Mariana ji přímo milovala. Obě ženské spolu vycházely od samého začátku úplně nádherně: Mariana spolkla s roztomilou samozřejmostí všechno, co jí Alice naservírovala, a Alice se na oplátku chovala k Marianě s "velkorysou tolerancí" (jak by to byla asi nepochybně sama formulovala). Obě si navzájem poskytovaly jakýsi pocit nadřazenosti, což bylo zřejmě to nejlepší, co se mohlo v tomto vztahu očekávat. Slavnostní večeře, na kterou nás oba pozvali a kde jsem se seznámil s Alicí a představil Marianu ostatním uživatelům tunelu, proběhla po všech stránkách úspěšně, i když mě osobně velkou část večera hryzly zbytky jakýchsi obav. Nemohl jsem si zvyknout na myšlenku, že kluci vědí, že Mariana "to ví" a že je přitom všechno úplně v pořádku.
Totiž hned druhého dne po mém návratu do tělocvičny jsem zjistil, že se vyplnila jedna má obava: totiž obava, že se Phil a ostatní dovědí, že jsem nějakému děvčeti ve městě o sobě řekl pravdu. Tato nediskrétnost mě celou dobu nesmírně hryzla a já se pro ni pořád trápil. Když jsem to řekl Maxovi a zapřísahal ho mlčením, samozřejmě že ten se ihned sebral, šel za Philem a všechno mu vybreptal. Naštěstí k tomu přidal i moje důvody, to znamená skutečnost, že tam byl Stoon a že jsem neměl jiné východisko, a pak podal Philovi o Marianě velmi kladný posudek. Takže hned na to se parta sešla, záležitost prodiskutovala a dospěla k závěru, že snad nebude zrovna nutné Marianu a nakonec ani mě zamordovat. "Vyhráls to naprosto většinou hlasů, " sděloval mi Max. "A to nebylo jednomyslně?" zeptal jsem se, ale on mi na to jen odpověděl: "Co bylo, bylo, pusť to z hlavy, Harry."
Takže Mariana se vlastně také stala členkou tunelového sdružení a já jsem byl na té slavnostní večeři u Dombeyů jediný chlap se známostí, a výsledek prostě byl, že jsem se tu seznámil s Alicí, která vlastně pořádala večeři na mou počest a na oslavu radostné skutečnosti, že mi byla opět navrácena všechna má privilegia.
Slavnostní večeře byla poněkud neskutečná. Alice Dombeyová, manželka odsouzeného profesionálního padělatele, připravila neuvěřitelně dokonalou a chutnou večeři (mezi jinými měla také předplacen kulinární časopis Gourmet) pro osm trestanců, kteří byli z kriminálu takříkajíc na psí knížku a kteří právě v tu chvíli seděli všichni kolem stolu a vedli spolu zdvořilou konverzaci. Z Alice se na každého linul proud jakési až aristokratické přízně, při čemž hostitelka zacházela s nožem a vidličkou s tak důmyslnou obratností, že to vypadalo, jako by se všemu naučila v nějakém dálkovém kursu vybraných způsobů, a když zvedla šálek s kávou, trčel jí malíček daleko od ostatních prstů.
Na druhé straně škály stolovníků i konkrétně na druhé straně stolu byl Billy Glinn, který v jakési žravé roztržitosti lámal kosti kuřátek jako párátka a pořádal jídlo tak divoce, že to vypadalo, jako by se nakonec chtěl pustit i do mís. Jerry Bogentrodder v Marianině přítomnosti úplně zpitomněl, byl dokonale nesvůj a choval se k ní stylem studentíka, který toho na prvním večírku školních pivařů vypil příliš mnoho. Max to na ni zkoušel jaksi jemněji a daleko seriózněji, začínaly se mě vůči tomu chlapíkovi zmocňovat smíšené pocity.
Z ostatních hostí Phil a Joe proklábosili večer rozkládáním o svých "odborných zájmech": v jejich debatě se to hemžilo pistolemi, poplachy, advokáty a kradeným zbožím. Eddie Troyn střídavě vklouzával do své role kapitána Robinsona a zase ji odkládal - naštěstí se nikdy nedostal tak daleko, aby mi začal říkat pane poručíku, ale dal mi dokonale znát, že on je tou pravou vojenskou autoritou. Náš hostitel Bob Dombey byl zcela jasně tak šíleně zamilován do své vlastní manželky a do svého domova a tak očividně pyšný na obojí, že jeho vřelé city naplňovaly celou místnost až jakousi dickensonovou zlatě jantarovou září.
Když jsme pak jeli v Marianině volkswagenu k ní domů, řekla mi: "Celou dobu jsem si myslela, že to všechno musí být nějaký vtip. Vím, že jsi recesista, a tak jsem měla dojem, že to všechno je nějaký prima a hrozně důmyslně promyšlený žert. Za žádnou cenu nemůžu uvěřit, že jsou ti lidé lumpové."
"Ale jo, to zas jsou," řekl jsem. Nezmínil jsem se jí totiž o bankovní loupeži ani o těch zlodějnách, co provádějí a kterými si udržují svůj standard, a i když jsem měl v tu chvíli nesmírné pokušení jí to prozradit, rozmyslel jsem si to. Věděl jsem, že ani v Marianině případě se nemůžu spolehnout na stoprocentní mlčenlivost.
"O některých bych tomu byla s to uvěřit," pokračovala, "třeba o tom Billym... ted si nevzpomínám, jak se jmenuje."
"Glinn."
"Ano, o tom. A pak o tom Eddiem Troynovi, o tom tvém vojenském příteli. Ten vypadá dost bláznivě, aby byl schopen všeho. A o Maxovi Nolanovi taky: o tom jsem už dávno věděla, že se mu nedá důvěřovat."
Po těch jejích slovech se mi ulehčilo: "No tak vidíš, to už máš polovičku."
"Ale ten Bob Dombey," řekla, "ten je asi tak stejný kriminálník jako děda Mráz."
"Škoda že se nemůžeš seznámit s Andym Butlerem," zalitoval jsem. "Podle obalu knížku nemůžeš soudit, děvenko."
"Hm, tahle sentence je dost ošidná."
"Alealeale, i ty chytrá hlavičko!"
"A co ten Jerry... ten?" řekla "Co ten udělal? Podváděl při zkoušce?"
"Je to zloděj a ozbrojený lupič," odpověděl jsem, "a vůbec chlap, co jde do všeho sakra tvrdě." Uvažoval jsem, jestli bych jí neměl říct, že tak dva tři z těch chlapů dokonce ještě před nedávnem hlasovali, aby nás parta oddělala, ale i to jsem si rozmyslel a nechal jsem si všechno pro sebe. Jen jsem v duchu uvažoval, kteří ti lumpové to asi byli, a říkal jsem si, o jaký chloupek jsem vyvázl se zdravou kůží.
Poté konverzace zhasla. Přijeli jsme k Marianě a v ložnici jsem jí řekl: "Hele, nezapomeň nařídit budíka na půl pátou. Musím zpátky do kriminálu."
Zavrtěla hlavou: "Někdy si myslím, že bych udělala daleko líp, kdybych se byla sebrala a jela se Sonnym do Mexika."
"Ne, to si nemyslíš," řekl jsem jí a ona po chvilce přikývla: "No jo, dobrá, to si nemyslím."
