Ale nicméně nastalo jakési období klidu a nebesa vědí, jak jsem za to byl vděčný. Ten byt byl náramná výhoda, cosi jako základna, báječné útočiště před světem, i když já sám jsem víckrát užil Marianin byt než tenhle nově najatý. Ale už jenom to vědomí, že existuje a že je můj, mi dodávalo pocitu stálosti a bezpečí.
A pak tu byla samozřejmě sama Mariana. Nejvíc jsem na ní myslím miloval tu vlastnost, že nebyla vůbec s to mě brát vážně.
Připadalo jí vždycky hrozně legrační, že jsem vlastně utečený trestanec, že se pohybuji po měsíce jako provazochodec, který balancuje mezi nejnepředvídatelnějšími katastrofami. Kdykoli jsem se rozpovídal, a zvlášť když jsem mluvil sklesle a s posupným smutkem o všech těch problémech, které se na mě hrnou, výsledek byl vždycky týž: Mariana se nakonec nikdy neudržela a rozesmála se. Jak ta se ráda smála!
Dala mi taky knížku, která se jmenovala Mistr triků od Paula Radina a která pojednávala o celém cyklu mýtů mezi americkými Indiány. Mýty byly spojeny postavičkou jakéhosi dovádivého nezbedného skřítka, vlastně recesisty, jehož symbolický význam v sobě skrýval cosi daleko hlubšího. Byla to síla tvořivá i ničivá zároveň, dobrá i zlá, nápomocná i škodlivá, a na konci celého toho řetězu se ukázalo, že ze svých nezbedných kousků vyrostl a začal se věnovat práci ve prospěch této Země a snažil se o to, aby tu celé lidstvo našlo příhodné životní prostředí. "Tenhle Mistr triků je vlastně nediferencovaná forma," vysvětlovala mi Mariana, když jsem knihu přečetl. "Neví, kdo je, co je, a neví ani, proč tu je. Bojuje ve skutečnosti s vlastní pravicí, protože si neuvědomuje, že patří k jeho tělu. Bloudí a dostává se do malérů, protože nemá žádný cíl. Nakonec však dospěje a dojde k bodu, kdy si uvědomí, jaký má sám být, a zjistí, že musí pomáhat lidským bytostem, protože přesně proto byl poslán sem na Zem. Mně se zdá, že jsi ty takový, všichni recesisti jsou takovíhle. Nevyznají se sami v sobě, je to vlastně případ opožděného vývoje."
"To vypadá, jako bys mi oklikou chtěla naznačit," řekl jsem jí, "že jsem dětinský." I tomu se hrozně zasmála.
Pokud jde o bankovní loupež, tak ta mě dočasně přestala pronásledovat. Ne že by Phil a ostatní kluci od myšlenky na její provedení upustili, ani nápad. Dokonce naopak. Phil, ubit zlým osudem a životní smůlou, jako by byl den ze dne posedlejší, ramena měl shrbená až hrůza, zuby stále zaťaté a v obličeji výraz den ze dne otrávenější. A ostatní za ním šli jako ovce za beranem: nikdo nechtěl couvnout.
Hm, ale stejně dobře bychom to mohli pustit k vodě. Já jsem totiž zatím přímo sršel energií. Během tří dnů od onoho telefonického humbuku s bombami jsem klidně provedl dva další kousky a zároveň jsem učinil náhlý, ale přesvědčivý objev, že mi zásoba nápadů v životě nevyschne. Já blázen, jak jsem mohl propadnout takovému zoufalství! Moje mysl jako by se náhle vyprostila ze spárů strachu.
Další obléhání banky se plánovalo na pátek 28.ledna, přesně čtrnáct dní po mém pokusu vyvolat poplach údajně nastraženými bombami. Zavčas jsem se na to připravil, ale tentokrát jsem tomu nehodlal zabraňovat žádným kouskem v bance. Místo toho jsem si ve čtvrtek hodně pozdě večer vyšel na procházku, zašel k místu, kde parkoval ten opravář psacích strojů se svou dodávkou a zřídil jsem to nebohé vozidlo tak, jak jsem ještě žádný dopravní prostředek v životě nepoznamenal. Tak, prostě najednou.
