Trofejní sálek byl hned vedle skladiště, u basketbalových hal, a byla to velká obdélníková místnost s dřevěným ostěním a plná skleněných vitrínek s trofejemi, které vyhráli naše týmy jednak sami nad sebou a jednak v ligových soubojích s amatérskými skupinami mimo vězení. Na stěnách, taktéž ve skleněných vitrínkách, byly blůzy od vězeňských uniforem s čísly, jež byla stažena z použití na počest vynikajících atletických výkonů. Tak například číslo 2952646, skvělý reprezentant v baseballu, nahazovač, jenž získal za rok 1948 rekord získaných a ztracených bodů v poměru 27-5, a hned vedle něho nezapomenutelná hvězda, back číslo 5598317, a přímo naproti jediný stoneveltský čtyřminutový mílař číslo 4611502.
Většinu prostoru v trofejním sálku zaujímal dlouhý knihovnický nebo konferenční stůl, kolem něhož bylo něco přes deset dřevěných křesílek. V tomhle sálku se většinou mluvilo před zápasy mužstvu do duše a po zápasech se jim tu dělaly přednášky a všechny ty vizuální příklady minulé slávy jim měly dodat elán. My jsme tady odbývali vlastně také něco podobného, jako bychom absolvovali jakousi přednášku po zápase, v kterém jsme utržili šílenou porážku, a jediný rozdíl byl v tom, že tu nikdo nepřednášel. Prostě všichni jenom svorně skučeli a já si pořád připomínal, že se na tom musím výrazně podílet.
Joe Maslocki se dal slyšet: "Když jsem zmerčil tu kravskou policajtskou káru před tou kravskou bankou, tak jsem tomu, kráva, nechtěl věřit."
"Když jste se všichni vrátili, hned jsem vám viděl na ksichtech, že se to potentovalo," pravil Bob Dombey.
Billy Glinn jen němě praskal kotníky u prstů. Billy toho nikdy na takovýchhle slezinách moc nenamluvil, ale hrozně rád si protahoval kotníky u prstů tak, že to praskalo, a já ten zvuk strašně nerad poslouchal. Hrozně jsem si přál, aby toho nechal.
"Smradlavý bombičky," pravil Phil. Opakoval to vždycky asi tak po desíti minutách a pokaždé to znělo ještě zhnuseněji než předtím.
"Jo, měli jsme recesisty i v armádě," poznamenal Eddie přísně. "Ale chlapi už si s nimi dovedli poradit."
Nechtěl jsem slyšet, jak si s nim chlapi dovedli poradit, a proto jsem raději řekl: "Je to šílená hanba a jinak se to nedá nazvat. Takovou fušku nám to dalo, všecka ta příprava, a pro nic za nic!"
"Ne, to jsme teda zase pro nic za nic rozhodně nedělali!" okřikl mě. "Ještě se nám to může podařit, Harry."
Řekl jsem: "Cože? Vždyť zítra všecko vyplatí. Všechny ty prachy, co jsou ted před vánoci v bance navíc, ty všechny budou v čudu."
Max pokračoval: "Však on tam ještě bude balík."
"To je fakt," souhlasil Jerry. "Koncem měsíce to bude úplně totéž. Za dva týdny prachů na šecích."
Namítl jsem: "Ale bez všech těch předvánočních peněz z klubů a vůbec!"
Billy zapraskal kotníky u prstů.
Joe řekl: "Ale furt to bude halda. Tolik jako teďko ne, ale bude toho pěkná hromada."
Copak tím vším budu muset procházet znovu? "No to by byla senzace," pravil jsem a Billy na to zapraskal kotníky.
"Máme laser," řekl Max. "Máme psací stroj a Eddieho uniformu a klíček k té dodávce. Máme pistole. Máme všecko, co potřebujem."
"Všecko si to schováme," rozvíjel dále Joe, "a spustíme to za čtrnáct dní znovu."
"To je úplná senzace," zablekotal jsem opět tupě.
Eddie se vyjádřil: "Na celkové koncepci operace není nic špatného. Není to prvně v dějinách, kdy se musela invaze pro nepředvídané okolnosti odložit."
Billy zapraskal kotníky.
"To teda ale byly nepředvídané okolnosti, to mě podrž!" pravil Jerry s lítostí v hlase a zakroutil hlavou.
"Smradlavý bombičky," pravil Phil. Z jeho hlasu zaznívalo takové zhnusení, až jsem měl dojem, že se snad vyzvrátí na stůl.
"Nemůže být nic odpornějšího než recesista," poznamenal Bob Dombey.
Joe pravil: "Můžeš to všem ještě jednou zvopáknout."
"Jednou v New Yorku na Madison Avenue," začal vyprávět Bob, "jdu takhle směrem na jih a zastaví mě jeden chlap, docela nóbl, v pěkným kvádru, s kravatou, a ptá se mě, jestli bych mu na minutku nepomoh. Já mu samozřejmě řek, že jo. Držel takový dlouhý špagát a prý že je inženýr architekt a dostal za úkol navrhnout novou fasádu toho obchodního domu naproti. Prý jestli bych konec toho provazu před tím kšeftem nepodržel, že mu nějak jde o čas a jeho kolegu že asi na cestě městem zdržela dopravní špička a to že je taky jediný důvod, proč mě o tu službu žádá. Takže já mu na to řek dobrá, jo."
Joe se dal slyšet: "Já bych mu řek, ať kouká vodprejsknout."
"Působil hrozně přesvědčivě," pokračoval Bob. "Tak jsem ten provaz držel a on zatím couval za roh a při každém kroku popouštěl z klubka. Bylo kolem oběda, všude davy lidí, neměl jsem nejmenší podezření."
Jerry se zeptal: "A co se stalo?" Vypadal, že ho to nesmírně vzrušuje.
