"Künde," opravil jsem neznámého unaveně a otočil jsem se "Je tam um -"
Byl to Stoon. V tu ránu jsem zůstal, jako když mě opaří. Tak mě po té včerejší noci přece jenom poznal, sen je v čudu, všechno končí! A zrovna když jsem potkal Marianu: a právě v tom prvním okamžiku vědomí, že jsem ji ztratil, jsem poznal, jak strašně ji potřebuju, že ji potřebuju stejně nutně jako třeba plíce. Jak že se člověk může odvážit říci, že se do nějaké ženské zamiloval, když ji zná sedm hodin? Když mu ji přesně osmou hodinu vezmou, přesně tak!
"Chce s vámi mluvit správce, Kundo," oznamoval mi Stoon a píchl palcem za sebe přes rameno. "Tak jdem."
Šel jsem. Beznaděj, osud! Jak jenom se mi podaří, aby se v tom se mnou nesvezli i ti ostatní? Phil a Jerry a Billy a Bob a Max a Eddie a Joe. Jestli povím, jak jsem se dostával z vězení, budou ve stejné kaši jako já, i když se budu snažit je chránit sebevíc.
Takže to prostě nesmím vyžbleptnout, to je všechno. Budu držet pusu, jako bych ji měl zašitou. Prostě si dám na hubu zámek. Ty šášulo policajtská, ze mě navypáčíš ani bé, kdyby ses po - rozkrájel!
Stoon šel první a těsně před vstupem do správní budovy se na mě otočil a zeptal se: "Co je?"
Šmajrápanno, neřekl jsem to nahlas? "Mám něco v krku!" vysvětloval jsem.
"Tak to vyplivni," usykl Stoon a vstoupil dovnitř.
Kráčeli jsme po chodbě vedle sebe a na známém místě jsem najednou zahnul doleva a narazil Stoonovi do lokte. "Úuuf," vyjekl jsem omluvně. On nato: "Dávejte pozor, Kundo! Co je to s váma?"
Ukázal jsem do postranní chodby směrem ke správcově kanceláři. "Copak nejdeme ke - ?"
"Jenom pojďte hezky se mnou," pravil.
Takže jsem cupital s ním, dál hlavní chodbou až ke schodišti a vyšli jsme dvě patra. Neměl jsem nejmenší ponětí, co se děje. Nenapadalo mi vůbec nic jiného, než že mě předešlého večera Stoon na té party poznal, že jsem ztratil Marianu, sotva jsem ji nalezl, a že nesmím o tunelu a o ostatních ani ceknout. Rozhodně nesmím.
Správní budova měla dvě patra, takže když jsme absolvovali ty dvoje schody, byli jsme nahoře. Nicméně jsme vyšli ještě po jednom schodišti výš. Bylo užší a temnější než předchozí a mě se začínalo zmocňovat při vší té hrůze a beznaději podivné zděšení, zvlášť když pak Stoon vrazil nahoře na konci schodů do kovových nouzových dvířek a oba jsme vyšli na střechu.
Správce Gadmore už tam čekal, ve svrchníku, s rukama vraženýma hluboko do kapes. Fičel tu studený vítr, ale to nebyl ten jediný důvod, proč jsem se třásl.
Správce na mě vrhl otrávený pohled a řekl Stoonovi: "Hm, tak jste ho našel, jo?"
"Ano, pane správce."
Správce si mě nejdřív okamžik zpytavě měřil, zatímco já jsem se snažil uhodnout, proč máme hovořit o mé neoprávněné nepřítomnosti ve vězení právě na střeše správní budovy. Všiml jsem si, že v tom větru vypadají správcovy vlasy daleko řidčí a ubožejší, jak mu poletují v chomáčcích kolem kulaté pleši, a také jsem konstatoval, že působí, jako by se mnou sympatizoval daleko méně, než když mě viděl poprvé.
"No tak, Kundo, co můžete říct na svou obranu?" řekl bez umlautu.
"Nic, pane správce," odpověděl jsem.
