Od té doby, co do mého života vstoupila Mariana a byt, trávil jsem noci nejraději mimo naši vězeňskou rezervaci, za což jsem zase dělal ostatním členům skupiny zeď ve dne, kdy vyráželi ven oni. Takže toho dne jsem byl na obědě ve vězeňské jídelně a právě u oběda se to přihodilo. Tentokrát přišel vzkaz, abych honem rychle ráčil zvednout zadek a naklusal na koberec ke správci. Přišlo to úplně z čista jasna a vzkaz zněl velmi naléhavě, takže bylo štěstí, že jsem byl tou dobou zrovna ve vězení.
Když mě Stoon přivedl do Gadmorovy kanceláře, vypadal správce krajně naštvaně, i když se nedalo v tu chvíli přesně určit, zda byl namíchnutý kvůli mně, anebo kvůli té plastikové lahvi od šampónu, která ležela před ním na stole a z které stékaly na desku čůrky zeleninové hovězí polévky. Věděl jsem přesně, že to je zeleninová hovězí polévka, protože jsem ji měl právě před chvílí k obědu: prskli mi ji sběračkou na talíř rovnou z těch obrovských kádí, co mají na kuchyňské lince v jídelně.
Ukázalo se, že správce je naštvaný na mě i na tu oblebtanou láhev. Zapíchl se do mě pohledem a řekl: "Víte, co je dneska za den, Künde?" Panebože, vztek nevztek, vyslovil moje jméno správně.
Bylo pondělí sedmého března a po krátkém váhání jsem mu to sdělil. Přikývl a za svou zlostí mi zároveň dal velmi nápadně pocítit smutek, ale především bylo jasné, že se musel strašně naštvat. Smutek si potrpí na větší řečnění. "Je tomu právě dva měsíce a dva dny," prohlásil, "co jsem vám navrátil vaše privilegia."
Když pro mě Stoon přišel a říkal, že mě odvede k správci do kanceláře, snažil jsem se zaplašit všechny obavy: vždyť jsem přece neprovedl nic špatného, o čem by se Gadmore mohl dovědět.
Jenže provést něco špatného mohl taky někdo úplně jiný. Cestou ke Gadmorovi jsem úmyslně zapudil každičkou myšlenku na ony nápisy a skrytá poselství s oním voláním o pomoc, ale teď jsem jasně pochopil, že se stalo to nejhorší. Vycítil jsem ledovou nevyhnutelnost okamžiku. Zaúpěl jsem: "Další volání o pomoc!"
"Je to vskutku až velice legrační, Künde," poznamenal a ukázal na láhev od šampónu. "Opravdu to má svou komickou stránku, to musím přiznat."
"Nevím, co máte na mysli, pane správce," hlesl jsem.
"Mám na mysli tuhle láhev, kterou našli v nádobě se zeleninovou hovězí polévkou," pravil. A pak mi strčil pod nos rozdrbaný cár balícího papíru. "A tenhle papír s obvyklou zprávou byl vevnitř."
Doslova a do písmene táž zpráva, naškrábaná tentokrát tužkou na zmačkaný kus papíru, zřejmě urvaný z nějakého pytlíku. Zeptal jsem se: "A ten papír s tím nápisem byl vevnitř?"
"Proboha, Künde, vy jste bud dokonalý lhář, anebo se vás tady ve vězení pokouší někdo napodobit. Jenom nebesa vědí, jak strašně rád bych vám viděl až do žaludku a do hlavy."
"Pane správce, ani nevíte, jak já sám bych si přál, abyste do mě viděl, " pravil jsem, protože jsem v tu chvíli myslel jen na to, jak strašně jsem nevinen v souvislosti s tím poselstvím v láhvi. Ale téměř ihned jsem si uvědomil, co ještě by mohl správce v mé hlavě zjistit, kdyby se mu náhodou podařilo do ní nahlédnout, a v tu chvíli jsem pocítil, jak mi v obličeji užuž začíná šíleně cukat.
Ne, ne! Jestli začnu mrkat a jestli mě zase popadne ve tváři ta cukatura a jestli se začnu z nervozity drbat, tak mi rozhodně v životě nemůže uvěřit! Abych se z tohohle nebezpečí nějak dostal, prohlásil jsem bez ohledu na to, jestli třeba protestuji příliš odvážně, protože hlavní bylo, abych se plně ovládl: "Pane správce, kdybyste se mi mohl podívat do hlavy, zjistil byste, že od minulého prosince jsem neprovedl jediný žertík, prostě už předtím, než jste mě zbavil mých výsad."
Prohlásil jsem to naprosto upřímně a myslel jsem to skutečně vážně, samozřejmě aniž jsem do toho počítal to, co jsem provedl s dodávkou opraváře psacích strojů, aniž jsem do toho počítal kouřové bombičky v koších Národní západní a aniž jsem do toho počítal varovné telefonování ohledně nastražených bomb ve Federální fiduciární. To žádné kanadské žertíky nebyly. No, možná že s nějakou divočinou v Kanadě něco společného měly, ale rozhodně to nebyly žertíky. Ne, za tím vším byly smrtelně vážné důvody.
"Mám jenom jednu jedinou otázku, Künde," řekl mi správce. "Jestli tyhle bláznoviny neděláte vy, kdo je tedy dělá?"
"Nemám nejmenší tušení, pane správce. Ale bohužel nemůžu uvést jedinou podezřelou osobu. Ať pomyslím, na koho pomyslím, na nikoho tohle neukazuje."
