Už se mi o tom předtím zmiňoval několikrát, ale nic jsme dosud nepodnikli, a když o tom začal v sobotu znovu - bylo to den po našem třetím nezdařeném pokusu vyloupit banku - , řekl jsem mu otevřeně, že k němu chovám dosti smíšené pocity. Vždyť jednak porušil slovo, že si nechá moje tajemství pro sebe, a jednak se choval během slavnostní večeře u Dombeyů dosti hulvátsky vůči mé dívce.
Pravil: "Jo, už dlouho si o tom s tebou chci promluvit. Proč jsem to řekl Philovi? Helejse, my tady máme, abych tak řekl, takovou hrozně delikátní úmluvu, a já si především myslím, že by to byl kámen úrazu, kdybychom začali jeden před druhým mít tajemství. Zasvětils mě do situace s kterou jsem se jaksi měl smířit, a já jsem se domníval, že to můžu sdělit ostatním a že oni se s tím taky smíří. A taky se to stalo."
"Pročs mi neřekl, že to chceš udělat?"
"To jsem se s tebou měl dohadovat? Tys měl v kalhotách, hochu, a myslel sis, kdyby na to kluci přišli, že je všecko v čudu. Takže jsem tě nechal pěkně v klidu a tu zprávu jsem zatím podal dál, a jak vidíš, vyšlo to."
Mělo to skutečně hlavu i patu a myslím, že to v jádru byla pravda, ale nicméně jsem si vzpomněl, že to hlasování, jestli mají Marianu i se mnou nechat naživu, nedopadlo jednohlasně. Na druhou stranu jsem si zase říkal, že mi o tom pověděl právě Max. A nakonec to skutečně vyšlo. "Ale co s tou Marianou?"
"Víš, člověče, já to hraju zásadně na všechny holky," řekl, "prostě to ode mě čekají. Ale tuhle kost ti nevyfouknu. Šak se jí zeptej."
To udělat nechtěl, to musím uznat. Znal jsem Marianu a věděl jsem, že by mi ji Max nepřebral, i kdyby chtěl. Takže tohle je taky v suchu.
Jestli chcete čekat a vybírat si přátele pouze mezi lidmi, vůči nimž nemáte absolutně žádné smíšené pocity, budete je moci počítat na prstech. "Takže ten kvartýr berem," řekl jsem, a provedli jsme to v pondělí, podle inzerátu z nedělních místních novin.
První byt, na který jsme se šli podívat, byl sice velice pěkný, ale paní domácí byla úplný splav výřečnosti a z pusy se jí linuly téměř samé otázky - "Vy jste se, chlapci, narodili někde tady?" Znáte Annie Tyrrellovou, co pracuje v důstojnickém klubu, v tom vojenském táboře za městem?" atakdále - a tak jsme se s Maxem shodli, že bychom z ní do týdne zmagořili. Na celém světě snad neexistuje tolik lží, abychom jimi nenasytnou zvědavost té dámy ukojili, a pámbu ví, že pravdu jsme jí rozhodně říct nemohli.
Na druhé adrese jsme našli mansardní byt ve vilce s přistavěným venkovním schodištěm, takže tu prakticky existoval zvláštní vchod. A navíc paní domácí toho moc nenamluvila. Dokonce se dá říci, že hovořila až trochu příliš málo. Užuž jsme to chtěli vzít, když utrousila poznámku, že její manžel pracuje jako dozorce naproti ve vězení. A když jsme opouštěli v nenápadně spořádaném spěchu její podkroví, dodal Max ještě na vysvětlenou: "Je to velká škoda, milostivá paní, ale mně se ve vyšších polohách vždycky spouští z nosu krev."
Na třetí adrese jsme přišli přesně na to pravé. Bylo to v čisté ulici, tiché, zastavěné pouze obytnými domy - hodně se to tu podobalo sousedství Dombeyho rezidence, jenom přes ulici na nás necivěla obrovitá stěna vězení. Dům měl krytou přední verandičku, plnou nábytku s mohérovými potahy, a když jsme zazvonili, přišla nám otevřít křehká vyšisovaná hubeňoučká padesátnice, která se nám představila jako paní Tuttová. Mluvila skomíravým hlasem, čelo měla svraštělé v jakémsi úzkostlivém výrazu a my jsme měli pořád dojem, že nám každou chvíli sdělí důvod svého zoufalství. Když jsem se zmínil o inzerátu, jenž nabízí zařízený byt, pravila: "Jistě, ano, ano," a mluvila tak žalostně, až jsem s naprostou jistotou očekával z jejích úst zprávu, že byt právě vyhořel nadranc.
