Co se mnou dělají? Správce Gadmore mi při našem prvním setkání oznámil, že značně vybočuje ze své běžné rutiny, když mi poskytuje privilegia, jakých se nováčkům dostává skutečně jenom velice zřídka. Seberou mi ty výsady, protože jsem seřval chlapa na střeše správní budovy, která právě jemu říká pane? Seberou mi to zaměstnání v tělocvičně? Přijdu díky své blbosti, své nevymáchané hubě navždycky o tělocvičnu, o tunel a o Marianu a o všechno ostatní?
V samotce mě nechali přes sobotu a neděli, a když mě v pondělí vyvedli, bylo to jen na krátkou dobu. Měl se mnou totiž promluvit vězeňský psychiatr dr. Jules O. Steiner, chlap v ošuntělých hadrech s pořádným strništěm a s rameny pomoučněnými závějemi lupů. Nevypadal nijak zvlášť schopně ani inteligentně ani sympaticky, ale představoval pro mě jediné spojení, které jsem měl s takzvanými odpovědnými autoritami, a tak jsem se mu svěřil se vším o svém jméně a o těch kanadských žertících, o tom, jak tyhle dvě věci spolu souvisí a jak se potom všechno nešťastně spojilo dohromady a vyústilo v tom mém výbuchu na střeše. Vyslechl mě, položil mi pár otázek, udělal si několik poznámek, prozradil jen několik málo jakýchs takýchs reakcí a za hodinu mě odvedli zpátky na samotku, kde jsem měl strávit další dva dny.
Ve středu odpoledne mě vyvedli znovu - připadal jsem si, jako když se peče masový piroh a nervózní kuchařka jej každou chvíli vytahuje z trouby - ale v tomhle případě si mě vytáhl Stoon a znovu mě eskortoval do správní budovy. Tentokrát nikoli na střechu, šli jsme přímo k správci do kanceláře, kde jsme zastihli Gadmora na jeho obvyklém místě za stolem. Četl si v mých materiálech, které od mé první návštěvy očividně nakynuly.
"Pane správce," začal jsem, než on ze sebe vypravil jediné slovo, "chtěl bych se omluvit za svou -"
"To je v pořádku, Künde," řekl. Vyslovil to správně! Bez ironie, bez poťouchlosti, aniž se mu to muselo připomínat, vyslovil to správně! S přehlasovaným u. A když se na mě podíval, viděl jsem, že zase zaujal sympatizující stanovisko. "Právě jsem si četl zprávu doktora Steinera, " oznámil mi. "Myslím, že vás ted chápu podstatně lépe, Künde." To je už podruhé!
"Ano, pane správce," koktal jsem. Mohu se snad odvážit doufat?
Sklonil hlavu, a zatímco studoval zprávu, předvedl se mi zase s tím svým lívancem na hlavě. "Tady čtu," pokračoval, "že stále popíráte, že byste měl co společného s tou záležitostí na střeše."
"S tím nápisem? Ano, to je pravda, pane správce, neudělal jsem to."
"Dostal jsem také hlášení," pokračoval a poklepal přitom na další arch papíru, "v kterém se uvádí, že jste byl celou noc zamčen v tělocvičně."
"To jsem byl, pane správce," přisvědčoval jsem dychtivě. Stoonova přítomnost za mými zády mi působila muka, ale nicméně jsem se k správci upnul jako ke spáse. "Byl jsem tam celou noc," ujišťoval jsem ho.
"No zatím nemůžeme dokázat opak." Ťuk, ťuk, opět usilovně přemýšlel a bubnoval prsty na své materiály. "Čtu tady," řekl, "že ale přiznáváte několik jiných asociálních akcí od té doby, co jste sem přibyl."
"S tím jsem ale naprosto skoncoval, pane správce," hájil jsem se. "Totiž - totiž ono to nějakou chvíli trvalo, než jsem se toho zbavil. Jenže ted už jsem s tím definitivně skoncoval."
"Áááno. Hmmm." Ťuk, ťuk.
Je to v suchu? Vyváznu bez přelámaných žeber? Najednou jsem zjistil, že se nad správcem nakláním v hrozně nebezpečném úhlu a že snad musím každou chvíli přepadnout k němu na stůl. Ne, ne, to by mi rozhodně neposloužilo. Násilím jsem se napřímil, přešlápl a čekal.
Ťuk, ťuk.
Vzdychl. Zase předvedl to svoje číslo se švidráním a jakýmsi čtením z mé tváře. "Hrozně rád bych věděl," pravil, "proč tak úsporně popíráte tuhle jedinou věc."
"Protože jsem to skutečně neudělal, pane správce," odpověděl jsem. "Namouduši jsem to neudělal. Řekl bych vám to, kdybych to měl na svědomí."
"Je dokonce možné," řečnil zvolna, "i když proti tomu svědčí všechny průkazné okolnosti, že třeba skutečně říkáte pravdu."
Naděje se ve mně rozletěla vzhůru jako pták s široce rozpjatými křídly a vznesla se vysoko nad vrcholky pochyb a zoufalství.
"Ale -"
Pták strnul a zakolísal. K zemi se snášelo několik per. Chystá se snad protiletecká palba?
" - jenže já pořád nejsem úplně přesvědčen," mlel správce dál svou, " - navíc když uvážím, jak jste onehdy dopoledne vybuchl!"
"Pane správce, já toho skutečně - "
"Ano, to vám rád věřím. A zároveň taky v tomto ohledu daleko líp všechno chápu, od té chvíle, co jste si popovídal s doktorem Steinerem."
"Ano, pane správce."
"Nicméně se to stalo!" Ťuk, ťuk. "Já vám povím, co udělám, Künde."
V tu chvíli jsem jeho správnou výslovnost téměř nevnímal. Znovu jsem se nakláněl, div jsem nepřepadl. "Ano, pane správce?"