"A existuje tu někdo, kdo o vašich kanadských žertících ví?"
"Panebože ne! Aspoň mezi vězni ani jeden, pane správce."
Nasupeně se na mě usmál. "Myslím, že téhle vehementní odpovědi musím věřit. Ale uvědomujete si, Künde, že tyhle žertíky by každý vězeň v tomhle vězení provádět nemohl?"
"Jak to myslíte, pane správce?"
"To chce totiž chlapa, který má privilegia," řekl. "Chlapa přesně jako vy, někoho, kdo má přístup do různých částí vězení, které jsou pro většinu chovanců nepřístupné."
"Ano, pane správce, to chápu."
Zavrtěl hlavou. "Ať přemýšlím, jak přemýšlím, vždycky nakonec skončím u vás," prohlásil. "Víte, já vám chci věřit, chci věřit, že dovedu přesně odhadnout člověka, ale krucinálfagot, Künde, když ono to pořád neukazuje na nikoho jiného než na vás."
"To si uvědomuju, pane správce," přikývl jsem. "A přitom nemůžu říct nic jiného, než že já to prostě nejsem."
Spočítal mi to přímo na prstech. "Záležitosti z téhle oblasti se vyskytují ve vašich materiálech," připomněl. "Máte přístup ke všem a všude, přesně to, co potřebuje ten dotyčný, co to tropí. A ani jediný z nás dvou nemůžeme připadnout na žádnou další osobu, kterou bychom mohli brát v úvahu jako pachatele."
Vypadalo to, že je se mnou skutečně amen, to jsem si nechtěl zastírat. "Kdybych si sám neviděl tak dobře do hlavy," pokračoval jsem, "taky bych se klonil k názoru, že jsem vinen. Proti tomu skutečně nemůžu argumentovat."
"A ještě je tady jedna okolnost," pokračoval, "sice drobná, ale důležitá. Žádná takováhle událost se neodehrála nikdy předtím, než jste sem přišel. A žádná se nestala během oněch dvou týdnů, kdy jsem vám odebral výsady."
Zdálo se mi už jasné, co bude následovat, a nikdy nikdo předtím snad neočekával rozsudek se smíšenějšími pocity. Byl jsem si v tu chvíli naprosto jist, že příštího pokusu o vyloupení banky se nebudu muset účastnit. To mi připadalo úplně nádherné, protože doposud jsem neměl žádný plán, jak se do věci obuju tentokrát, ale zároveň s tímhle nadejde konec mým sedánkám s Marianou. A to už moc prima nebude. Čekal jsem a ani jsem nemukal.
Správce neříkal taky nic. Zdálo se, jako by chtěl pokračovat, ale místo toho tam seděl, koukal na mě jako kakabus, propichoval mě zpytavým pohledem a zřejmě o mně přemýšlel. A znovu se jeho prsty rozbubnovaly na desce stolu. S tím rozdílem, že tentokrát to znělo spíš jako blep, blep, blep, protože z nepozornosti bubnoval prsty v loužičce zeleninové hovězí polévky rozlité pod lahví od šampónu.
Trošku sebou trhl, podíval se na konečky prstů a v očích mu prošlehl takový výraz hnusu, jaký mi silně připomínal Phila. Pak vytáhl z kapsičky na prsou kapesník, aby s tím něco podnikl. Když si upatlané prsty čistil, probodl mě znovu tím svým pohledem a pravil: "Víte, já nevěřím na to, že by člověk měl někoho napadnout z té strany, kde je slepý, Künde, takže vás pro tentokrát budu pouze varovat. To je snad fér. Jestli se tahle věc přihodí znovu a vy nebudete mít betonové alibi a nebude existovat žádné druhé přesvědčivé vysvětlení, tak vám odejmu všechna privilegia, co máte nebo třeba budete mít. A privilegia vám nevrátím dřív, dokud se to nestane znovu. Jestli se to stane po tu dobu, co nebudete mít žádné výsady - a tuhle věc, jak jsem řekl, může tropit jenom někdo, kdo má výsadní právo přístupu do jistých částí vězení - tak to přijmu jako důkaz vaší nevinnosti."
"Ano, pane správce," přikývl jsem. A tak jsem znovu unikl, znovu jsem byl zachráněn pro Marianu a pro banku.
Kdybych aspoň jedinkrát v životě mohl šťastně hledět vstříc nějaké události bez těchhle smíšených pocitů.
"Za předpokladu, že jste skutečně nevinen," pokračoval, "by vám nemuselo být na škodu, kdybyste si zatím sám trošku zahrál na detektiva."
Měl zřejmě na mysli, abych se mu to snažil donést, a já byl víc než ochoten to udělat. "Ano, pane správce," řekl jsem. "Budu se snažit toho chlapa načapat, to vám slibuju."
"No dobrá," přikývl. Znovu se na mě zpytavě podíval, zřejmě přitom uvažoval o různých věcech, které by mi snad ještě měl říct, ale pak nakonec jenom lehce zavrtěl hlavou a řekl Stoonovi: "Mno, tak to bychom měli."
Když jsme pak kráčeli se Stoonem chodbou, řekl mi: "Teda bejt já na jeho místě, tak vás zašpéruju do tý nejvostřejší samotky a klíč vod cely zahodim."
Byl jsem skutečně rád, že Stoon není na Gadmorově místě.
