Byla to nějaká party, na kterou mě pozval Max. Venku totiž vedl docela živý společenský život, daleko pestřejší než většina ostatních "tunelářů", kteří se mimo vězení spokojovali s nějakým tím drobnějším přestupkem, tu a tam zašli do kina, najíst se do nějaké lepší restaurace a párkrát se povyrazili na nějakém tom mecheche u místních prostitutek, byli přesně, jako když dostanou mariňáci volno. Naopak Max takříkajíc splynul se sousedstvím tak dokonale, jak to vůbec bylo možné u člověka, který nikdy nikoho nemohl pozvat k sobě do bytu. Měl celý okruh přátel a známých a dokonce se pravidelně každý čtvrtek večer zúčastňoval kuželkářské ligy.
Uvažoval také o tom, že si najme někde ve městě byt, i když by se tím mohla situace zkomplikovat a stát se nebezpečnou. Zrovna mi o tom vyprávěl, když jsme spolu šli ten pátek večer na onu party a loudali se prvním poletujícím sněhem. Po chvilce se mě zeptal, jestli bych do toho nechtěl jít s ním. "Dva by na tom byli daleko líp," rozkládal. "Mohli bychom se dělit napůl o činži, telefonní účet a o všecko, a co je důležité, v kvartýře by častěji někdo byl. Lidi většinou začínají být podezíraví, když je v bejváku furt prázdno. Měl bys o to zájem?"
"Zní to moc lákavě," řekl jsem.
"Tak si to nech projít hlavou."
Slíbil jsem mu, že tak učiním, ale nevěděl jsem už vůbec, kolik rozumu ještě zbývá při všech těch mých základních starostech, které obnášely: A. loupež, jež se měla realizovat od téhle chvíle za čtrnáct dní, B. skutečnost, že se moji kumpáni pomalu, ale jistě dopracovali k vědomí, že je mezi nimi recesista. Neměl jsem sebemenší ponětí, co bych mohl dělat v daném okamžiku s problémem A., leda si s tím lámat hlavu a mít strach a třeba doufat, že před 30.prosincem nastane konec světa. S problémem B. už se dalo spíš něco podniknout, byť by to bylo v negativním smyslu. Tak za prvé, s recesičkami je utrum. Šmytec, ve vězení i ve městě! Kdyby mě jenom jednou chytili, znamenalo by to můj konec. Jediný důvod, proč si Max a Phil a ostatní mysleli, že existují dva recesisti, byla skutečnost, že je prostě vůbec nenapadlo, že by to mohl být jeden a týž člověk, který by měl možnost vyskytovat se jak ve vězení, tak venku. A ten člověk musel být jeden z nás osmi. Hádejte který!
Hm, doufal jsem, že mě z tohohle vyléčí vězení, a zřejmě se tak už stalo. Za poslední tři dny na mě dokonce nepřišlo ani žádné pokušení. Už nikdy. Už víckrát nikdy!
Ani při té příští loupeži. Pámbu ví, že jsem s tím pořád nechtěl mít nic společného, ale copak můžu pokaždé, když si gang usmyslí udělat banku, rozhazovat na poslední chvíli někde nějaké smradlavé bombičky? Na jednu náhodu můžou skočit, ale na dvě už rozhodně ne! A když nebudu moci loupeži zabránit nějakým trikem, tak jí jinak nemůžu zabránit vůbec. Takže tentokrát se to už určitě stane!
Téměř jsem se na loupež začínal těšit, jenom aby to bylo za mnou a abych to měl z krku.
Strašně jsem si přál, aby mi to pořád neviselo jako Damoklův meč nad hlavou. Život byl totiž po tolika jiných stránkách velice příjemný. Ocitl jsem se v situaci, jaká je v amerických nápravných institucích skutečně vzácná - nejspíš vůbec ojedinělá. Člověk si mohl tolik užít, s tím bezpečným zázemím kriminálu za zády na jedné straně a s tou naprostou svobodou ve městě na straně druhé.
Jenom si vemte tenhle večer. Kolem líně poletuje sníh, bezvětřím se dolů snášejí sněhové vločky, a když dopadnou na zem, ihned zmizí. Vzduch je svěží, chladivý a čistý, sníh je příjemný a lahodivý, noc je překrásná a my si vykračujeme na nějakou party. Předvánoční party. Tak proč bych nehodil všecko za hlavu a pěkně se nepobavil?
