Snažně jsem ho však prosil: "Víš, Andy, budeš si to muset nechat absolutně jenom pro sebe. Prosím tě! Kdyby se to někteří ti chlapi dověděli -"
"Ani nemuknu," ujišťoval mě Andy. "Tutovka."
"Díky, Andy, moc děkuju." Jenom se mi zdálo, že se věci zaplétají víc než zdrávo. Začínalo tu být příliš mnoho tajemství a příliš mnoho lidí vědělo od každého kousek. Stačí, aby někomu jednou jedinkrát při obyčejném hovoru ve vězení nebo venku něco ujelo, a celá věc bouchne a letí až do oblak.
Mí přátelé v tělocvičně se mnou taky jak náleží cítili. "To aby ti buchta zatím ztvrdla, chudáku!" dal se slyšet Phil.
Požádal jsem Maxe, zdali by nevzkázal Marianě Jamesové, že za ní čtrnáct dní nepřijdu, a Max slíbil, že jí to vyřídí. Samozřejmě jsem musel při téhle žádosti kápnout božskou a říci mu, že o nás Mariana všechno ví - což bylo zase další tajemství a zas se to všechno drobilo dál, zas nové osobě jsem musel věřit, že si všechno nechá pouze pro sebe. Max by rozhodně neměl prozrazovat Philovi a ostatním, že jsem někomu zvenčí zjevil tajemství své vězeňské podstaty. Panebože, jak to začíná být všecko hrozně složité!
Max se samozřejmě nejdřív naštětil, když jsem mu řekl, že jsem Marianě prozradil i jeho tajemství, ale když jsem mu vysvětlil, že se na tom večírku objevil Stoon, souhlasil se mnou a uznal, že mi nic jiného nezbývalo. Sám neměl tu čest vyskytnout se někde poblíž Stoona, protože taky neměl tu čest pobýt moc na večírku. Když totiž konečně sešli s Janetou z ložnice dolů, většina hostů už dávno odešla.
Takže tak. Prostě jsem měl ted haldu tajemství, z nichž jednotlivé porce sdíleli moje matka, sedm uživatelů tunelu (se zvláštní dávkou pro Maxe), Andy Butler, správce Gadmore, Fred Stoon a Mariana Jamesová. Stačí, když některý z nich vybreptne jedno jediné neopatrné slovo a celá chatrná budova na písku se mi zřítí na chrbát a bude to přesně, jako když Oliveru Hardymu na hlavu padají cihly a on si zatím sedí v krbu a zcela rezignuje na svůj osud.
Když jsem skončil jednání se správcem a domluvil se s Andym Butlerem i s Maxem, strávil jsem zbytek středy ve strachu o ten domeček z karet, který jsem si postavil, a snažil jsem se vymyslet, jak ho aspoň trochu podepřít. Celou středeční noc se mi pak hlavou honily sny plné propadajících se podlah, trávníků, židlí, nástupišť a letadel, jež se pode mnou rozestupovaly a já se řítil do hlubin. Po té noci plné samého propadání jsem byl ráno strašlivě vyjukaný a jen taktak, že jsem nevyžbleptl nějaké neopatrné slovo. A měl bych to odbyto.
Pak do toho všeho však vstoupil Andy a přišel na mě s takovou ztřeštěností, která mi však více méně zachránila život. Dělal už tradičně ve Stoneveltu o vánocích dědu Mráze v divadelním představení, které každoročně pořádal vězeňský divadelní kroužek, nazvaný spíše toužebně než fakticky Cestující divadelní společnost. V CDS, zvané jejími členy Cédeska nebo prostě Deska, měli sólo hlavně přihřátí hošánci a divadelní kroužek uváděl ročně takových pět šest her, valnou většinou komedie. Jejich verze Stalag 17, v které nebyla jediná ženská role, dosahovala vskutku ojedinělé účinnosti, jaké by se v jiných podmínkách asi sotva docílilo, a inscenace hry Ženy se prostě musela vidět, aby tomu člověk byl schopen vůbec uvěřit.
