A nespělo to vůbec k lepšímu. Štědrý den v kriminále je smutný už sám o sobě, a já neměl do čeho píchnout a navíc jsem musel litovat sám sebe, kdykoli jsem se jenom na chvíli byl s to odpoutat od onoho pocitu nenávisti vůči své osobě. A k tomu jsem prosím všude kolem viděl tváře stejně stažené a mrzuté. Prostě balada!
Pak se odpoledne objevil Bob Dombey a nesl mi dva dárky. Jeho žena Alice, ta čtenářka, s kterou jsem ještě neměl tu čest se seznámit, chystala pro kluky štědrovečerní večeři, které jsem se samozřejmě nemohl účastnit, a tak mi Bob propašoval do cely kus ovocného dortu. To mě sice povzbudilo, ale zároveň zase sklíčilo. Pak mi dal Bob dárek přímo od Alice, výtisk Mailerových Armád noci. No ne, ta ženská je skutečně nějaká čtenářka!
Takže zbytek dne jsem strávil ponořen do stylu, v němž se snoubí šperkovací umění Henryho Jamese s hovorovostí Rockyho Graziana, až se pak objevil Max s dopisem a dalším dárkem, obojím od Mariany. V dopise stálo, že na mě počká, až se vrátím z vězení, což myslím bylo za daných okolností poněkud legrační, dárek byla další kniha: Vězeňský deník Ho Či Mina. Za těch okolností to byl dárek taktéž svérázný, a početl jsem si ještě líp než v Mailerovi. Jenomže to bylo příliš krátké.
Ale to nejlepší mělo teprv přijít. Když jsem šel k štědrovečerní večeři v jídelně - zatím jsem už spolykal dort od Alice Dombeyové a v duchu jsem si s nelibostí uvědomoval, o co všecko večer přijdu - přidal se ke mně Phil a cestou mi povídá: "Hele, tohle všecko, co ti napařili, ti vodpářou až pátého ledna."
"Vím."
"Poslyš, Harry, doufám, že nám to nebudeš zazlívat, ale my na to jdem bez tebe."
V tu chvíli jsem nebyl s to myslet na nic jiného než na večeři u Alice Dombeyové. "No jistě," odpověděl jsem.
"Svoje dostaneš, neboj," pokračoval, "jako bys byl s námi."
Copak mi sem chtějí propašovat kompletní večeři? "To nemusíte," řekl jsem.
"Chlape, přece nezahodíš balík," divil se Phil. "Když někomu spadne do kapsy padesát šedesát papírů, přece si nemůže dovolit říct ne!"
Padesát, šedesát tisíc... Aha, loupež! "Jo táák!" řekl jsem "Ta banka!"
"Kristepane, neřvi!"
Sklonil jsem hlavu a rozhlížel se po dvoře. "Já jsem myslel, že mluvíš o večeři," přiznal jsem se.
"Cože jsi myslel?"
"To je fuk. Takže vy tu banku uděláte beze mě, jo?"
"Příští čtvrtek. Je to skutečně hrozná škoda, že do toho nemůžeš s náma, ale už to nechcem zdržovat."
"Hm, kapku tvrdý," řekl jsem chlapsky. "Chtěl jsem skutečně být při tom."
"Já vím. Ale svůj díl dostaneš, takže si s tím nedělej hlavu."
"To je od vás, kluci, moc hezký," řekl jsem.
"Ale houby! Hele, ještě se uvidíme, Harry."
"Jo, ještě se uvidíme, Phile."
Štědrovečerní večeře v jídelně smrděla. Při každém soustu jsem se však blaženě usmíval.
