Improvizovat. Autobus je v čudu. Z tábora nelze nikudy jinudy než hlavní branou a naše legitimace rozhodně nemohou stačit na to, abychom prolezli hlavní branou s tou zpropadenou zatracenou pitomou bednou, nacpanou smrtí a zkázou. Za půl hodiny dorazí střídačka a bude střídat toho chlapíka, co jsme svázali, no a pak se určitě vyhlásí obecný poplach a celý tábor pročešou jako plešouna hustým hřebenem. A nebude to jenom hustým hřebenem, ale pojedou s reflektory na džípech a všude bude plno chlapů s puškami a kulomety a policejními psy a možná že vzlétnou i helikoptéry. Chytí nás, mě i toho mého bláznivého kámoše, a rozhodně ne později než od téhle chvíle za hodinu. A až nás chytí, tak nás opravdu chytí! Že jsme v tomhle vojenském táboře, to je daleko horší přestupek, než že nejsme ve vězení. A suma sumarum tady budou ty uniformy, které nejsme oprávněni nosit, padělané legitimace a vůbec ta obrovská krádež všech těch hovadin v té krabici a přepadení strážného...
Na mysli se mi neodbytně vracela stále jedna a táž představa. Jednou v létě o prázdninách jsme si s rodiči najali takový domek u jezera Maine. Celý týden samozřejmě pršelo, ale o to nejde. Mám na mysli něco jiného, totiž v tom domku byl krb a v něm jsme pořád topili kvůli teplu a suchu, a když jednou chvíli tatínek hodil do ohně kus nějaké fošny, všiml jsem si, že je na ní mravenec. Ten kus té fošny byl asi na čtyři palce široký a vytvořil mezi těmi plameny jakousi dálnici, a mravenec tam pobíhal po té dálnici nahoru dolů a hledal, kudy by utekl. Improvizoval. No a přesně takhle jako ten mravenec jsme měli ted improvizovat my.
Pronesl jsem se zoufalou beznadějí: "Myslím, že nám nezbývá než to zkusit hlavní branou. Kdybychom šli bez toho kartonu, třeba by se na ty naše ty ani moc pečlivě nedívali..."
"Akci nezahodíme," prohlásil Eddie přísně. "To pusťte z hlavy, a jednou provždy, poručíku!"
"Rozkaz, pane kapitáne," odpověděl jsem. Když nezáleží na tom, co člověk dělá, tak je snad nejlíp dělat to, co je nejlehčí, a v tuhle chvíli mi připadalo zrovna nejsnazší klidně předehrávat ty Eddieho vyfantazírované iluze. Například že on je kapitán a já že jsem poručík. Nemluvě o té jeho úplně bláznivé představě, že z téhle mravenčí dálnice a z tohohle ohně skutečně můžeme nějak uniknout.
"Kde je ten karton?" zeptal se.
"Tady," poplácal jsem krabici, kterou jsem postavil na vysoký písařský stolek ve strážní boudě. "Myslíte si, pane kapitáne, že bychom třeba mohli ten laser jako když hodit přes plot a zítra se vrátit a -"
Ale on mě neposlouchal. Otevřel karton a cosi z něho lovil. "Prima," řekl po chvilce a něco z něho vytáhl. "Vyneste krabici ven, poručíku," rozkázal mi.
"Co budem dělat?" Najednou se mě zmocnila hrozná nedůvěra. Co z krabice vyndal?
"Měníme plán ústupu," pravil a vypochodoval ze strážní budovy.
"Pojďte. A vemte ten karton."
Šel jsem za ním a přinesl karton.
Venku ukázal na jednu stěnu boudy, obrácenou k oné bitevní scéně. "Položte ten karton dolů k boudě, sedněte si na zem a opřete se o stěnu."
"Eddie, co budeme dělat?"
"Hoďte sebou, poručíku. Nemáme času nazbyt."
"Eddie, já to skutečně musím vědět," naléhal jsem.
Usykával velice tichým hlasem: "To je podruhé, co jste mě neoslovil předpisově. Má to snad být vzpoura, poručíku?"
Za daných okolností prostě nešlo na tuto otázku odpovědět ano. Aspoň ne dokud má Eddie u sebe revolver. "Ne," řekl jsem. "Žádná vzpoura."
"Cože jste to říkal?"
"Ne, pane kapitáne," odpověděl jsem.
"Tak dělejte, poručíku," rozkazoval dále.
