Musíš se culit, nabádal jsem se. "No, to jo," přikývl jsem.
Hovořili o fotbale. Jerry hrál na střední škole a v armádě, většinou v útoku, Billy se potloukal svého času s nějakými bývalými fotbalovými profesionály, z nichž sestavil jakýsi tvrdý stávkokazecký nájemný tým v oblasti Tennessee - Kentucky - Karolína, a Phil půjčoval ve vězení velmi zajímavou knížku o profesionálních zápasech. Phil zrovna rozkládal o bodových procentech nadcházejícího zápasu Jets - Olier, Jerry líčil, co všechno se na hřišti dá udělat soupeři, který začal být protivný, a Billy vyprávěl drsné příběhy o zlomených rukou, vazech a rozbitých hlavách.
Zase jsem začal prudce pomrkávat. Zatímco si ti tři povídali, civěl jsem tupě oknem ven k bance, kde se pořád nic nedělo. Kdykoli jsem se podíval na své společníky u stolu, bylo to s tím mým pomrkáváním daleko horší, ale i tak jsem je viděl před sebou docela zřetelně a až příliš jasně. Seděl jsem vedle Billyho a jeho tlapa u mé ruky měla velikost a specifickou váhu kyje jeskynního člověka. Jeho hlava vypadala jako obrovitý balvan, částečně přitesaný do podoby toho, čemu by se s notnou dávkou lásky k bližnímu dalo říkat obličej. Ramena působila dojmem hokejových chráničů, jenomže to skutečně byla pouze ramena.
Proti mně seděl Jerry s Philem. Jerry, to bylo další monstrum, aspoň velikostí, když ne zjevem. Ve skutečnosti měl v obličeji přes tu obrovitou hmotnost až cosi z něhy kojeňátka a ani jeho svalstvo nepůsobilo dojmem, že by bylo tvrdší nebo chladnější než u normálních smrtelníků. Nicméně jeho historky z fotbalového kolbiště, plné zkřusaných kotníků a natržených nosních dírek, dávaly jasně tušit, že když je tenhle člověk podrážděn, dovede do toho jít. Phil neměl naopak vůbec nic z Jerryho a Billyho hřmotnosti, ale vyzařoval jakousi rychlou podlou vytrvalost a šlachovitou sílu, z které šla svým způsobem ještě daleko větší hrůza. Jerry a Bill by mě sice byli s to určitě rozcupovat na kousky dokonaleji než on, ale u Phila právě připadalo nejspíš v úvahu, že on si skutečně uvědomí, jak je nutné, aby mou maličkost rozčtvrtili.
Asi v půl páté kolem proplul ten antropomorfní studentík jako láhev hozená se vzkazem do moře, dostal od nás objednávku na čtyři kávy a zmizel opět navždy. Přes Billyho balvanoidní profil jsem se díval na banku, při čemž mi pro změnu pocukávalo v levé tváři. U banky se nedělo nic. Vůbec nic.
Phil se na mě podíval: "Nejsi kapku nervózní, Harry?"
To mě vylekalo, ale podíval jsem se mu zpříma do tváře a snažil jsem se z toho vymanévrovat co nejvěrohodněji. Kdyby ten bláznivka přinesl to kafe, tak jsem si ho v tu ránu hodil do klína. "Nervózní?" zamrkal jsem, protože mi strašně cukalo v očích, a pravičkou jsem se podrbal na lokti. "Já? Ne. Vůbec ne. Ani za mák, é."
Zazubil se a pravil: "Já znám chlapů, co se nervujou vždycky daleko dřív, než je čas, a ani jeden to nikdy nepřizná."
"Jo, podívej," řekl jsem tupě. Přivřel jsem jedno oko, což mi pomohlo zvládnout trochu to šílené cukání v druhém.
"To já znal chlápka," vložil se do toho Jerry, "a ten byl před akcí klidnej jako balvan, ale hned potom vždycky vyndaval."
"No jo," přizvukoval Phil, "každýho to halt zmáčkne jinák."
