Ale co když je chytí? Do smrti budu mít pocit, že právě moje nepřítomnost způsobila ten nepatrný rozdíl: jedna pistole navíc, jedna další volná ruka, pár očí, ano, to všechno by určitě muselo přispět spíš k úspěchu než k fiasku. Lhal jsem těm lidem, napaloval jsem je, prováděl jsem jim kanadské žertíky, a ted když skutečně o něco jde, nechávám je na holičkách. A oni mi ještě z toho všeho chtějí nechat můj podíl, jako kdybych do toho byl šel s nimi.
Je to fantastická parta, říkal jsem si celý den a úplně jsem zapomněl, kolikrát jsem si připomínal, že mě od násilné smrti přímo z jejich rukou dělí jen jeden jediný drobný náhodný objev. A vlastně jsem úplně zapomněl, že tohle nebezpečí násilné smrti z jejich rukou stále ještě trvá. Fantastická parta, mlel jsem si v duchu pořád dál. Teda moc bych jim přál, aby je nechytili, fakt!
Nechytili. Phil přišel kolem osmé za mnou do cely a vypadal tak otráveně, jako by zase musel čichat nějaké smradlavé bombičky. V cele byl i Andy, seděl na druhé pryčně a Phil tedy na mě jen výmluvně kývl a řekl: "Hele, Harry, nechtěl by ses kapku projít?"
Jelikož mi v současné době byly odňaty veškeré výsady, rozsah mé procházky znamenal přejít nahoru dolů po chodbě před celou, ale nicméně i takovou procházku jsme podnikli. Z výrazu Philovy tváře jsem jasně uhodl, že zprávy budou špatné. Otázka byla jenom jak špatné! Došlo ke střelbě? Jsou někteří kluci mrtví? Podařilo se jim utéct, ale bez peněz? Nebo netýkala se ta špatná zpráva přímo mě osobně, což znamenalo: nedomákl se Phil některých věcí, které se o mně neměl nikdy dovědět?
Když jsem s ním vyšel na chodbu a když jsme začali přecházet nahoru dolů, zmocňovala se mě šílená nervozita. Phil ani nemukal, a když jsem se kradmo podíval po jeho profilu, vypadal nesmírně otráveně. Takže nakonec jsem musel ticho prolomit sám a zeptat se: "Šlo všecko hladce?"
"Ne."
"Trable v bance?" Jako bych měl v krku knedlík, ale možná že to bylo srdce.
"Jo, dalo by se tomu říkat trable," přikývl. Zastavil se a podíval se na mě úplně otupělým pohledem: "Měli večírek."
"Cože měli?"
"Ne, oni prosím v podniku nemůžou mít mejdan o Štědrém večeru jako všichni normální lidi," řekl. "Minulý týden, jako všude jinde. Oni to musí mít jako z udělání na Silvestra."
"Mejdan?" podivil jsem se, "a v bance?"
"Jo, v celé té pitomé bance!" hořekoval. "Přijdou tři hodiny, voni vylejou všecky kunčofty, zamknou si dveře, vyvalejí chlast, pustějí gramec a už to frčí."
"To mě podrž," podivil jsem se. "To je skoro stejná smůla jako ty smradlavý bombičky."
"Daleko horší než ty zatracený blbý bombičky!" lamentoval Phil. "Když k bance dorazil Joe s dodávkou od těch psacích strojů, neměl tuchy, co se tam děje. My všichni ti sedíme jako zařezaní v té restauraci naproti, čekáme na kafe a koukáme, co se tam mele, ale on tam přijede, zapíchne se u chodníku přímo před tou blbárnou a vůbec si nevšimne, že tam něco nehraje. Vytáhne z dodávky psací stroj, jde tam, zaklepe na dveře a dlouho nic až mu přijde otevřít nějaká sekretářka a má na hlavě portýrskou čepici, takže teprve teďko mu dojde, že se tam v té vodporné pitomé blbé díře nejspíš něco děje."
Phil měl vskutku obdivuhodnou a nevyčerpatelnou schopnost vyjadřovat odpor. Pln obdivu k jeho výkonu, zeptal jsem se: "A co udělal?"
"Co mohl udělat? Velký kulový! Strčil jí ten psací stroj. Takže teďko musíme pro příště klofnout tu zas - zatracenou mašinu znovu!"
Pro příště.
"Ááá!" vyrazil jsem.
"Má to jenom jednu dobrou stránku," pokračoval, "že tou dobou už budeš moct zase s náma."
"No jo, to jo," zahalasil jsem co možná nejnadšeněji.
"No nic, já myslel, že bys to rád věděl," dodával. Podíval se na hodinky: "Víš, musím vymáznout, rozdávám si to dneska s Maxem v kuželkách. Možná že se dám k němu do té jejich ligy."
"To by bylo fajn," zablekotal jsem. Takže příště. Zkusí to znovu. A já do toho budu moci zase jít s nimi.
Phil už byl na odchodu, ale ještě se v chodbě zastavil a ohlédl se na mě. Pořád vypadal nesmírně otráveně. "Někdy si ti myslím, že nebesa samy nechtějí, abychom tu banku udělali!"
