovní loupeže.
Dali mi balík s objednaným jídlem. Zaplatil jsem a vracel se do banky. Když jsem jídlo pak na jednom pultu třídil a počítal, kdo mi co dluží, přinesli druhou půlku a Eddie přišel pro peníze, aby mohl zaplatit. Phil musel do trezoru a vrátil se s dvěma dvacetidolarovkami. "Ne abys to přepísk s diškem," nabádal Eddieho a mně podával druhých dvacet dolarů. "Na. Tys to platil ze svýho, že?"
"Poslechni, tos to ale s tím tuzérem fakt přehnal," řekl jsem.
Zasmál se: "Ber, dokud ti dávají." Tak jsem to vzal a Phil řekl: "Vidíš? Tobě dělají nervy drýle tisíc let dopředu, ale když se to všecko spustí, ani to s tebou nehne. Je to tak?"
"Přesně tak," přikývl jsem.
"Hele, měl jsem tě předem dávno omrknutýho, Harry," podotkl.
"To víš, že jo," přikývl jsem. Pak jsme se všichni posadili a pustili se do jídla, a jak jsem řekl chlapíkovi s kotletami později, měl stoprocentní pravdu: restaurace naproti přes ulici se nemohla s Durkeym vůbec srovnávat. "Ta rostbífová mísa je fantastická," pochvaloval jsem si před ním, když jsem se ládoval posledními sousty. "Díky, že jste mi poradil."
"To nic, rádo se stalo," řekl. "Možná že se můžem poněkud lišit v názorech na některé finanční záležitosti, ale to ještě neznamená, že se k sobě nemůžeme chovat jako lidi."
To člověka nesmírně povzbudí, když něco podobného slyší právě od vysoce postaveného bankovního úředníka.
