Chlapík s kotletami oznámil ženě, že mají v bance náhlou revizi a že se nejspíš zdrží přes celou noc - ne, ne, na něho nepadá ani stín podezření, že by něco zpronevěřil, ujišťoval ji neustále -, a když domluvil, přešel zpátky a postavil se na místo ženy v tvídové sukni. Doplnil tedy dvojici, na kterou jsem mířil já, zatímco na ženu v tvídové sukni v tu chvíli již zase mířil pistolí Phil, protože ted zas ona telefonovala svému manželovi a vysvětlovala mu celou záležitost s revizí. V jejím případě nešlo na druhém konci telefonu o podezření, že by něco zpronevěřila, protože manžela ujišťovala: "Můžeš mě volat přímo sem do banky, kdy budeš chtít, celou noc." Vypadala, že ji to docela namíchlo, když zavěsila a vrátila se opět před hlaveň mé pistole, zatímco k telefonu před Phila se postavil chlap s červenou kravatou.
Žádného ze zaměstnanců banky naše přítomnost ve skutenosti nijak zvlášť nepoděsila, ledaže se někteří tak trochu báli, s vyjímkou portýra, který téměř zkoprněl hrůzou a jeho děs nepřešel, dokud ho neodzbrojili. Poté se očividně uklidnil. Ale chvilkami sebou přece jen poškubával, olizoval si rty a nervózně se rozhlížel kolem, jako by hledal někoho, kdo by ho mohl ukonejšit.
Ihned jakmile jsme vstoupili do banky a vnikli za přepážky do části, kde byly soukromé kanceláře a oddělení s trezory, nasadili jsme si černé masky z toho partiového kšeftu, kde je koupil Phil už někdy v prosinci. Byly to normální masky, jaké se nosí k dominovému kostýmu na maškarní, přesně takové, jaké si nasazoval Zorro tajemný mstitel. Nevím, jak jsem vypadal já, ale ostatní na mě působili jako postavičky z kreslených rodokapsových seriálů z třicátých let. A kde byl Zorro tajemný mstitel! Humpolácké látkové masky! Ještě že jsme byli všichni oholení a nad hlavami se nám nevznášely obláčky s textem, protože jinak už bychom vypadali skutečně jako staromódní karikatury.
Chlap s červenou kravatou musel své ženě do telefonu přidat k historce s revizí ještě jakousi otrávenou obhajobu skutečnosti, že si vybral povolání bankovního úředníka."Přece jsi věděla, že pracuju v bance, když sis mě brala," připomínal jí jednu chvíli. Zřejmě doma chystali nějakou slavnostní večeři, na kterou měli pozvanou rodinu z manželčiny strany, a paní domu byla jasně přesvědčena, že si tu revizi vymyslel, aby nemusel chodit. Snažil se to důsledně popírat a ke konci se do toho vložil poměrně dosti ostrým tónem, a když se vrátil před namířenou hlaveň mé pistole, všiml jsem si, že mu kolem rtů pohrává jakýsi téměř neznatelný úsměv.
Nakonec přišel na řadu portýr, obstarožní tlouštík s tučným zátylkem. Joe ho sám odvedl k aparátu, takže děda telefonoval pod ochranou dvou bdělých pistolí a dvou tvrdých chlapů s maskami na obličeji. Skutečně to působilo poněkud přehnaně.
Tedy přesně řečeno, portýr si neodbyl jen jeden telefonní hovor, ale hned několik. Nejdřív musel zavolat ženě a sdělit jí, aby na něho nečekala s večeří, protože mají v bance revizi, atakdále, atakdále. Pak musel volat ještě nějakému chlapíkovi jménem Jim a tomu řekl, aby za ním nechodil večer k jeho snaše na šachy, protože tam nebude, protože mají v bance revizi, atakdále, atakdále. Na takového dědu mi to připadal dosti komplikovaný společenský život.
Nakonec však portýr všechny své smluvené záležitosti na večer odřekl a přeorganizoval, odešel od telefonu a postavil se k ženě v tvídové sukni a chlápkovi s červenou kravatou a chlapíkovi s dlouhými kotletami, na všechny jsme Joe a já mířili pistolemi, zatímco Phil seděl u telefonu, kdyby se náhodou objevily nějaké problémy. Eddie zůstal vepředu v bance ve své roli portýra a Jerry a Billy odcházeli dolů do podzemí s trezory, aby se pustili do práce.
Tohle všechno se odehrávalo takříkajíc ve vnější sféře. Ale ve mně se zatím ozvalo:
J Ú Ú Ú Ú U I Í Í Í ! !
