Ježkovy zraky!
Už dávno jsem chtěl něco podniknout, strašně rád bych byl něco udělal, jenomže - copak se dalo vůbec něco dělat? Další sada smradlavých bombiček by byla přece jen trochu silný tabák a Phil Giffin s tou svou mazanou inteligencí a se svou prchlivostí by na něco podobného podruhé neskočil a rozhodně jsem nechtěl, aby právě on začal moc přemýšlet o recesistech.
Ale co jiného se tu ještě nabízí? Moje mysl byla zřejmě s to pohybovat se pouze ve vyježděných kolejích kanadských žertíků, a kdykoli jsem se pokoušel vymyslet nějaký plán, jak zabránit bankovní loupeži, pokaždé z toho nakonec vylezl kanadský žertík. Ocitl jsem se v situaci člověka, kterému zakázali pracovat v oblasti jeho specializace.
Ve skutečnosti jsem dospěl do stádia, kdy mi to v hlavě kanadskými žertíky přímo vřelo: vířily mi tu všecky legrácky, které jsem kdy komu provedl, vtipy, o kterých jsem slyšel, žertíky, které jsem prováděl ještě jako středoškolák a dřív. Byla to celá škála bláznivých nápadů. Tak třeba jsem někomu zavolal a zeptal se, jestli u nich staví autobus: "Ano, staví." "No tak utíkejte, už jede." Pak jsem zavěsil a pochechtával se. Nebo jsem zavolal do trafiky: "Máte prince Alberta v plechu?" "Ano, prosím, máme."
"Tak ho pusťte ven, ať se vám nezadusí." Zavěsil jsem a zas jsem se jen pochechtával. Taky jsem třeba zavolal na šest různých taxikářských společností a u každé jsem objednal jednoho taxíka na stejnou adresu, obvykle k některému kantorovi. A zase jsem zavěsil a chechtal se. Někdy jsem třeba zatelefonoval -
Ted mi to napadlo! Zvedl jsem hlavu a bylo mi, jako by někde v dáli udeřil zvon. Podíval jsem se na hodiny v restauraci, ukazovaly pět deset. Je ještě čas? Musel bych to stihnout dřív, než dojede dodávka, anebo by to s námi dopadlo daleko hůř než jindy.
Musím to risknout. "Myslím, že mi leze nervozita na měchejř," prohlásil jsem. Musel jsem to říci, protože jsem byl v umývárně za minulou hodinu už dvakrát. Když jsem se zvedl, dodal jsem: "Hned se vrátím."
"Fajn," řekl Phil.
Umývárny byly vzadu, muselo se projít dveřmi a pak se šlo chodbou doleva. Na konci téže chodby byly dva telefonní automaty. Vydoloval jsem z kapsy deseticenťák, vhodil ho do jednoho automatu, načež jsem si uvědomil, že neznám číslo. Pověsil jsem sluchátko, vzal vypadlou minci, vytáhl si seznam z poličky pod telefonem a vyhledal Federální fiduciární. Číslo jsem hned našel.
"Federální fiduciární," ozvalo se.
"Prosím ředitele."
"Kdo volá, prosím?"
"Ten, kdo vám do banky naházel bombičky," řekl jsem. Ohlédl jsem se zpátky přes rameno do chodby, ale byla prázdná.
Následoval malý okamžik ticha a pak ženský hlas na druhé straně pomalu a rozvážně pokračoval: "Opakoval byste to, prosím?"
"Že vás vykouříme, vy dobytkové paďourský zazobaný," řekl jsem. "Volám z Dvanácté ulice červencového hnutí. My jsme ta parta, co zdecimovala tábor Quattatunk, a dnes odpoledne jsme do vaší banky nakladli pár časovaných bomb. Vybuchnou v pět třicet. Nechceme zabíjet lidi, ale jdeme po prachách a po takových paďourských bankách, jako jste vy. Takže tohle je přátelský varování. Koukejte vypadnout před půl šestou!"
"Promiňte, prosím, ehm, čekejte - ehm - laskavě - okamžik." Uvěřila mi. Úplně jsem z jejího hlasu slyšel tu roztřesenou nervozitu. "Já vás dám do pořadí, ano?" řekla.