Připomněl jsem si, že tak jako tak mi nekyne žádná budoucnost, takže je úplně fuk, jaké šílenství má Eddie za lubem, otočil jsem se od něho, přenesl jsem krabici dozadu za strážní boudu, složil ji na zem a posadil se vedle, opřel se zády o stěnu a s hořkostí a zoufalstvím v duši jsem zíral před sebe na tableau mordant.
Eddie se zjevil přede mnou zpoza rohu budovy a držel cosi v ruce. "Připraven, poručíku? Dobrá."
Podíval jsem se na něho a zjistil jsem, že v ruce drží granát. Ale Eddie již odjistil. "Ježíšikriste!" zaječel jsem a vyskočil, jenže to už hodil Eddie granát pod rukou směrem k bráně. Pak postoupil kupředu, jedním hmatem mě zezadu vzal do háku, že jsem ztratil rovnováhu a padl znovu k zemi, pak se posadil vedle mě a tiše odpočítával "Osm, devět -"
Při explozi jako by sama země leknutím povyskočila. Na oknech boudy blýskla červenožlutá zář, ale okna se kupodivu nerozsypala, přestože v jakémsi hudebně kontrapunktickém sledu jsem za třesknutým výbuchem granátu zaslechl řinkot rozbitého skla někde na druhé straně.
Snažil jsem se nějak zmátořit, ale Eddie už stál a vykukoval zpoza boudy směrem k bráně. "Fajn," liboval si.
Jistý způsob úniku to byl. Sice bláznivý, ale nicméně byla to skutečně otevřená cesta branou. Když se nám teďka podaří projít a když budeme utíkat, jako by za námi hořelo, a schováme se v lesích, kdykoli se někde někdo nablízku objeví, třeba by se nám to mohlo podařit. (Sice nám to rozhodně vyjít nemůže, ale přesto je tu jiskřička naděje, že bychom to mohli dokázat.)
Opřel jsem se zády o boudu, zvedl se a vyběhl za roh, podívat se na bránu. Tam, kde předtím stála, zela ted kouřící díra. Dráty elektrického vedení syčely a prskaly na obou stranách a zapalovaly desítky rychle pohasínajících ohníčků v suchém listí. Z vyvrácených pantů visely pokroucené zbytky. "Eddie, zmáks to!" zařval jsem v náhlém návalu podivného optimismu. Pak jsem se však opravil: "Pane kapitáne, podařilo se vám to!" Otočil jsem se na něho a viděl, že se zase vrtá v krabici. "Já to vezmu," řekl jsem. "Padáme odtad !"
S ledovým klidem ke mně natáhl ruku a podával mi automatickou pistoli ráže .45. Vzal jsem ji od něho - v tu chvíli se již stávala poslušnost mou druhou přirozeností - a řekl jsem: "Pane kapitáne, nemáme moc času. Budou tady každou minutu."
"Na nikoho s tím nestřílejte," přikazoval mi úsečně. "Není nabitá." Pak se zvedl, s vlastní automatickou pistolí pětačtyřicítkou v ruce, a otočil se čelem k táboru. "Už jedou!" oznamoval, stále klidný, vyrovnaný a pořád ve střehu.
Podíval jsem se. Jo, přijížděli, s šíleným poskakováním se uličkami mezi tanky řítil jako pominutý džíp a sotva padesát yardů za ním další. Proplétaly se a míhaly mezi tanky, jako by byly přímo pod palbou a jako by podnikaly úhybné manévry. V té ustrnulé bitevní scéně tu před námi najednou jeden živel ožil s příšernou skutečností.
Zaječel jsem: "Eddie! Pane kapitáne! Musíme se odtud dostat!"
"Za mnou," řekl klidně a postavil se vedle strážní boudy čelem k přijíždějícím džípům s pistolí svěšenou po boku.
Za ním? Mám snad tady zůstat trčet s nenabitou pistolí a čekat, až kolem mě pojedou dva džípy narvané policajty? Stál jsem tam, všecko ve mně jenom hrálo, pohyboval jsem pusou, aniž jsem řekl jediné slovo, a snažil jsem se dát dohromady věty, z nichž by mu došlo, že to, co děláme, nemá smysl. "To nemá smysl!" kňučel jsem, ale to už první džíp se zaskřípěním brzd zarazil u našich nohou.