Rozhodl jsem se, že se o to aspoň pokusím.
Dům, ve kterém se měla party konat, byl velký a zářivě bílý, stál na rohovém pozemku, a když jsme k němu dorazili, v celém průčelí jasně zářila všechna okna. Kolem se linula vánoční hudba a štěbetání mnohohlasého hovoru jako záře kolem měsíce. Vyšli jsme s Maxem na verandu a Max prostě vrazil do dveří a vešel dovnitř. Já jsem šel za ním a oba jsme vstoupili do velké čtvercové haly. Přímo před námi bylo schodiště nekryté kobercem, stoupalo asi do půli patra a pak se otáčelo doleva. Napravo stála dřevěná lavice, téměř ukrytá pod haldami kabátů. Nalevo se otvíral impozantní vchod, kterým se šlo do přijímacího pokoje plného lidí, s vánočním stromkem v nejzazším koutě. Sundali jsme si kabáty, přehodili je na tu hromadu u lavice, a vtom k nám už zevnitř přicházela nějaká žena, usmívala se a podávala Maxovi ruku.
Byla to naše hostitelka, štíhlá, křehká hezká žena slabě přes třicet. Tmavohnědé vlasy měla vzadu pečlivě sčesány do drdolu a šaty nenápadně zdůrazňovaly její postavu. Max ji představil jako Janetu Kelleherovou a mě jako Harryho Kenta. Usmál jsem se jednak na ni a jednak proto, že jsem uslyšel svoje nové jméno, a ona mě oslovila: "To jsem ráda, že vás poznávám, Harry." Podávala mi křehkou bílou ručku z jemných něžných kůstek. Max mi o ní už cestou sem něco vyprávěl. Je rozvedená, má dvojčátka, dcerušky, učí v městě na střední škole a tu a tam se s Maxem vyspí. Později jsem zjistil, že tento typ ženy vyšší intelektuální úrovně byl za normálních okolností přesně v jeho stylu a Dotty Fleischové že bral jako náhražku jenom proto, že v téhle části světa byly Janety Kelleherové poměrně vzácné. Neznal jsem Maxe nijak zvlášť dobře, a tak mě u jeho přítelkyně překvapila především její zjevná bezkrevnost, zvlášť když jsem si představil tu triumfátorskou tělesnost Dotty Fleischové.
Následující hodina byla pro mě dosti podivná. Max i má hostitelka mě nechali takříkajíc samu sobě na pospas. Dělalo mi moc dobře, že můžu být na takovémhle večírku plném pohody a usměvavých tváří, ale na druhou stranu jsem zase z těch lidí vůbec nikoho neznal, a proto jsem o to palčivěji pociťoval svou samotu.
Byl to pěkný solidní dům, všude plno dřevěného obkládání. Možná by neškodilo, kdyby tu bylo o něco víc nábytku, protože ve všech místnostech jako by úplně jasně tu a tam zela prázdná místa a na stěnách bylo možno dosti často vidět obdélníkové plochy orámované nánosem prachu v místech, kde kdysi zřejmě visívaly obrazy. Usoudil jsem, že dům si hostitelka nejspíš ponechala z manželství, a když se manžel stěhoval, vzal si asi část vnitřního vybavení s sebou.
Jelikož dům stál na rohovém pozemku, mohlo se na něm hýřit sklem. Podél celé jedné stěny se táhla uzavřená skleněná sluneční veranda, kde se pěstovalo plno rostlin, a vzadu vedle kuchyně byla veliká místnost s obrovskými okny určená pouze pro snídaně. Na druhé straně kuchyně byla další velká veranda, nezasklená. Vzhledem k tomu, že se v domě shromáždil takový dav lidí a jelikož venku nebyla moc velká zima, nechala hostitelka dveře z kuchyně na zadní verandu otevřeny a vždy tam stálo několik hostí, kteří se vyšli nadýchat trochu čerstvého vzduchu.