"Dovedete si představit," pokračoval Jerry, "že auťák, v kterým se prchá, musí zastavit jen proto, aby se chlápek moh vyb -, é - vyto -?"
Phil se tomu zasmál a připojil jednu vlastní vzpomínku, čímž jsem opět bezpečně vypadl z konverzace. Znovu jsem pozoroval banku. Proč se tam nic neděje?
A proč jsem tak nervózní? Když jsem nastražoval všecky ty svoje drobné triky, kde byla vždy jistá možnost, že mě chytí, byl jsem vždycky a za každých okolností stále klidný, jako by mi téměř vůbec na ničem nezáleželo. Tak mi řekněte, proč jsem zrovna ted sebou vrtěl, proč mi tak šíleně cukalo v těch očích, proč to se mnou tak škubalo a proč mě svědilo a proč jsem tak polykal naprázdno a proč jsem najednou cítil, jak mi po straně v hrdle silně tepe? Proč se ze mě jedním slovem stával rozklepanej raneček nervů?
Protože tohle bylo něco jiného, přesně pro to! Protože tohle za prvé nebyl vůbec jeden v řadě mých drobných žertíků a vůbec to nebylo v mém stylu. A protože za druhé tady šlo do tuhého a možná že šlo i o kejhák, neboť jsem se tu pokoušel nahrát něco na společnost a zároveň doběhnout tyhle drsné hochy, a zatím mi to všechno dokonale přerůstalo přes hlavu. A taky proto, že se ksakru do prkýnka v té zatracené bance vůbec nic nedělo!
Kdykoli se mi podařilo odtrhnout oči od příšerného profilu Billyho Glinna a zaostřit jinam, viděl jsem obrovskými okny Federální fiduciární přímo do jasně ozářeného žlutého interiéru, kde se absolutně nic nedělo. Většina zaměstnanců tou dobou již odešla domů a zůstal tam u dveří olivrejovaný portýr a asi tak tři lidé za pulty u pokladen, kteří dávali dohromady ještě denní účetnictví. Všecko probíhalo naprosto normálně. Do prkýnka. Do prkýnka. Do prkýnka.
Za deset minut pět.
Za pět.
Pět.
Pět pět.
Pak jsem zpozoroval, že to začlo, a ihned jsem nasadil naprosto ledový výraz - jenom to cukání ve tváři jsem nezvládl -, abych nijak neprozradil, že jsem si něčeho všiml. Vrátný v těch skleněných dveřích sebou najednou trhl, jako by byl loutka na drátcích a jako by někdo vodiče té loutky nabral do lokte. Pozoroval jsem, že se otočil a rozhlédl a že kouká vnitřkem banky nejdřív na jednu stranu, pak na druhou a pak se najednou vrhá ke stolu, u kterého jsem vyplňoval svůj šek na pětadvacet dolarů, a nad něčím se tam sklání.
Věděl jsem dobře, co dělá. Taky jsem chápal, proč ten úředník v temně šedých šatech vyběhl zpoza pultu a utíká k němu, rozhazuje přitom rukama a zlostně huláká na vrátného, který se v tu chvíli již napřímil, třímaje v ruce koš na papíry.
Phil, Jerry a Billy si stále povídali o fotbale a o loupeži a o tom, jak lze rozmašírovávat lidská těla. Snažil jsem se zůstat naprosto klidný a vypadat, jako bych se na nic zvlášť nedíval. Čím víc se mi podaří oddálit okamžik, kdy zjistí, že se něco děje, tím líp pro mě.
Jenom kdyby mi to vyšlo a taky prošlo, probohavěčnýho. Když mi vyšlo tolik, tolik prkotinek, kde vůbec nešlo o nic, panebože dej, ať mi to vyjde. Prosím, prosím.