Nicméně mi z toho bylo hrozně těžko. Nejen proto, že tenhle čin znamenal opětný návrat ke staré rutině, k někdejšímu já, jehož jsem se již dávno zřekl, ale taky kvůli té pohromě, jakou jsem opraváři připravil. Jenže jsem prostě neměl vyhnutí. Mohl jsem volit mezi jistými obtížemi, které způsobím jemu, anebo mezi totální zkázou, kterou bych způsobil sám sobě.
Takže dodávka dostala zabrat. Písek v nádrži, to bylo jen drobné vylepšení. Vyrval jsem kabely, přeřezal hadice od chladiče, odstranil jsem pružinu od pedálu plynu... nechci vypočítávat všechny položky tohoto katalogu zkázy. Stačí říct, že když jsem skončil, mohla se dodávka hnout z parkoviště jedině vlekem. Což mi našeptalo poslední vandalský skutek: z předních kol jsem odšrouboval matice. Dodávku by netáhli dál než jeden blok, pak by určitě přední kola upadla.
Když se druhého dne odpoledne Joe s Eddiem neukazovali, začal se Phil tvářit nasupeně. Jerry mi později řekl, že se obával, aby Phila nepopadl amok a aby se najednou nevymrštil, nevytáhl pistoli a nezačal z pouhého pocitu marnosti střílet po všech lidech kolem, a proto prý se snažil Phila uklidňovat. Srdečně jej ujišťoval a povzbudivě ubezpečoval, jenže všechno vyznívalo tak prázdnou bezútěšností, jako by houkal do sudu. Ještě za deset minut šest byl až šibeničně veselý, a právě v tu chvíli zastavil u chodníku před restaurací taxík a z něho se vyhrabal Joe s Eddiem. Joe nesl v náručí psací stroj a Eddie byl pod pláštěm již navrznutý do portýrské uniformy. Phil se na ně pouze podíval oknem a kývl hlavou. Neřekl ani slovo.
"Dodávka tam nebyla," vysvětloval Joe, a přestože následovala živá debata - v níž mluvili všichni kromě Phila, který zlověstně mlčel -, nemohl k tomu už nikdo nic dalšího dodat. Pokud vím, tak se nikdo z gangu nikdy nedověděl, proč dodávka nebyla toho dne na svém místě.
Další loupež se plánovala na pondělí čtrnáctého února a já měl svůj protiútok připraven již skoro měsíc předem, ale když přišel čas, nemusel jsem hnout ani prstem. Do záležitosti se vložila sama Prozřetelnost, za což jsem byl nesmírně vděčen: severovýchod postihlo ono rekordní sněžení, bez jakého by žádná severní zima nebyla nikdy úplná. Ten den zůstalo všechno zavřeno, včetně obou bank. A taky včetně všech škol! Místo vylupování banky jsem den prosáňkoval s Marianou. Ten den je zároveň památečný, protože jsem tehdy zjistil, že sex lze provozovat i venku za sněhové bouře. Vespod sáně, nahoře přikrýt dekou a o ostatní se již postará živočišné teplo. A nic tak dobře živočišné teplo nevyvolává jako právě sex.
Asi touhle dobou se Andy Butler dověděl, že ho vyhazují z vězení. Říká se tomu milost, ale v podstatě to byla věc stejně nemilosrdná, jakou provedli Peteru Corsovi: vyhodit staříky z kriminálu! V tomto případě Andyho skutečně vyhodili doslova na sníh!
