Děkuji vám za uznání, pane správce," prohlásil jsem. "Byl bych rád, abyste věděl, jak velice si vážím všeho, co jste pro mě udělal."
"Vy jste zajímavý případ," řekl. "Budu k vám v tom smyslu naprosto otevřený. S Andym Butlerem vycházíte dobře, viďte!"
"Je to vynikající chlap, pane správce," řekl jsem.
"Když budete chtít," pokračoval, "tak vás na jaře přeložím z tělocvičny k Andymu, budete mu dělat pomocníka tady v zahradě."
Žaludek se mi stáhl a sevřel, asi jako se na noc zavírá kytička, ale věděl jsem moc dobře, že si nemohu dovolit nic jiného než projevit radost. "Mnohokrát děkuju, pane správce," řekl jsem. "To by určitě bylo něco báječného."
"Je to skoro, jako byste byl úplně z vězení," otočil se v úsměvném zalíbení do zahrady, která, jak se praví v poezii, se právě tou dobou halila do bílého hávu. Tedy přesně řečeno do hávu popelavě šedého, neboť komín vězeňské spalovny nebyl dosud vylepšen natolik, aby odpovídal normám spadu popílku.
"To je - jistě - é, velice krásné, pane správce," dostával jsem s námahou ze sebe. Kruci, že jsem si neodpustil to zaváhání. Mohl jsem pouze doufat, že si toho nevšiml.
Zřejmě to skutečně nepostřehl. Otočil se znovu ke mně, stále s tím žoviálním úsměvem na tváři a pravil: "Ale to je až otázka jara. A závisí to na tom, jestli si budete vést tak zdárně jako doposud, a já doufám, že budete."
"Děkuju vám, pane správce."
"Pro tuhle chvíli vás opět přiděluji zpátky na práci do tělocvičny."
"Moc vám děkuju, pane správce."
"To je všechno, Künde," řekl. "Tak zlomte vaz."
"Děkuju vám, pane správce," opakoval jsem a otočil se ke dveřím.
Za mými zády správce ještě mírným hlasem podotkl: "A doufám, že už nikdy neuvidím žádné ty nápisy, co říkáte?"
Binn-ng! Otočil jsem se a prohlásil: "Pane správce, na mou čest, to nedělám já!"
"No ale, viďte, že už další nebudou," pokračoval.
Upřímně, ale s hrůzou v hlase jsem řekl: "Doufám, že nebudou, pane správce."
"Oba doufáme, Künde," a z jeho úsměvu se na mě - pokud to není příliš absurdní tvrzení - cenily zuby.
"Ano, pane správce," přikývl jsem a odešel. Kráčel jsem přes dvůr k tělocvičně a přežvykoval obě ty nové starosti, které jsem mohl v tu chvíli přihodit ke staré kupě dalších, jež mi dělaly těžkou hlavu. Postup ze zaměstnání v tělocvičně na práci v zahradě by mě určitě téměř odrovnal, o tom myslím nemůže být pochyb. A to se prosím mohou kdykoli objevit ty pitomé nápisy "Pomoc!" a ty mě pak odrovnají ještě dřív. Jestliže nejsou mým dílem, což opravdu nejsou, pak nemohu nijak ovlivnit skutečnost, jestli se objeví, nebo neobjeví. Nemám nejmenší ponětí, zda a kdy na mě tahle sekyra může dopadnout.
Hořké sousto. Recesista se octne v situaci, v jaké sám poznává hrůzy a úděsné předtuchy oběti. To je věc!
V jedné ze svých básní ve svém deníku z vězení praví Ho: "Takže vidíte, že život není vůbec lehký. A přítomnost se ježí nesnázemi."
Ale člověk se taky pořád nevydrží třást kvůli nějakým těžkostem, zvlášť když aspoň na chvilku mají události hladší průběh. Na všechny své starosti jsem dokonale zapomněl, když jsem čtyři hodiny nato vstoupil do Marianina bytu, pak do její postele a posléze do ní, přesně v tomto pořádku. Kam se v tu chvíli mé trable poděly!
"Myslela jsem si, že na mě třeba zapomeneš," uculovala se.
"Cha, cha," zasmál jsem se.