Vrátný letěl tryskem ke dveřím a v jedné ruce držel daleko od těla koš na papíry. Zřejmě se užuž chystal odemknout dveře, ale onen úředník na něho cosi zakřičel a zadržel jej. Vrátný se otočil a v tu chvíli začal sám cosi vykřikovat, načež následovala vzrušená výměna názorů a všechno skončilo tím, že vrátný se opět otočil ke dveřím a tentokrát civěl podezíravě ven na chodník, kde se hemžilo chodci.
Dovedl jsem si představit, co ten úředník říká, asi něco ve smyslu: "Taky by to mohl být trik a třeba nás někdo chce jenom donutit, abychom otevřeli dveře." Výborně, podezření, to je přesně, co potřebuju, podezření, panická hrůza a strach. No, jenom takhle dál, hoši, jen do toho.
Ze zadních prostor banky se vynořila nějaká zaměstnankyně, vepředu se zastavila a rozhazovala rukama, jako by od obličeje odháněla komáry nebo moskyty. Onen úředník, který stál opodál, se na ni obrátil, něco jí zřejmě rozkázal a úřednice opět kvapem zmizela.
Výborně. To je ono.
Vrátný zatím pořád stál nedaleko dveří, s košem na papíry v ruce, ale kus od těla. Zřejmě se úředníka ptal, co s tím má dělat, a z postojů a z výrazů v obličejích obou mužů byla odpověd spíš hodně barvitá než uspokojivá. Užuž se schylovalo k nějakému zřejmému porušení subordinace, když tu se náhle oba otočili a oba se zahleděli na něco jiného, něco nového, na cosi, co spatřili na druhé straně napravo u postranní stěny. Vrátný upustil koš na papíry a on i onen úředník letěli k tomu novému objevu. Na scénu opět přispěchala zmizelá úřednice, zřejmě s nějakou zprávou.
Ano. Ano.
Vtom se přiharcoval s kávou ten náměsíčný studentík, přetrhl nit hovoru mých tří společníků, a zrovna když stavěl na stůl šálky, podíval se Jerry čistě mechanicky z okna, chvilku nehybně a mlčky zíral, pak se zamračil a řekl: "Co se to tam himlhergot mele?"
"Hm?" podíval se na něho Phil a sledoval jeho zrak oknem ven a také svraštil čelo. "No co?" zeptal se.
Bylo už čtvrt na šest, o hodně později, než jsem doufal. Rozruch v bance nebyl nijak veliký, ale do té doby, než se měli objevit Joe Maslocki a Eddie Troyn s dodávkou od firmy s psacími stroji, zbývalo ještě celých patnáct minut. Nejhorší by však bylo, kdyby přijeli dřív, než se v bance strhne ten pravý poprask, a kdyby si neuvědomili, že se něco semlelo, zastavili s autem, vystoupili a hrnuli se do banky. To jsem si z duše nepřál a dokonce jsem na tuhle možnost nechtěl ani pomyslet.
Tak dělejte, dělejte!
Studentík zatím zmizel ve stínech Léthé. Billy, jehož pozornost již také upoutal neobvyklý ruch v bance, se zeptal: "Copak se to tam děje?"
"Lítají tam s koši na papíry," odpověděl Jerry.
Skutečně lítali. Objevila se opět ta ženská, popadla koš u dveří, zatímco vrátný se vrhl k dalšímu napravo. Něco se tam mlelo, všichni tři zřejmě hovořili jeden přes druhého, pak jejich řady vzrostly o čtvrtou osobu, nějakého úředníčka v tmavém obleku, který zřejmě ostatní umlčel pádným dožadováním, aby se mu vysvětlilo, co se děje. Následovaly další výklady, předváděly se košíky, ukazovalo se prsty na všechny strany a opět všichni mluvili jeden přes druhého.
Phil se dal slyšet: "Do prdele, co je?"
Dělejte, jenom dělejte!
Naproti bylo možno pozorovat jakousi všeobecnou náladu rozhořčení a rozladění, znovu se rozhazovalo rukama, jako by se odháněly mouchy. Vrátný s dotyčnou ženou spěchali kamsi dozadu a v ruce oba drželi koše na papíry. Nově příchozí úředník se přesunul k čemusi u postranní zdi a něčím tam manipuloval - pravděpodobně to byl termostat, nejspíš zapínal klimatizaci či co.