Dům se honosil v prvním patře čtyřmi ložnicemi, z nichž tři byly otevřené. Dveře do čtvrté byly zavřeny, a jelikož jsem od okamžiku, co jsem se zde octl, neviděl ani Maxe, ani Janetu, usoudil jsem, že si tam spolu užívají společenské konverzace. Nejvíc mě udivilo, že může být taková bledulka tak vášnivá a dokonce pustí k vodě vlastní večírek, a to prosím kvůli jedné hodině s chlapem v posteli. Ale zároveň mě to jaksi rozradostňovalo. Ted když se jmenuju Harry Kent, říkal jsem si v jakési parafrázi na Bobbyho Fischera, budu trávit víc času ve společnosti dívek.
Jedna ložnice byla plná dětí. Dvě děvčátka v úplně stejných bledě modrých šatičkách se nápadně odlišovala od ostatních. Mladí hosté si tu hráli s hračkami a vlastně tu probíhala jakási samostatná miniparty. Rodiče všech těch dětiček se bavili dole, utopeni ve velmi různorodém davu. Jane Kelleherová zřejmě pozvala všechny své známé, včetně několika studentů ze střední školy, na které učí. Nejmladším hostům v prvním patře mohlo být tak kolem tří let a nejstaršími návštěvníky byl bělovlasý pár, kterému mohlo být dost přes šedesát.
Jídlo a pití bylo všechno dole a všechno se podávalo stylem obsluž se sám. Jídlo leželo naservírováno na bufetu v jídelně a láhve s alkoholem stály vyřízeny na kuchyňském stole. Tu a tam jsem navštívil obě místnosti, a právě jsem stál v jídelně u nějakého dortu, když tu ke mně přistoupila dívka, které už jsem si všiml předtím, a pravila: "Tak se mi zdá, že se nijak zvlášť nebavíte."
Podíval jsem se na ni. Byla střední postavy, malinko přes váhu, s kulatými tvářemi a jakýmsi výrazem pohádkového skřítka v obličeji a dlouhými vlnitými vlasy popelavě plavé barvy. Neměla podprsenku, což neutajily ani kapsičky na její bílé blůze. Odpověděl jsem: "Nebavím."
"Jen tak postáváte," řekla a kývla hlavou na sklenici, kterou jsem držel v ruce, "s tím pitím."
"Všichni tu jen tak postávají," řekl jsem. "S pitím." Trošku mě to popudilo, ale taky mě trochu vyvedlo z míry, jak si někdo mohl všimnout, že jsem sám.
"Když si se mnou půjdete popovídat," řekla, i přes moji reakci stále v dobré náladě, "nebudu jíst ten dort."
Podíval jsem se zamračeně na dort, kterého jsem spolykal už dva kusy. "Co je na něm špatného?"
"Uhlovodany," pravila a nafoukla tváře.
"Jenže vy máte masívní kostru," řekl jsem galantně.
Zasmála se. "Jen mě radši odtud odveďte," pravila, "než budu mít tu kostru ještě masívnější."
Takhle jsem se seznámil s Marianou Jamesovou. Šli jsme si sednout na zasklenou verandu mezi filodendrony, a tam mi pověděla, kdo je, a já jí řekl, že jsem, kdo jsem nebyl. Jmenovala se Mariana Jamesová, bylo jí dvacet devět let, bezdětná, rozvedená a taky profesorka na místní střední škole Amalgamated High. Učí prý dějiny, a když jsem se jí zeptal na specializaci, odpověděla: "Americké dějiny. Nic víc se těm lumpům do hlavy na střední škole neleje. Kolem nás je plno lidí, kteří si myslí, že matematika, střelný prach, osvětlení ulic a drama je všecko vynález nejvznešenějších západních univerzit s bílou elitou v čele." O manželovi se vyjádřila jako o "kreatuře", která spatřovala v rodinném životě svěrací kazajku, takže ted si vydělává na dost bídné živobytí jako fotograf a pašerák marihuany v Mexiku. "Zmlkni, zvadni a zhebni, tuhle užitečnou radu jsem dala Sonnymu, " řekla. "A vám dám taky jednu radu: nikdy nevěřte dospělému chlapovi, kterému říkají Sonny."
Moje líčení sebe sama mohlo dopadnout stejně barvitě, ale velmi pečlivě jsem se tomu pokušení vyhnul. Bylo mi, jako by mě škrtil límec, když jsem jí musel povídat tu Maxovu lež, že jsem civilní zaměstnanec z tábora Quattatunk, i když ted už jsem jej aspoň navštívil a mohl jsem o místě vyprávět poměrně zasvěceně. Ujistil jsem ji, že si s Maxem chceme ve městě najmout společně byt. "Jen tak, bude to pohodlnější," řekl jsem.