Všichni z toho měli těžkou hlavu, ba i dozorci a správce. Vězňové podali guvernérovi státu petici, aby Andymu dovolil zůstat ve vězení, ale nic z toho neprošlo. A jednou o polednách k nám dokonce sám správce měl v jídelně proslov, kterému jsem byl náhodou přítomen - byl jsem vůbec jediný uživatel tunelu, který se zůčastnil - a v té řeči se nám pokoušel vysvětlit, že je zhola nemožné podat takovouhle žádost administrativnímu aparátu či lidem od státní správy anebo vůbec oficiálním představitelům veřejnosti, protože ti by rozhodně nemohli pochopit, že existují lidé, kterým se vede líp ve vězení a kterým by mělo být skutečně dovoleno tam zůstat. "Takovéto myšlenky odporují v zásadě všemu, v co tyto oficiální kruhy věří," pravil nám. "Oni se vás přece, chlapi, pokoušejí potrestat. A kdyby se jim řeklo, že někteří z vás tu chtějí zůstat, tak by je to při nejlepším zmátlo a při nejhorším pořádně namíchlo a dohnalo k akci."
Vězňové byli většinou příliš zapřisáhlí individualisté, než aby se vůbec snažili pochopit skryté hloubky správcových myšlenek, a valná většina si prostě učinila závěr, že je správce kurva, že je mu všecko fuk a že prostě kryje sám sebe, a nakonec je to jejich úhlavní nepřítel, tak co mohou očekávat?
Andymu to oznámili pro jistotu měsíc předem, což znamenalo, že měl odejít v sobotu desátého března. Andy sám mi však jednoho z oněch nemnoha večerů, které jsme trávili společně v cele, sdělil, že už to vlastně ví dlouho. "Já tušil, že se to peče, hned jak to potrefilo starouše Petera," říkal: "Jeden důvěrník mi mezi čtyřma očima prozradil, že už padlo moje jméno a že příště budu asi na řadě já."
"To mi je teda skutečně líto Andy," řekl jsem mu.
Usmál se na mě, ale nebyl to ten jeho obvyklý prosluněný úsměv. "Jo, člověk halt musí brát dobrý se zlým," pokrčil rameny. "Ona to zas moc velká katastrofa venku nebude. Třeba se uchytím někde při zahradničení."
"To ani neuvidíš, jak ti to v zahrádce vzejde."
Jeho úsměvem jako by prosvítalo ještě více smutku: "Ale to se nic neděje, Harry. Vždyť vím, jak jsem to všecko na podzim sázel, a v duchu si to dovedu představit. Přesně budu vědět, kdy to vyrazí a jak to bude vypadat."
"Počkej, však já někoho klofnu, aby ti to vyfotil," sliboval jsem mu, "a pošlu ti fotku."
"Díky, Harry," řekl.
Musím přiznat, že tohle řečnění o zahrádce ovlivnily moje sympatie k Andymu jen částečně. Jeho propuštění totiž pro mě zároveň znamenalo, že mě na jaře nepřeloží z tělocvičny do zahrady, abych mu dělal pomocníka. Vyhoštění Andyho Butlera mi vlastně zachránilo ten život, který jsem si budoval, a jedno musím přiznat: opravdu jsem s ním moc cítil, ale na druhou stranu mi spadl kámen ze srdce a ten pocit mi dělal nesmírně dobře.
Ale pořád se táhla ta záležitost s bankou. Další útok chlapi plánovali na pátek dvacátého pátého února. To byl celkem už šestý pokus o vyloupení obou těchto institucí a z rozhovorů s ostatními se mi zdálo, že obecné mínění se vcelku rozděluje do dvou táborů: do jednoho patřili ti až paličatí fatalisté a do druhého jednotlivci, kteří byli již ochotni celou záležitost hodit za hlavu a začít uvažovat o něčem úplně jiném. Phil stál co kapitán v čele první skupiny oněch zatvrzelců, zatímco Max vyjadřoval nejotevřeněji poraženeckou náladu. My ostatní jsme se tak porůznu řadili tu do onoho, tu do druhého tábora.