Ne. Nenenenenene, takhle jednoduše na to nemůžete! Dělejte nějaký malér, povyk nebo rambajs, zavolejte -
Siréna. Spásný hlas sirény v dálce. Pět dvacet dva podle hodin v restauraci, pět dvacet jedna podle hodin na zadní stěně Federální fiduciární, a v tom okamžiku konečně přijíždí policie. Ta ženská je skutečně šla zavolat, nezklamala mé naděje! Nezklamala mé naděje!
"Tam se něco semlelo," konstatoval Phil. "Krucihiml, tam se muselo něco semlít."
Do toho se ozval Billy: "Hele, Phile, já slyším sirénu. Hele, třeba už bychom si měli dát vodpich."
"To není kvůli nám," zadržel ho Phil. "Sed jako zařezanej, nebo vzbudíš pozornost. V tom je kruci něco jinýho. Nevím hergot, co to je, ale v tomhle my nehrajem."
Policejní auto sice dorazilo, ale nijak zvlášť kvaltem. Rozhodně se to ani vzdáleně nedalo srovnat s jízdou, kterou jsem viděl - a kterou jsem sám podnikl - předešlé noci. Sirénu vypnuli, ale rudé světlo majáku se točilo dál a policejní auto zastavilo u požárního hydrantu před bankou. Dva policajti se pomalu vysoukali ven, pohodlně si upravovali opasky s revolvery, zastrkávali si vlasy pod čepice a zvolna přecházeli po chodníku k bance.
Zdržovačka. První úředník za skleněnými dveřmi divoce gestikuloval a cosi vykřikoval, ale dveře neotevřel, a na obou policajtech bylo vidět, že je to zřejmě vůbec nebaví. Stáli tu s rukama na kyčlích, hlavy na stranu a z jejich výrazu přímo vyzařovala nebezpečná podrážděnost.
Vrátný přicválal konečně zpátky a ukázalo se, že on vládne klíčem a může už otevřít dveře. Což učinil a policajti se odebrali dovnitř. Avšak ihned začli couvat, jako by narazili do pavučin. I oni jako by před obličejem cosi odháněli. Otráveně vešli konečně dovnitř a ještě méně nadšení projevovali nad tím, že se dveře banky za nimi opět zavřely.
Pět dvacet čtyři.
Pět vdacet pět.
Zatím přilákalo rotující červené světlo majáku podvečerní kupující a dělníky, kteří se vraceli z práce domů a kteří se všichni začali shlukovat na chodníku. Někteří si zvědavě prohlíželi prázdné policejní auto, ale většina nahlížela okny dovnitř do banky. Bylo stále těžší sledovat, co se uvnitř děje, ale pak se dveře opět otevřely a znovu se objevil jeden policajt, postavil se přede dveře a nechal za sebou otevřeno dokořán.
Phil se obrátil na Jerryho: "Hele, Jerry, skoč se tam podívat, co se to mele."
"Jo."
Pět dvacet sedm. Pozoroval jsem Jerryho, jak přechází ulici a míchá se mezi ostatní chodce.
Měl bych něco říct. Měl bych pronést nějakou poznámku. Není přece přirozené, že mlčím, aspoň ne když už všichni ten rozruch nějak komentovali. Hrdlo se vzpíralo povolit, ale donutil jsem se, křeč pominula a dokonce jsem otevřel pusu a řekl: "No jo, tam se muselo něco semlet, jjo?"
"Tohle nás pohnojí," zahořekoval Phil, "já to cejtím v kostech. Jestli se ti policajti nevodkýblujou, tak máme na krku pech jako barák."
Nevodkýblujou? Ne, ne, to přece nemůžou udělat. Je pět dvacet devět, stačí, když zůstanou ještě minutu, a je po všem. Přijede Joe a Eddie, uvidí policejní auto a ten dav lidí a ten rozruch a pojedou hned dál. Budou muset, nic jiného jim nezbude.