No nic, druhý den měl být Štědrý večer, byl to pátek, a Andy mě poprosil, jestli bych mu nepomohl s kostýmem a dekoracemi. Byl jsem vděčný za všechno, co mě mohlo aspoň na chvíli odvést od chmurných myšlenek na tu povážlivě se scvrkávající ledovou kru, na níž jsem stál. A tak jsem se do toho představení pustil s plnou vervou a stal se ze mě něco jako kulisák a inspicient v jedné osobě, což lidi z Desky nesmírně udivilo a většina z nich z toho byla štěstím téměř bez sebe. V jednom kuse mi vykládali, jak vždycky trpí v zákulisí nedostatkem pomocného personálu, a kdybych prý se rozhodl dělat ve vězení kariéru co kulisák, že by mě přijali s otevřenou náručí. Jsem přesvědčen, že mnozí z nich to mysleli víc než doslova! Nicméně jsem všem poděkoval a slíbil, že si to rozmyslím.
Jenomže ted jsem musel přemýšlet především o svém vlastním životě. Správce Gadmore byl bud nesmírně prozíravý, anebo měl prostě šťastnou ruku, když mě upíchl k Andymu Butlerovi. Poslouchal jsem ho, hovořil jsem s ním, pozoroval, jak vychází s lidmi kolem, a skutečně jsem si prvně v životě začal uvědomovat, že je možné brát život ve smyslu spolupráce a přátelství s ostatními lidskými bytostmi, a ne jako neustálou honičku na kolty anebo nepřetržité vymýšlení nějakých záludných partyzánských operací.
Byl přece tak milý! Tenhle výraz zní vždycky trochu lacině, ale fakticky to bylo moc fajn, být v jeho blízkosti. V knížkách a ve filmech říká ty nejdůležitější a nejvtipnější sentence vždycky ďábel a zloduch, a skutečně Andy toho neměl moc zvlášť pozoruhodně vtipného, co by řekl, ale když mluvil, tak lidi kolem se prostě usmívali! A co chcete víc? Rozveseloval už svou přítomností, a i když si všechny takhle zpracoval, nesnažil se jim pak nic násilím nalévat do hlavy.
A co teprve když přišly vánoce: jako děda Mráz byl Andy dokonalý! Ta role mu seďela jako ušitá, počínaje těmi jeho kulatými tvářemi a oblým bříškem až po ty jeho bělostné vlasy a rudý nos. A když pronášel svůj text, hlubším a sonornějším hlasem, než mluvil obvykle, rozléhalo se jeho "ho-ho-ho" široko daleko, až se všechno chvělo.
Trošku jsme spolu mluvili už v pátek odpoledne, o přestávkách během různých průtahů s generálkou, a já se mu svěřil se svým dojmem, že jsem celý život dělal všechno nějak ne právě z té nejakorátnější strany. "Taky jsem býval takový," kývl a při vzpomínce se usmál. "Moje pravice nikdy nevěděla, co dělá levice. Když jsem prvně zasadil kytky a vůbec všelijaký ty prkotinky na takový malý zahrádce, vytahal jsem to do poslední mrtě ze země, sotva to kapku povyrostlo."
"Proč?"
Pokrčil rameny a usmál se širokým prosluněným úsměvem. "V tom se totiž tehdy projevoval můj smysl pro humor," řekl.
Tak úplně jsem to nepochopil, ale na druhou stranu jsem jasně cítil, že můj vlastní humor by spoustu lidí pořádně vyvedl z míry, a tak jsem celou věc nijak dál nerozvíjel.
Tohle byla moje první zkušenost ze světa divadla a zjistil jsem, že to je všechno velice zajímavé a vzrušující. Byla za potřebí neuvěřitelná spousta běhání, ječení, nadávání, kvílení, skákání, zmatků a šílenství, aby se mohl vpředu uskutečnit jediný tichý okamžik. A i když už představení běželo a mudrci například kráčeli v průvodu, lidé vzadu, skryti před zraky publika, vzrušeně šeptali, těkali, spěchali, gestikulovali a rvali si vlasy - a to všecko s takovým elánem, že když došel jeden z vracejících se tří mudrců za scénu, zeptal se značně zvýšeným hlasem, jestli si panstvo myslí, že on tam před těmi lidmi může předvádět nějakej opravdickej kumšt, když je za scénou ale takovej kravál. Pro hluk jsem neslyšel, jestli vůbec dostal nějakou kloudnou odpověd .