Náhle přede mnou vyvstala představa, že náš rozhovor někdo sleduje a lokalizuje. "Ne, to ne," odmítl jsem tvrdě. "Oznámil jsem vám to, takže to vemte laskavě na vědomí. Ať žije revoluce!" A zavěsil jsem.
Skutečně na můj měchýř působila nervozita. Znovu jsem tedy navštívil umývárnu a pak se vrátil ke stolu, posadil se a hleděl na dokonale klidnou a naprosto normální scénu na ulici. Bylo přesně pět osmnáct. Uvnitř v bance nebyl vůbec nikdo, jenom přede dveřmi stál portýr, jako obvykle ve svém klidu naprosto nevyrušitelný.
Co se kruci s tou káčou stalo? Třeba mi nakonec vůbec nevěřila. Ale jak může takhle riskovat?
Pět dvacet. Pět dvacet tři. Proč se nic neděje?
"Krucihiml, to by v tom byl čert," dal se slyšet Phil, "aby to tentokrát neklaplo!"
"Taky si myslím," řekl jsem.
Pět dvacet pět. Pět dvacet šest.
Jerry upozornil: "Už jede dodávka."
"Jede brzo!" vyhrkl jsem a nemohl jsem v hlase potlačit tón protestu.
"To je akorát," řekl Phil. "Jdeme na to a skoncujem to dřív, než se zase něco potentuje."
Červená dodávka zastavila před bankou. Joe se pohyboval s tak hranou nenápadností a s tak strojeným klidem, že bych mu byl nedůvěřoval na půl míle: vystoupil z vozu, bouchl dvířky a obešel vůz dozadu, aby vyndal psací stroj.
"Připravit!" zavelel Phil a v dálce zavřeštěla siréna.
Joe ztuhl, s hlavou a rukama hluboko v dodávce.
Jerry jen hekl: "Ne, ne!"
Ale jo, jo! Joe se dal opět do pohybu, pomalu vytahoval psací stroj, jenže to už těsně za dodávkou zvolna zastavovalo policejní auto, takže čenich vozu jako by chtěl Joea políbit přímo na sedací partii jeho kalhot. Zevnitř vyskočili dva policajti a běželi k vchodu do banky. Portýr jim otevřel a Joe s touž hranou nezúčastněností vložil psací stroj zpátky do auta, nasedl a pomalu, ale jistě odjížděl pryč.
Před bankou se začal srocovat dav. Maják na střeše policejního auta se pořád otáčel. Ostatní zaměstnanci zatím vyběhli odkudsi z útrob budovy a mezi nimi a policajty se ve dveřích rozvinula čilá debata.
A už se ozývaly další blížící se sirény.
Phil se opřel loktem o stoleček a složil bradu do dlaně pravé ruky. V životě jsem na nikom nespatřil tak otrávený výraz, a to jsem prosím měl možnost vidět, když lidi pili slanou kávu, obuli se do bot napůl naditých jahodovou marmeládou a lezli do postele s prostěradly štědře potřenými sádlem. Phil je všechny předčil.
Přijela hasičská stříkačka. Další policejní auto. A ještě jedna stříkačka.
Phil ze sebe vypravil: "Jerry -"
"Jo, vím," odpověděl Jerry, zvedl se, vyšel z restaurace a vmísil se do davu před bankou.
"Co je tohle za cirkus?" prohlásil jsem překvapeně.
Billy Glinn se mračil jako špatně upečená houska. "To mi nejde do hlavy, " zakvílel. To mi prostě nejde do hlavy."
Dorazila ženijní četa na nákladním voze, na němž stál červeně natřený proutěný koš, snad největší na světě. "Kristova noho," zahořekoval Billy.
Jerry se vrátil od banky. Vešel dovnitř, posadil se a vysvětloval: "Panika, že tam někdo nakladl bomby."
Phil se na něho podíval a jen tupě opakoval: " - nakladl bomby."
"Prý tam nějaká skupina anarchistů nakladla bomby," upřesňoval Jerry.
Phil se zhluboka nadýchl. Myslím, že se vzhledem k situaci výborně ovládal: "Že bych od toho hned šel, to nepůjdu," oznamoval, "však já se tam nakonec dostanu."
"Aspoň jedno je v suchu," podotkl Jerry v naději, že Philovi trochu vylepší náladu, "tentokrát Joeovi zůstal psací stroj!"