"Tuhle v noci jste prý měli v táboře nějaký poprask," pravila.
Děvenko, kdybys věděla, tu noc jsem ten poprask měl tu čest činit já osobně, ale řekl jsem pouze: "Hm, četl jsem o tom v novinách. Když se to zrovna událo, nic jsem o tom nevěděl."
"Prý vyhodili do povětří plot či co."
"Jednu bránu," řekl jsem. "Ne hlavní, tu kus dál, až u skladištního prostoru."
"V novinách psali, že to byli Weathermani přestrojení za důstojníky." Kolem očí se jí udělaly lehounké vějířky vrásek, trochu se zamračila a zavrtěla hlavou: "Nějak se mi to nezdá."
"Já vám nepovím," řekl jsem. A uvažoval jsem o tom, že lži mají být asi vždycky daleko barvitější než pravda a rozhodně ne míň. Aspoň tak se to očekává. Výborně se mi dařilo velhat se do postavení nejnudnějšího chlapa roku.
A tak jsme pokračovali. Armádní instituce neuveřejnily žádné detaily o tom, co bylo ukradeno, Mariana se mě na to zeptala a já jí odpověděl, to že taky nevím. Zeptala se, jestli znám osobně toho strážného, kterého napadli, a já opět řekl, že ne. Hm, byl jsem ve vrcholné formě. Musela být skutečně u vytržení, jen usnout!
Panebože, jak já jsem se potřeboval napít. "Mám vám jít ještě nalít?" zeptal jsem se.
"Půjdu s vámi."
Takže jsme šli do kuchyně, kde jsem zrovna naléval bourbon, když tu Mariana pravila komusi, kdo stál obrácen obličejem na druhou stranu. "Pojd sem, Frede. Chtěla bych tě seznámit tady se svým přítelem, Harry Kentem z Quattatunku. Harry, tohle je Fred Stoon, pracuje ve -"
Stoon! Přirazil jsem láhev jednou ranou ke stolu a zůstal civět v němé hrůze. Chlap se už otáčel, ale nemusel jsem ani vidět jeho obličej, abych poznal, o koho jde. A ani mi nemusela Mariana povídat, kde pracuje. Byl to Stoon, dozorce z naší věznice! Ten mě přece doprovázel pokaždé ke správci do kanceláře, to byl přece ten, co ve skeptické náladě vždy přešlapoval nervózně z nohy na nohu.
"Jjjo-ouú," vyjekl jsem. Připlácl jsem si ruku na pusu, otočil se jako na obrtlíku a vyrazil davem z kuchyně ven.
"- vězni -, Harry?"
Jako v románě! Na zadní verandě byli asi čtyři lidé, prorval jsem se mezi nimi, s rukou stále připlácnutou na puse a vrhl jsem se jako stará matrace přes zábradlí. A tak jsem zůstal viset, hlavou dolů, a jen jsem podvědomě cítil, že se ti čtyři lidé neúprosně a nějak rychle stahují zpátky do domu.
Zůstal jsem sám. Hleděl jsem vytřeštěně dolů na trávu a najednou jsem si všiml i toho, že sníh zůstává ležet. Začínal také padat hustěji.
Takže můj osud je zpečetěn. Je po všem. Jsem prakticky mrtev, mám to spočítáno.
Kroky na verandě. Ramena se mi stáhla, očekával jsem ránu sekerou.
"Harry?" Marianin hlas.
Pomalu, pomaloučku jsem se zvedal, ještě pomaleji, kousek po kousku jsem se opatrně otáčel. Mariana tam stála sama, hleděla na mě jaksi ustaraně a pravila: "Jste v pořádku, Harry?"
Ve dveřích za ní se nikdo neobjevoval, i když v kuchyni bylo plno. Vyhrkl jsem: "Jjo, ted už myslím jo. Promiňte, najednou mi přišlo na zvracení, opravdu!"
"Teda, hochu, vy jste to vzal kvaltem," řekla a v tu chvíli se za dveřmi objevil Stoon a rozhlížel se kolem.
Takže když jsem prvně Marianu Jamesovou políbil, bylo to proto, abych schoval svůj obličej.