Jeho pohled se rozběhl kamsi po střeše. "Takže vy jste na sebe pyšný, Kundo?"
"Já, pyšný, na sebe?" Za těchhle okolností mi ta věta připadala neobyčejně podivná. Taky jsem se bezděčně podíval po střeše a v duchu jsem se snažil uhodnout, co tou otázkou myslel, když tu jsem si všiml, že do sněhu jsou vyryté nějaké čáry. Někdo jako by se na střeše ryl v tom sněhu, kterého tu bylo naváto asi na palec, a nohou po zemi kreslil všelijaké rovné a křivé čáry. Ty čáry a křivky jako by dávaly dohromady nějaký ornament, něco jako písmena, jako...
"Ježíšmarjá," vyjekl jsem.
Správce se na mě znovu pronikavě podíval. "To jste si skutečně myslel, že vám to projde?" zeptal se mě.
Z těch čar u mě nejblíž ve sněhu se skládala slova V LAPÁKU. V další řádce proti mě na střeše stálo DRŽÍ MĚ. A nejzazží řádka obsahovala slovo POMOC. "Já," zablekotal jsem a zavrtěl hlavou.
"Doufám, že to nehodláte zapírat, co?"
V duchu jsem si náhle jasně představil, jak by to asi vypadalo seshora z letadla, které by tudy náhodou přelétalo. Obrovitá písmena, vyrytá do sněhu na střeše budovy, volají do světa, který letí kolem, o pomoc, a docela logicky, protože pisatele koneckonců v lapáku drží.
Takže to není kvůli té party. Stoon mě tedy nepoznal! Neztratil jsem Marianu!
Najednou jsem se začal zubit od ucha k uchu.
"Vám je to k smíchu, Kundo?"
Tak se mi ulevilo, že mi v tu chvíli bylo všechno ostatní úplně jedno. "No jo, pane správce," odpověděl jsem. "Je to fakt docela legrační, no! Dovedete si představit, že někdo tudy poletí v aeroplánu, koukne dolů -"
"Tak dost," štěkl správce. Začínal jím lomcovat vztek.
"Ať to udělal, kdo chtěl," pokračoval jsem a pořád jsem se usmíval na celé kolo, má smysl pro takový humor, jaký mi skutečně sedí."
"Udělal jste to vy, Kundo," zařval. "Nezapírejte to a nepřipravujte mě o můj drahocenný čas!"
Skutečně mi bylo všechno fuk. To hlavní na mě neprasklo a o nic jiného nešlo. "Koukejte se, já vám povím dvě věci, vážený pane správče," začal jsem od Adama, "a obě jsou svatá pravda. Za prvé tenhle nápis jsem nepsal, ani ten, co se našel v těch tabulkách. A za druhé se nejmenuju Kunde ani Kunda, ale Künde a je v tom umlaut, a tak se jmenuju od narození!"
"Nediskutujeme tady o vašem jméně, tady -"
"Tak už bychom ale himlhergot jednou měli," vybuchl jsem. Zíral na mě v němém údivu, zatímco Stoon si za mnou v tupém návalu rozhořčení a nevole nervózně přešlápl z nohy na nohu, ale já burácel dál: "Jmenuju se Künde, " opakoval jsem. "Není to nijak těžké vyslovit a klidně byste to svedl, jen kdybyste se o to chtěl pokusit. Jak by se vám líbilo, kdybych vám říkal správče Hadrmoure, he?"
"Co?"
"Ano, jsem sice vězeň, ale pořád mám svoje jméno, a na jméno člověku nikdo -"
"Tedy vězeň zajisté jste," usykával správce. "Už jsem si začínal mylet, že jste na to zapomněl. Stoone, převedete pana Kúnda do cely v bloku s omezeným pohybem."
Samotka. Sklapl jsem pusu - poněkud pozdě. "
"Rozkaz, pane správce," zahlaholil Stoon. "Tak jdem, Kundo." Vyslovil to špatně.