Pět třicet. Žádná dodávka s psacími stroji nedorazila.
Pět třicet jedna. Dodávka od psacích strojů pořád nikde. Jerry se přiloudal přes ulici zpátky.
Pět třicet dva. Kde jsi, dodávečko červená? Jerry vstoupil do restaurace a posadil se. Z banky vyšel druhý policajt, přešel k policejnímu vozu, nastoupil a cosi hovořil rádiem.
Phil se zeptal Jerryho: "Tak o co kráčí?"
"Smradlavý bombičky," oznamoval Jerry. Phil se na něho podíval tak zhnuseně, jako by přímo cítil bombičky z banky až sem. Opakoval otráveně: "Smradlavý bombičky!"
"Přesně tak," přikývl Jerry. "Nějakej šášula nacpal ty prevíty do plastických kelímků s víčky a nastrkal je tam do košíků na papíry. Chemikálie plastikové stěny těch kalíšků prožraly a prásk! Nedovedete si představit ten smrad, co se táhne ze dveří."
"Smradlavý bombičky," řekl Phil. "I když se nakrásně dostaneme dovnitř, tak ty prevíty budeme muset čuchat."
Ne. Dovnitř nemůžem, prostě nesmíme. Červená dodávečko, přijed už, dělej, dělej!
Jerry si ulevil: "Co bys prosím tebe takovýmu cvokovi řek?"
"Především bych ho chtěl dostat do práce mezi tydle lopaty," podíval se Phil na ruce. "Budou tady ti fízláci ocmrdovat dlouho?"
"Myslím, že ne," řekl Jerry. "Támhleten už zřejmě volá do ústředí a asi se radí, co mají dělat. Nejspíš se jim tu vůbec nechce zůstat, to vám řeknu."
Pět třicet pět. Policajt ve služebním voze domluvil a vystoupil. Snažil jsem se uhodnout podle chůze, držení ramen a sklonu hlavy, k jakému rozhodnutí došli. Kráčel svým pomalým majestátním policajtským krokem před vůz a pak zamířil přes chodník ke kolegovi.
Krucipísek, kurnikšopa, kde je ta červená dodávka?
"Recesisti!" sykl Jerry. "Na ty by měl bejt zákon!"
Červená dodávka! Téměř jsem omdlel náhlou úlevou. Pomalu projížděla kolem a uvnitř jsem jasně viděl Joea a Eddieho, jak valí oči na všechno to pozdvižení před bankou. Výborně, Joe, výborně, Eddie, ted je to všecko dokonale pomrvený! Do toho se přece nemůžete pouštět, vzdejte to, dejte si hezky s tou dodávkou zpátečku. Kristova noho, Kristova nožko, Kristova nožičko, my tu banku přece jenom nevyloupíme!
"No jo, už odjíždějí," konstatoval Phil. "Ted je to všecko totálně v čudu."
"Cvok zparchantělá," ulevil si Jerry.
"Kurnikšopa," hekl jsem.
Billy poznamenal: "Jednou jsem byl dole ve Venezuele s vrtařskou partou a taky jsme tam měli jednoho recesistu. Hrozně rád dělal takové pitomosti, jako že pověsil nade dveře kbelík s vodou, aby vám to řáchlo rovnou na hlavu, když jste pod tím procházeli."
"Já tyhle blbouny šíleně nenávidím," prohlásil Phil.
"Nakonec jsme mu ale skřípli pačmáky, i když to chvilku trvalo," pokračoval Billy. "Srandovní bylo, že byste to do něho v životě neřekli. Poslední, o kom by vás to napadlo." Když to říkal, zubil se na nás od ucha k uchu. Na mě jako by se zubil zvlášť dlouho.
Jerry se ho zeptal: "A co jste s ním udělali?"
"Pro změnu jsme nad ty dveře pověsili jeho!" odpověděl Billy. Pokýval hlavou: "Jojo, todle jsme tenkrát vyřídili vod podlahy!"
