Jenomže ono to chtělo víc než štěstí.
Jelikož jsem měl skutečně plnou hlavu onoho problému, kdo je autorem nápisů volajících o pomoc, plus plnou hlavu loučení s odcházejícím Andym Butlerem, nevydumal jsem zatím vůbec nic, čím bych zamezil bankovní loupeži, k níž mělo dojít v pondělí odpoledne. Takže to dospělo k takovým koncům, že jsem opět, tentokrát už popáté, seděl s Philem a Jerrym a Billem v restauraci a čekal, až v pět třicet dorazí červená dodávka od firmy s psacími stroji.
(Já osobně jsem tu byl popáté, ostatní pošesté, ale pokus to byl již sedmý. Za té strašné sněhové vánice před měsícem jsme se vůbec ani do restaurace neobtěžovali.)
Rozum mě nezklame, uvažoval jsem. Čtyři hodiny, čtyři patnáct, čtyři třicet. Rozum mě neopustí. Už několikrát mě osvítilo řešení za minutu dvanáct, a zvládnu to zase.
Ale nesmí to být stejné řešení. Žádný z těch předchozích nápadů se nesmím odvážit zopakovat, protože by si taky mohl Phil Giffin najednou dát všechno v hlavě dohromady. Hnal jsem to s tou náhodou takříkajíc až do krajnosti, i když podvakrát, to je v případě vánice a toho večírku v bance, šlo o případy skutečně přirozeně nahodilé, které nikdo nemohl nachystat předem. Ale ze zbývajících čtyř případů šlo ve třech pokaždé o nějaké bombičky - smradlavé, kouřové nebo při fingovaném poplachu dokonce o bomby skutečné - a to už jsem se ocital na trochu příliš tenkém ledu.
No nic, utěšoval jsem se, když se blížila pátá, však ty si něco vymyslíš. Ty něco vyšpekuluješ, Harry. Vždycky přece něco vyšašíš.
Žádná bombička. Žádné poničené dodávky. Žádné telefonování.
Varovat policii? Oznámit jim, že se chystá loupež?
Ne. Ti by se přece nepřihasili k loupeži s rozječenými sirénami, ale někde by se tu tajně schovali a posbírali by nás v tu ránu, jak bychom šli do toho.
Něco vymyslím. Něco určitě vymyslím.
Pět patnáct. Pět dvacet pět.
Že bych sehrál srdeční záchvat? Ne. Šli by do toho stejně a já bych rozhodně nemohl riskovat převoz sanitkou někam do nějakého špitálu na resuscitaci, kde by určitě chtěli zjistit totožnost.
Pět třicet.
Něco vymyslím.
Dodávka opravářské firmy přijela. Byl to nový vůz, zase malá dodávka značky Ford Econoline, navlas stejná jako ta minulá, hm, to jsem musel na té předchozí zapracovat skutečně na jedničku.
Takže i ted můžu odvést dobrou práci. Ve vteřině si určitě něco vymyslím.
Joe vylezl z vozu, přešel k zadním dvířkům a otevřel je.
Třeba začne třetí světová válka. Anebo se tu najednou objeví návštěva z vesmíru.
Joe vyndal psací stroj a přešel s ním ke dveřím Federální fiduciární. Eddie, se svrchníkem navlečeným přes portýrskou uniformu, vylezl také z auta, namířil si to k bance a postavil se vedle Joea.
"Já tomu nevěřím," pravil Phil. Podíval jsem se na něho: z jeho tváře na mě hleděla posvátná hrůza, asi jako by měl vidění a v něm spatřil panenku Marii, která mu zvěstovala, kterak dosíci míru na Zemi.
Dveře banky se otevřely. Joe a Eddie vešli dovnitř.
"Jdem na to," zavelel Phil.
Něco vymyslím, opakoval jsem úporně. Zvedl jsem se jako ostatní a všichni jsme vypochodovali z restaurace a zamířili přes ulici.
Něco mě napadne. Jenom ještě vteřinku!
