V sedm jsem byl vzhůru, dokonale neosvěžen! V životě jsem snad nebyl tak vyčerpaný. Přežil jsem snídani jako mezek, kterého někdo praštil do hlavy šutrem, a pak jsem se dopotácel do své sladké celičky, daleko od tělocvičny, daleko od starostí světa, a tam jsem spal až do jedné po poledni, hlubokým bezesným spánkem, z kterého jsem se náhle probral se zbrusu novým děsem v hlavě: Dnes děláme tu banku!
Dnes. Šmarjápanno! A máme laser. Max Nolan s Joem Maslockim zjistili na ulici přesně místo, kde chlap od firmy Psací stroje Dvojměstí každý den parkuje s vozem, nejpozději do pěti pěti, a dokonce už mají i klíče, které se hodí k jeho zapalování. Splašili i psací stroj, portýrská uniforma pro Eddieho Troyna je nachystaná, jen ji může Eddie hodit na sebe, revolverů je víc než na celý gang, jména a adresy a soukromá telefonní čísla všech hlavních zaměstnanců banky jsou pečlivě zanesená v zápisníku, který má Eddie v zadní kapse kalhot.
K nějaké nenadálé inspekci ve vězení nebo "překvapovačce", jak oni tomu říkají, rozhodně dnes nedojde, takže plány se nemůžou ničím zhatit, aspoň ne po té akci, kterou podnikly nadřízené orgány věznice předešlého dne. Nic na světě nemůže zabránit uskutečnění loupeže. Takže dnes!
V pět třicet odpoledne. Za čtyři a půl hodiny od téhle chvíle. Drkotaly mi zuby, když jsem lezl z postele, klepal jsem se a třásl, ale sebral jsem se a uháněl do tělocvičny.
Byl tam Bob Dombey. On a Max měli zůstat v tělocvičně, jako že si vezmou na starost sklad, a my ostatní jsme se měli vydat ven za tím úkladným zločinem. Kdyby se mi bývalo podařilo nějakým fíglem tohle Bobovo zaměstnání získat pro sebe, vůbec bych proti tomu všemu moc nenamítal. Kolena se mi najednou proměnila v sulc a bylo to tím, že jsem si představoval, jak jsem už skutečně v bance, s revolverem v ruce, a návštěvníci této instituce se přede mnou tetelí strachy. Stejně tak i žaludek jsem měl roztřesený jako sulc. A mozek jakbysmet.
Bob s tím jeho obligátním uhýbavým pohledem lasičky byl ve skutečnosti ve výtečné náladě. "Ty jsi se ještě neseznámil s mojí starou?"
"Ehm?" V tomhle stavu jsem byl sotva s to si vzpomenout, že je ženatý. "Aha, jo. Jako s manželkou. Ne."
"Hrozně ráda by tě poznala," pravil. "Vy dva byste se měli moc dobře dorozumět. Alice je, panečku, nějaká čtenářka!"
Už jsem se o tom možná zmínil, ale ve vězení se o mně ustálila představa vzdělaného člověka, inteligenta. Pologramotným se zdá, jako by všechny čtenáře pojilo jakési neviditelné pouto, cosi společného, co zaručuje, že "si budou rozumět", bez ohledu na to, co konkrétně čtou. Trochu se to podobá přesvědčení bílých, že se všichni černoši znají. Na Bobovo prohlášení jsem tedy zablekotal pouze cosi ve smyslu, že to je prima, a můj mozek si zatím z valné části z nervózity, obrazně řečeno, téměř okusoval nehty.
"Mysleli jsme si, že bychom kolem vánoc udělali takovou menší slezinu," pokračoval Bob. "Alice hrozně ráda vaří pro gang, ale co se přestěhovala sem do toho baráku, nemá k tomu moc příležitosti."
"Jjo, jo," přikyvoval jsem.
"Dám ti co nejdřív vědět." Pak se zašklebil, tím svým úsměvem pronásledované lasičky, nejdřív přitom shýbl hlavu a pak po mně šlehl pohledem jako z nějaké díry v zemi a vypálil: "Třeba taková večeře na oslavu po tom dnešku, he?"
"Áááá," vyjekl jsem a zoufale jsem se snažil vzpomenout, jak se má člověk usmívat. "Mmmm," vyrazil jsem ze sebe a rty mi cukaly v obličeji na všechny strany. "Jjo, víš, jjá musím - é -" řekl jsem a jako náměsíčný jsem odcházel hledat nějaký hrob, do kterého bych se vrhl.
Za deset minut nato jsem byl ve skladišti, v místnosti, kde se mimo sezónu skladuje baseballová výstroj, a dával jsem do každé rukavice pořádný blebanec vazelíny, když tu mi v hlavě zajiskřila spásná myšlenka. Doslova na mě padla, jako by mi někdo z horního patra hodil oknem na hlavu papírový pytlík s vodou. "Ááá," vyhrkl jsem, zvedl hrdě hlavu a zůstal jsem v náhlém údivu civět na to světlo, které mi zazářilo na konci tunelu. Mohl bych? Mohl! Rozradostněn, praštil jsem se dlaní do čela, čímž jsem si zaplácl celý obličej vazelínou.
Do háje zelenýho! Když jsem ten prevít smyl - což trvá věčnost -, vrátil jsem se ještě podebatovat s Bobem Dombeym, a po několika minutách jsem prohlásil, jako by se nechumelilo: "Jo, tak si myslím, že půjdu na to. Tak já lezu, těbůh."
"Zlom vaz," řekl.
"Díky."
Když jsem prolezl tunelem a ocitl se znovu ve svobodném světě, nebyly ještě ani dvě hodiny. Než zavřou banku, čekala mě spousta práce, a tak jsem opustil Dombeyho rezidenci a co nejspěšnějším krokem zamířil do města.
Musel jsem se zastavit ve dvou obchodech, v lékárně a v jednom kšeftíku s nejrůznějším laciným zbožím. Pak jsem se na chvíli zavřel u jedné benzinové pumpy na pánském záchodku a tam jsem se jal všecko chystat. Prsty se mi nemotorně klepaly a šíleně jsem spěchal, a taky jsem úplně stoprocentně nevěděl, co vlastně podnikám. Jak tuhle věc načasovat, aby vyšla s naprosto nutnou přesností! Kdyby to propuklo příliš brzo, tak by to nejspíš vůbec nepomohlo. Jestli se to ale stane moc pozdě, pak na následky nechci radši vůbec pomyslet.
Nakonec jsem z umývárny vyšel s dvěma malými balíčky v kapsách u bundy. Došel jsem zvolna k bance, vyplnil šek na dvacet pět dolarů, banku jsem obešel, abych si ji trochu obhlédl, a pak jsem si vyzvedl peníze a vyšel na ulici. Byly za deset minut tři. Zašel jsem do podniku U Turka a vrátil jsem útratou majiteli něco peněz, co jsem na něm vyzískal prostřednictvím té basičky na mléko.