Eddie Troyn stál s urputným přesvědčením na Philově straně. Bylo to logické, protože se už jednou dal slyšet se svou vírou, že se žádná akce nesmí nikdy zásadně vzdávat. Billy Glinn byl také při Philovi, ale hlavním důvodem jeho postoje byl jeho skutečně omezený rozsah zájmů, takže Billy to všechno ani zdaleka tak těžce nenesl a neuvědomoval si, jak nás to marné počínání hrozně žere.
Jerry patřil k druhému táboru a byl téměř stejně přesvědčený odpadlík jako Max, a já také jsem se občas dal slyšet s pochybovačným názorem, že snad nemá cenu na celé záležitosti tak trvat, když se na ni zřejmě přilepil takový pech. Bob Dombey ani Joe Maslocki se nikdy nevyjádřili a zřejmě nechtěli, aby jim lidé přilepili ten nebo onen názor, ale obecné mínění pravilo, že Joe se kloní k Philovu hledisku a Bob k Maxovu.
Čímž jsme se rozpadli přesně na polovinu, čtyři a čtyři. Ale jsem přesvědčen, že i kdyby se to všechno zvážilo na stranu proti akci a Phil zůstal ten jediný, kdo by v ní chtěl pokračovat, tak jeho odhodlání, jeho buldočí rozhodnutí za žádnou cenu se nevzdat by určitě zvítězilo. Phil ty banky musel vyloupit, protože se prostě rozhodl, a nic na světě mu v tom nemohlo zabránit.
Musím přiznat, že tu a tam jsem skutečně jaksi marně uvažoval, jestli bych Philovi neměl nastražit nějakou podobnou nehodu, jakou kdysi on chystal pro mě. Ale nejsem žádný násilník, a zvlášť bych se nepokoušel dopouštět se násilí na objektu, který člověku naháněl po všech stránkách tolik hrůzy jako právě Phil Giffin. Takže jsem nepodnikal vůbec nic.
A přišel pětadvacátý únor. Všecko bylo v pořádku, byl jsem připraven. O něco dřív téhož dne jsem zašel navštívit Západní národní, tedy naši druhou banku, a zanechal své malé dva balíčky pro změnu tentokrát zde v koších na papíry.
Zase bombičky, tentokrát ne smradlavé.
Kouřové.
Když v pět hodin začaly skulinami a kouty onoho pseudořeckého chrámu pronikat nejdřív drobné kotoučky, pak mračna a nakonec černá lavina hustého kouře, když kašlající a chrchlající portýr prudce otevřel zlatě natřené, deset stop vysoké přední dveře a za ním se zevnitř vyvalil děsivý mrak a vyrazil z banky jako příšerné strašidlo, přesně jako ten oblak dýmu, co se vyvalil tehdy z onoho tanku v táboře Quattatunk, a když se k tomu všemu ještě přidal vzdálený, ale přibližující se jekot sirén, Phila tentokrát nechytil amok. Ne, tentokrát ne!
Naopak, pomalu, rozvážně se zvedl. Postavil se u stolečku, zahleděl se do vířících chuchvalců dýmu, které v tu chvíli již zahalily celou protější stranu ulice, a tichým rozvážným, ale zlověstným hlasem pravil: "Ty banky musím udělat! A to tady říkám vám, říkám to těm bankám a říkám to bohovi a všem svatejm a říkám to všem, kdo to chtějí slyšet. Já se nevzdám. Budu tady dvakrát do měsíce, ani jeden měsíc nevynechám, kdybych tady měl trčet celej život, a vy, hajzlíci, tady budete tvrdnout se mnou a ty pitomý blbý banky budou čekat naproti, a jednoho krásnýho dne ty banky udělám. A z toho neslevim!"
Když domluvil, vrátil se přímo do vězení a příští tři dny strávil na pryčně. Ale všichni jsme naprosto bezpečně věděli, že v pondělí čtrnáctého března budeme v naší restauraci zase.
A vedle té skutečnosti, že se mě začínala zmocňovat z Phila stále příšernější hrůza, mi navíc zase vyschla moje recesistická inspirace.