"Stál jsem asi takových pět minut," vyprávěl Bob. "To je dost dlouhá doba, když máte trčet na chodníku s provazem v ruce a nechat do sebe v jednom kuse vrážet lidi. Začínal jsem si připadat jako blázen. Takže jsem nakonec došel po provaze za roh a tam držel druhý konec nějaký úplně cizí chlap. Měl aktovku."
Max se zeptal: "Kdo to byl? Ten parťák toho chlápka?"
"Ukázalo se, že to je druhá oběť, jako já. Než jsme ale tohle objevili, trošku jsme se na sebe rozkohoutili. Parádně jsme se seřvali. Kolem nás se srotil úplný dav čumilů."
Těžko jsem si dovedl představit tuhle vyděšenou lasičku, Boba Dombeyho, jak řve na nějakého chlapa s aktovkou, ale asi se to skutečně muselo stát. Když na to Bob vzpomínal, ještě v tu chvíli se mu do obličeje hrnula vzteky krev. Vyhrbil ramena, skoro jako by se chystal k zápasu.
Jerry se zeptal: "Já tomu nerozumím. Co se stalo?"
"Ten chlápek," vysvětloval mu Bob, "nám oběma provedl totéž."
"Kerej chlápek?" Jerry se tak usilovně snažil všechno pochopit, že měl obličej krabatý jako hadrovou předložku. "Ten s tou aktovkou?"
Bob zavrtěl hlavou: "Ne, ten první. Nejdřív vyrazil s tou historkou na mě, pak šel za roh a totéž opakoval tomu chlápkovi s aktovkou. A když měl takhle pohromadě dvě oběti a ty mu na obou koncích držely provaz, zdejchl se."
Jerry zavrtěl hlavou. "Ale já to furt nechápu. Co to mělo za smysl? Co na tom trhl?"
Usoudil jsem, že v tomto okamžiku mohu bezpečně vstoupit do konverzace. "Recesisti po zisku nejdou," řekl jsem. "A smysl v tom není vůbec žádný. Jejich jediná odměna je, když se trik povede."
Jerry otočil ten svůj krabatý obličej ke mně. "Chceš říct, že to dělají jenom pro srandu králíkům?"
"No, přesně tak."
"Ale pro jakou srandu?" otočil se znovu na Boba. "To se tam potom ten chlápek někde placatěl, aby viděl, co se stane?"
"Ne," řekl Bob, "prostě odešel."
Znovu jsem přišel se svou troškou. "Recesisti nemusejí být zrovna při tom, když ty jejich triky spustí," řekl jsem. "Velká většina ve skutečnosti při tom radši není. Prostě nastraží své načasované bombičky a zmizí."
"Jako ty smradlavý bombičky," usykl Phil. Ještě zhnuseněji.
"No, tak," přikývl jsem a Billy zapraskal kotníky u prstů. Hrozně jsem toužil, aby toho nechal.
"A víte, že máme takovýho hajzlíka přímo tady v lapáku?" prohodil Max.
Jerry se na něho otočil: "Ne! Jo? Kdo je to?"
"To bych taky rád věděl," řekl Max. "Ten grázl přelepil na hajzlu v bloku C jednu mísu celofánem."
Billy zapraskal kotníky.
"Nemuselo to být tak zlé," vysvětloval Max, "kdybych se šel jen vyčůrat."
Zavřel jsem oči. Poslouchal jsem, jak Billymu praská v kotnících. Znělo to, jako když o sebe narážejí kameny na samém začátku laviny. A hádejte, kdo stojí pod kopcem!
Joe pravil v zamyšlení: "Víte, že mi před několika týdny vybouchla přímo do ksichtu cigareta? Myslel jsem, že je něco s tabákem. Že by to byl jeden a ten samej?"
Otevřel jsem oči. Nesmím na sebe v žádném případě obrátit pozornost, říkal jsem si. Zadíval jsem se na vysloužilý dres číslo 4611502. Bud jako ten majitel toho trika, nabádal jsem se. Bud neohrožený! Bud tvrdý! Bud připraven uběhnout míli za čtyři minuty!
Zatím se na Joeova slova ozval Phil. "Tobě se to stalo taky? Mně taky jedna cigareta bouchla. Div jsem z toho nedostal psotník."
"Já vám říkám," horlil Max, "že máme jednoho takovýho grázla přímo tady v lapáku."
Ted se do toho rozhodně musím zamíchat, uvažoval jsem. Musím odvést podezření. A musím to udělat hned ted , tuhle vteřinu, protože když to udělám o chvilku později, podezření neujdu. Otevřel jsem pusu. Co ale řeknu? Vůbec nic o krevní skupině, to přece nemůžu! Vyhrkl jsem: "Víte, že mě dostal taky?"
Všichni se na mě podívali. Billy zapraskal kotníky. Joe se zeptal: "Jak, Harry?"
"V jídelně," odpověděl jsem. "Někdo prohodil cukr a sůl. Nasypal jsem si na šťouchaný brambory cukr."
Jerrymu zasvítilo nad tím objevem v očích: "No přesně tohle se mi tenkrát stalo s kafem."
"A já si pocukroval vejce," přidal se Bob.
"A já si posolil vločky," pravil Eddie.
Max se rozhorlil: "Kdyby se mi ten lauzr dostal do rukou!"
"Já bych zas chtěl zmáknout toho hajzla z města," pravil Phil, "toho, co má na svědomí ty smradlavý bombičky."
"To vypadá na haranta," soudil Max. "Víte, smradlavý bombičky, s tím si nejvíc vyhrajou haranti."
"Jo, teda zmáknout to harantě," usykával Phil, "tak v životě nevyroste!"
Billy zapraskal kotníky u prstů.