"Koukám, že nemáte nikoho v cele," pokračoval. "Já k vám strčím chlapíka, který vám bude - aspoň pevně doufám - výborným příkladem. Jmenuje se Butler a -"
Vyhrkl jsem: "Andyho Butlera, pane správce?" Mávl jsem rukou ven do zahrady: "Toho zahradníka?"
"Přesně toho," přikývl. "Vy ho znáte?"
"Představil nás Peter Corse, ten, co se mnou byl na začátku v cele," vysvětloval jsem.
"Výborně," liboval si. "Andy Butler je v této nápravné instituci již dlouho. Zná zdejší život skrz naskrz a v tom se mu snad nikdo nevyrovná. Poslouchejte, co vám bude povídat, sledujte ho, snažte se být jako on a věřte mi, Künde, že se z vás stane o moc lepší člověk."
"Ano, pane správce," přitakal jsem. "A děkuju vám, pane správce." Takový chlápek v cele, to není zlé. Andy Butler je starý dobrák, ten nebude dělat žádné trable.
Avšak správce hodlal ještě pokračovat, a to jsem ihned věděl, že pták naděje vzlétl předčasně a že onen nový chlapík v cele nebude rozhodně ta nejhorší zpráva dne. "A abyste mohl blahodárného vlivu Butlerovy společnosti začít využívat ihned, rozhodl jsem se odejmout vám na dva týdny všechny výsady. To znamená, že nebudete pracovat v tělocvičně a zároveň se vám odnímají výsady vyplývající z přidělených pracovních úkolů."
Dva týdny. Vánoce a silvestr. (Teprve později mi došlo, že i v tomhle mraku je stříbrný paprsek naděje: tyhle dva týdny mi pomohou bezpečně se vyhnout znovu naplánované bankovní loupeži.) Dva týdny bez Mariany, pryč od všeho toho světa venku.
No ale co! Čtrnáct dní není věčnost. Taky to přežiju. "Ano, pane správce," řekl jsem. Potom mě však napadla příšerná myšlenka a vyhrkl jsem: "Pane správce, prosím vás, po těch dvou týdnech, budu se moct vrátit do tělocvičny?"
"O tom rozhodneme až potom," pravil.
Pták naděje padal mrtev k zemi, a když mi dopadl až někam do žaludku, byl těžký jako cent a studený jako led. "Ano, pane správce," zablekotal jsem.
"No jo, Künde," pravil správce, "to by bylo všecko." Již se chystal pohodit mé materiály mezi vyřízené denní spisy.
"Pane správce," vyhrkl jsem z jakéhosi vnitřního přetlaku.
Zadržel ruku s mými materiály a podíval se na mě. Z jeho očí na mě hledělo slabé podráždění: "Ano?"
"Pane správce, já - " vší mocí jsem se snažil co nejlíp formulovat slova do věty, abych to ze sebe nějak vymáčkl. "Totiž ve vězení jsou lidi," pumpoval jsem ze sebe, "kterým jsem, ehm, tedy jako taky prováděl ty žertíky, když jsem prvně přišel. Kdyby se to na mě tihle lidé nějak domákli, pane správce, nechci vůbec pomyslet, co by mi udělali."
"Na to jste měl pamatovat tehdy, usykl. V tomhle bodu se mnou neprojevil ani trochu sympatií.
"Pane správce, víte, to bylo pořád ještě z takového toho vnitřního nutkání, " pravil jsem. "A to už ted vůbec nepociťuju, jsem úplně vyléčený, však to sám určitě uvidíte. Ale jestli se to na mě ostatní trestanci dovědí, pane správce, jestli zjistí, co jsem to prováděl, jsou mezi nimi jednotlivci, kteří by mě za to možná mohli i zabít."
Konečně jsem upoutal jeho pozornost. Položil moje materiály znovu na stůl, nikoli mezi odložené spisy. "Hmmmm," zamručel.
Pokračoval jsem: "Pane správce, kdyby to šlo třeba udělat tak, že se vůbec nebudete zmiňovat, proč mě trestáte, totiž mám na mysli tu zprávu na střeše, slibuji vám, že toho nebudete litovat."
Zašilhal na mě. "A co navrhujete?"
"Jiný důvod trestu, pane správce," řekl jsem. "Kdybychom to hnali spíš jenom po té linii porušení poslušnosti, bez té další záležitosti, kterou jsem ostatně stejně neudělal, ale kdybychom to prostě mohli vynechat, a..." zhasl jsem, úplně vyčerpán.
"Mmhhmm. Aha!" Začal o tom přemýšlet tak usilovně, že dokonce zapomněl ťukat na stůl. Pak se náhle rozhodl a přikývl. "Je to opodstatněná žádost, " pravil. "Jestliže jste skutečně těch kanadských žertíků nechal!"
"Pane správce, namouduši nechal!"
"Tak se o ničem nebudeme zmiňovat," rozhodl. "Aspoň ne po ty příští dva týdny."
"Děkuju vám, pane správce," vyjekl jsem. "Éééhm -"
"Ano? Máte ještě něco?"
Nebyl jsem si jist, kolik toho ví o důvěrnické vězeňské subkultuře. Opatrně jsem začal: "Pane správce, totiž to by taky znamenalo, že důvěrníci z řad vězňů, prostě všichni trestanci, co pracují u vás v kanceláři nebo -"
"Ano, to jsem pochopil, Künde," řekl a usmál se na mě k mému překvapení velice přímým a nezáludným úsměvem. "Skutečně dobře vím, co se děje v mém vězení," podotkl.
Hm, jak se to vezme, ano i ne, pomyslel jsem si. "Děkuji vám, pane správce," řekl jsem hodně hlasitě.