Naštěstí nám nic takového neřekla. Místo toho nás pozvala dál: "Pojďte se podívat," a vyšla s námi z domu, zavedla nás dozadu na příjezdovou cestu k domu, kde stála prostá garáž pro jedno auto, obložená bíle natřeným dřevem. "Už vůz nemáme," sdělila nám přežalostným tónem, "od té doby, co měl Roderick tu havárii."
Cítil jsem, že se už na nic nemusím dál ptát.
Ten inzerovaný byt byl právě tahle garáž. Stála vzadu na domovním pozemku, za ní se rozprostíral jakýsi dvorek se zeleným trávníkem a garáž sama byla přebudována na obytnou jednotku, i když zdaleka ne dokonale. Zůstala tady například přední sklápěcí vrata, takže člověk dovnitř vstupoval tak, že prostě nadzvedl jednu stěnu obývacího pokoje.
Uvnitř byla na původní betonovou podlahu položena nová z překližky. Instalace a elektrika, všechno bylo vedeno vespod. Celý prostor pokrýval univerzální zeleně stříkaný koberec, jaký se užívá k vykrývání podlah, překližka i s kobercem se lehce pohupovala pod nohama, jako byste kráčeli po jemně pérované trampolíně.
"Elwood je hrozně šikovný," poznamenala paní Tuttová a opět si zoufale začala ždímat ruce.
Obložení obývacího pokoje bylo z laciného javorového dřeva. Když byla vrata sklopena, byl z přední stěny vidět pouze kus provazu, který visel z jednoho rohu skoseného dřevěného stropu. Max za provaz zatáhl, vrata ve stěně se sklopila a objevil se dřevem vykládaný vnitřek.
Paní Tuttová podotkla: "V létě to můžete nechat otevřené, nádherně to luftuje."
Nábytek v pokoji zřejmě pocházel z rozprodeje inventáře nějakého zkrachovalého motelu: pohovka, křesílka, servírovací stolečky, konferenční stolek, všechno v témž javorovém provedení jako obklady stěn. Po stěnách byly tu a tam rozvěšeny vybledlé tisky akvarelů s karibskými motivy a dva byly přibity k předním sklápěcím dveřím.
Vešli jsme dovnitř na bližší obhlídku. Ložnice byla asi sedm krát šest stop. Našedivělé obkládání, modře stříkaný koberec ode zdi ke zdi, jedno okno ve stěně. Dvojpostel, javorový prádelník a javorové křesílko. Vedle řady dveří se sklopnými příčkami byly v zadní stěně zabudované skříně.
Koupelna. Tři krát čtyři stopy. Jedno okno. Toaleta, výlivka a sprcha, prakticky jedno postavené nad druhým. Levandulově modré dlaždičky.
Kuchyň. Hruškově zelená výlevka, vařič a lednička, taktéž zelené. Žlutý umakartový pracovní stůl velikosti krabice na koláče. Tapety s motivem zelených hrušek na žlutém poli. Žluté kovové skříňky. Neuvěřitelně úzké okno nad neuvěřitelně úzkou výlevkou. Podlaha, jejíž volný prostor dosahoval velikosti asi jedné známky na letecký dopis, byla vykládána žlutovými vinylovými dlaždicemi.
"To všechno tady udělal Elwood úplně sám," sdělila nám paní Tuttová a jejím zoufalstvím zazněla nota pýchy nad Elwoodovými úspěchy. "Nikdo mu s tím nepomáhal, žádný architekt a vůbec nikdo."
"Mm, hm," podivoval jsem se a Max se obrátil na mě: "Tak co, dobrý?"
Paní Tuttová zmlkla. Ukázala nám vše, oblažila nás zásobou svých vybraných anekdot, zřejmě pocházejících od Rodericka a Elwooda - a už nezbývalo, než abychom se rozhodli. Držela se za lokty, ramena křivá jako paragraf, a zasmušile na nás civěla.
Max se na mě podíval. "Co ty na to?" zeptal se.
Rozhlédl jsem se kolem. Bylo to obdivuhodné, tady v tom městě nahoře ve státě New York, daleko od ostatního světa, dosáhlo v této garáži pro jedno vozidlo vrcholné apoteózy třicetileté domácí kutilství a svépomoc. "Nic šerednějšího jsem v životě neviděl."
"Jo," přikývl.
"Takže to berem," dodal jsem.
"Jo," znovu přikývl. Pak se obrátil k paní Tuttové: "Takže to berem."
