Ačkoli za normálních okolností platila v jídelně zásada naprostého ticha - nejvýš se vedla jakási konverzace pološeptem -, tentokrát se tento zákon porušil a jednotliví vězenští chovanci se zvedli a pronášeli hlasité pochvalné proslovy, v nichž se snažili vynahradit obecný nedostatek vybroušenosti o to okázalejším nadšením.
Pak jsem najednou zjistil, že taky řečním. Seděl jsem vedle Andyho, pozoroval jsem, jak se usmívá, jak pomrkává, aby mu do očí nevytryskly slzy, a jak polyká všecko to vzrušení, jež mu stoupalo do hrdla, a v okamžiku, kdy nějaký řečník skončil a potlesk utichl a zrovna nikdo nevyskočil a nezačal hovořit dál, tak kdo se naráz nezvedne jako zrovna já! "Pánové!" vyhrkl jsem, ale když se ke mně obrátily všechny ty dychtivé, rozesmáté tváře, v tu ránu jsem zvadl.
Co mě to popadá? Vždyť se tu před nimi chci vyznat ze všeho! A už se mi drala na jazyk celá pravda o mé minulosti recesisty a jak mě z toho vyléčil zářný příklad Andyho a ta jeho schopnost vyjít v dobrém se všemi lidmi kolem. Bože mě netrestej! Hochu, jen začni žvanit a bude to, jako by sis sám sobě podepsal rozsudek smrti!
Všichni se na mě podívali, stovky tváří na mně začly s očekáváním viset. Uvědomoval jsem si, že musím něco říci, ale v žádném případě to nemůže být to, co mě vymrštilo ze židle! Ani zdaleka ne! "Ehrrm!" zachrčel jsem, "já vlastně toho moc na řečnění nemám." No tys to pohnojil, pomyslel jsem si. "To jenom že jsem - ehrrm - že jsme byli s Andym jako v jedné cele, a ted jsou tomu už skoro tři měsíce, takže bych snad jenom řekl, že jsem v životě s prímovějším chlapem nežil."
Kristova noho! Celá jídelna přímo explodovala. Od šedivých stěn se odrážela jedna salva smíchu za druhou. Pár vteřin jsem tam zůstal tak stát, ale nikdo nezmlkl a neztichl, takže jsem už stejně nemohl nic dalšího říci, a ostatně jsem si v žádném případě nebyl s to vzpomenout na nic kloudného, co bych ještě dodal. Nakonec jsem se tedy znovu posadil a za chvíli nato se zase zvedl někdo jiný a pak ještě někdo jiný, až jsem začínal mít pocit, že se na to moje vystoupení přece jenom úplně zapomene.
Nakonec se zvedl sám Andy. Všem poděkoval, řekl nám, že se téměř zalyká dojetím, a ujistil nás, že na nás nikdy nezapomene. "Musím jenom doufat, že lidi venku budou stejní sympaťáci jako vy, kluci," prohlásil.
Jednu chvíli se podíval mým směrem a já zahlédl, jak mu v očích proskočila šibalská světýlka, a pomyslel jsem si, ne, prosím tě, Andy, nedělej žádný vtip, myslím, že bych to nevydržel. Trochu jsem se stáhl do sebe, abych se na ten okamžik připravil, ale nebezpečná chvíle minula a Andy neřekl nic. A nakonec všichni povstali a připravili mu halasné ovace za zpěvu "A on je pašák, on je náš!"
Druhý den, těsně předtím než odcházel, mi sdělil, že v té kratičké pauze užuž chtěl pronést pár poznámek, ale když viděl ten zkroušený výraz, rozhodl se nechat to plavat. "Odbýt to vtipem, to by se nehodilo," řekl. "Aspoň ne vzhledem k tomu, jak by ti bylo potom. A především jsem nechtěl, aby tě pak několik měsíců špicovali."
Takže jsem dostal další lekci. "Díky, Andy," řekl jsem. "Ty jsi skutečně královskej formát."
Zasmál se a pak jsme si stiskli ruce. "Nesmíš nikdy dopustit, aby tě usoužily zádrhely," radil mi. "Však voni se samy brzy "vystříbřejí"," usmál se. "Jenom se pěkně drž!"
Jo, ono se řekne, drž se. Ale od téhle chvíle za dva dny mám spáchat bankovní loupež, pomyslel jsem si. "Budu se snažit, Andy," řekl jsem. "Zlom vaz."
"Taky, Harry. Hodně štěstí."
