"Víš, já se s Fredem Stoonem nesmím setkat," šeptal jsem jí při polibku přímo do pusy. Zuby nám cvakaly o sebe, až nás to bolelo.
"Proč?" Strašně jí muselo dělat potíže, aby vyslovila "č".
"Ti povím později."
Obětí povolilo. Stoon se opět diskrétně stáhl ze dveří zpátky do kuchyně. Mariana naléhala: "Povíš mi to hned teďka. Pojd , půjdeme ke mně."
"Nemůžu jít kuchyní. Jestli mě spatří, je se mnou amen."
Pohlédla na mě až s jakýmsi upřímným údivem. "Teda Harry, ty jsi číslo! "A pak rozhodla: "Pojd !"
Takže jsme si to z verandy namířili přímo ven, obešli dům zvenčí po sněhu, vrátili se dovnitř předními dveřmi, vyhrabali svoje kabáty v té kupě na lavici a odešli.
Měla tu vůz, modrý volkswagen, toho malého brouka. Cestou jsem jí řekl: "Doufám, že máš doma něco k pití."
"Mám," odpověděla. "A ty si zatím připrav nějakou slušnou historku, ať mi ji můžeš vyprávět, až dojedeme."
Nic takového jsem neměl. Vůbec žádnou historku. Padla na mě hrozná únava a prázdnota. Nebesa vědí, že jsem se snažil vymyslet si nějakou lež, která by situaci zamaskovala, ale bylo to úplně nemožné, a když jsme dorazili k Marianě do jejího malého útulného třípokojového bytu v starším cihlovém domě, prostě jsem se posadil a vypověděl jí pravdu.
Plnou pravdu. Celý svůj životní příběh, počínaje oním psím hovínkem v tužce a konče smradlavými bombičkami v bance. Všechno, včetně toho, jak se jmenuju. "Je v tom umlaut," poznamenal jsem s beznadějí v hlase.
Nestalo se myslím během mého vyprávění, že by mi naprosto nevěřila, ale rozhodně pro ni muselo být nesmírně těžké mi stoprocentně uvěřit. "Ty že jsi vězeň?" opakovala pořád dokola. "Trestanec? Ty že jsi ve vězení?"
"Ano," ujišťoval jsem ji a vyprávěl jí dále svůj příběh.
Musím říci, že to trvalo hodnou chvíli, než jsem jí všechno vypověděl, a když jsem skončil, byl jsem nesmírně unavený a zoufale zkroušený. "Chuďátko moje," těšila mě a tiskla mi hlavu konejšivě na prsa, a brzy jsme šli do postele.
Probudil jsem se, ještě byla tma. Kolik může být hodin? Prudce jsem se posadil a křikl: "Hej!"
"Mmhmmmpch?" vedle mě se ve tmě pohnuly obrysy rozespalé postavy. "Cco jje?"
Pamatoval jsem si každé slovo, věděl jsem dobře, že jsem té ženě, kterou jsem vlastně ani neznal, pověděl všechno. Ale to mi v tu chvíli bylo jedno, měl jsem daleko naléhavější problém. Zeptal jsem se: "Kolik je hodin?"
"Hmmm. Úuhm!" Šustot a šramocení. "Za deset minut půl šesté."
"Průšvih, božemarjá!" zařval jsem a vyskočil z postele. "Já musím zpátky do kriminálu!"
Posadila se a rozsvítila lampičku u postele. Zašvidrala na mě a prohlásila: "Teda já viděla dost divných chlapů, ale ty jim všem dáš fleka. Viděla jsem, jak se mi tu probouzí, a slyšela "Hele, musím zpátky za starou", "Musím chytit letadlo" nebo i "Musím na mši", ale v životě mi nikdo neřekl, že musí zpátky do kriminálu."
Natošup jsem byl v šatech. Kvaltem jsem ji políbil, takže pusa to byla nevyvedená, a už jsem pádil z pokoje a jen jsem křikl přes rameno: "Já za tebou zase přijdu! Zavolám ti!" A když jsem vycházel, ještě jsem ji zahlédl ve světle lampičky, jak tam sedí na posteli a jenom vrtí hlavou.
A fofry. Sněhu bylo po kotníky a pořád padal, ale já pádil jako o závod, letěl jsem tryskem celou tu cestu zpátky až k Dombeyho domu.