Představení se skládalo ze série tableaux, živých obrazů na téma "smysl vánoc", v nichž se tu a tam zakoketovalo s židovskou chanukou pro potěchu židovských trestanců a tu a tam se do toho zamíchala poněkud matoucí narážka na islám, kvůli těm výjimečným černým muslimům, kteří se náhodou dopustili té frivolnosti, že sem přišli. Ve skutečnosti to však nebyly opravdové tableaux, jak mi po svém výstupu vysvětloval jeden z pasáčků, co o svaté noci bděli. "V takovým tábló," pravil, "tam jenom takhle stojíš a jako se nehejbáš, víšš?" Předváděl mi to pózou, která připomínala spíš fešnou modelku než vánočního pastýře. "Chápešš, jó, něco jako takovej živej vobrázek, jjo?" pokračoval. "A přitom je tam takovej jako když živej vyprávěč a ten něco nahlas předčítá, aby jako publikum vědělo, o co kráčí, víšš. No a my děláme něco malinko jinýho, víšš, takový jako když hejbací tábló. My tam jako když příjdem a zasejc vodejdem a vobčas kapku něco naznačíme pohybem, tak například já tam ukážu prstem na hvězdu na východě - viděls tendle vejstupek? - ale nic při tom neříkáme. Teda s výjimkou Jéžišška, samozřejmě!"
Samozřejmě! Totiž na vyplnění toho ticha se používal tradiční vypravěč a ten četl jakýsi komentář o smyslu vánoc, který rukou společnou a nerozdílnou sepsali tři členové redakce stoneveltského vězeňského časopisu Peřej. Vypravěčem byl někdejší člen mafie, prý kdysi velké zvíře u této organizace, chlap, který měl nádherný baryton. Když zahalasil "I vyšli jsou ze země egyptské, " přímo jste to viděli! Totiž míním tím ještě něco navíc, než co jste pozorovali na scéně prostřednictvím tableau.
Podívaná to byla docela zajímavá, aspoň ze zákulisí. S kostýmy a vůbec s výpravou si zúčastnění dali skutečně velikou práci a všichni brali všechno smrtelně vážně. Myslel jsem si, že chlapík, co dělá Marii, je úplná bomba, i když možná poněkud příliš dekorativní, a kolem Josefa se vznášelo cosi dokonale nedomrlého a nevýrazného, prostě přesně to, co se výborně hodí k té jeho exemplární a naprosto pasívní ňoumovitosti.
Ale hvězda večera byl Andy Butler, který rozverně přikvačil ve svém ježíškovském hábitu a rozvinul roli papíru se seznamem darů, jež prý později večer, jak oznámil, nadělí vězňům do punčochy. Všechno to byly místně zahrocené legrácky, narážející na známé osobnosti zdejšího kriminálu, ať už z řad trestanců nebo vězeňské správy. Tak například o správcově poskokovi byli přesvědčeni, že právě on prozrazuje všelijaké tajné plány a pikle mezi vězni, a tomu tedy dali jako dárek zpívajícího kanárka. A jeden krajně prošvihnutý hoch z přihřátého bratrstva dostal předplatné na časopis Rodinný krb. Byl tu taky jeden odsouzený vrah, který strávil posledních deset nebo dvanáct let pouze tím, že střídavě odcházel mezi čekatele na popravu a zas se vracel, podle toho, jak se znovu uzákoňoval trest smrti nebo se opět rušil. Tomuhle chlapíkovi dali věčné kuličkové pero se zárukou, že snad vydrží celý život. Obecenstvo to všechno s nesmírným gustem zhltlo a válelo se přitom smíchy. Jenom jedinkrát přišel Andy s něčím, co přítomným nemohlo dojít a co nemohli náležitě ocenit. "A pro Petera Corse," oznamoval Andy v tu chvíli, "zbrusu novou protézu." Mezi diváky mohli být tak nejvýš tři lidé, včetně mě, kteří narážku pochopili, a nikomu z nás nepřipadla zvlášť legrační. Mě dokonce velice dojalo, že si Andy v tomhle okamžiku plném pohody vzpomněl na svého nešťastného přítele. Vybavil jsem si, jak jsem tehdy Peterovi dolní protézu schoval, a při té myšlence mnou projela podivná bolest. To jsem byl ale chlap špatná!