Tři vojenští policisté, všichni v bílých helmách a všichni s vyjevenýma očima, z nichž zářilo jenom bělmo. Řidič na nás zařval: "Co se tady děje, pane kapitáne?"
Eddie k němu postoupil o krok blíž. Druhý džíp s poskakováním dorazil taky a se skřípěním brzd zastavil. Zápach spálené gumy se míchal s štiplavým puchem exploze. Eddie odpověděl: "Radikálové! Gangsteři! Myslím Weathermani! Pronásledovali jsme je s poručíkem Smithem až sem. Když vyhazovali do povětří bránu, zahodili tenhleten karton."
Z druhého džípu se s cvaknutím a klapáním vyhrabali dva vojenští policisté a utíkali k nám, poslechnout si, oč jde. Jeden z nich zaječel: "Hele, kapitán Robinson! Co se stalo?"
Takže tak. Eddie tedy nestrávil jeden celý týden na základně zbůhdarma. Nejen že se důvěrně seznámil s táborem Quattatunk, ale dovolil také, aby se tábor Quattatunk důvěrně seznámil s kapitánem Robinsonem.
S každou vteřinou valil řidič prvního džípu víc oči. "Chcete říct, že byli uvnitř?" vyjekl.
"Museli něco provést strážnému z objektu FJ 832," oznámil mu Eddie. "Máte tady vysílačku, desátníku?"
"Mám, pane kapitáne."
"Tak zavolejte. Dejte objekt prohledat. Jestli toho maníka zabili -" zahrozil pěstí, v které držel automatickou pistoli, a pak se obrátil k policistovi, který stál vedle něho. "Budu vás muset z pozice své funkce požádat o džíp, seržante," pravil. "Vy s tímhle mužem tu zůstanete u brány na stráži, kdyby se náhodou vrátili." Pak se seberte a jeďte zpátky k objektu FJ-832. Jestli tam nechali bombu, celý tábor by mohl taky letět do povětří."
"Šmarjájozefkristovanoho!" zaječel řidič. Ihned nastartoval džíp, dupl na rychlost, obrátil se téměř na místě o sto osmdesát stupňů, tak dokonale, jak to snad dějiny automobilismu nepoznaly, a burácel směrem k moři tanků.
"Poručíku!"
"Rozkaz, pane kapitáne!"
"Budete řídit," řekl Eddie a vyhoupl se na sedadlo zbývajícího džípu.
"Rozkaz, pane kapitáne!"
"Popadněte ten doličný karton!"
"Rozkaz, pane kapitáne!"
Popadl jsem tedy řečený doličný karton a hodil jej na zadní sedadlo, a pak jsem se napěchoval za volant, asi jako když si ženská cpe vlasy pod koupací čepici. Nebylo tam dost místa pro kolena, ale nicméně jsem se tam vecpal. Motor běží, spojka je támhle, rychlostní páka je ve výši podlahy. Levou nohu dolů, pravou ruku dopředu, levou rukou pevně držet volant, levý nárt vzhůru, pravý tvrdě dolů. Pneumatiky zakvílely, jako by džíp za mnou uskřípl celý dívčí sbor, džíp s trhnutím vyrazil kupředu, doskočil do díry po granátu, naštípl mi při dopadu páteř na sedmi místech, poposkočil kupředu, vydrápl se po rumu v jámě vzhůru, vyhoupl se na černý povrch vozovky a už jsme se s hukotem řítili dutým tunelem mezi alejemi borovic.
K první zatáčce to bylo míli. Nemohlo to tam trvat dlouho, protože jsem celou tu dobu zadržoval dech. Když jsme tam dorazili, byl pro mě největší problém dostat nohu z rychlosti. Měl jsem prudce uhnout doleva a přijel jsem trochu moc rychle.
Ale auto, které přijíždělo v protisměru, zřejmě taky. A v tu ránu byla křižovatka plná velkého černého buicku, který se sem zapasoval s předními koly podivně zaklesnutými do sebe a zadními klouzajícími do stran, a já jsem nemohl dělat absolutně nic jiného než se ze silnice zdejchnout, hupsnout do škarpy a napálit to hlava nehlava od značky, na které stálo: Zákaz jízdy civilních vozidel, vládní prostor, neuposlechnutí se trestá.
Ten drnovitý terén a ten dřevěný sloupek se značkou nás zřejmě zarazily daleko bezpečněji, než když jsem předtím tak šíleně zdupal brzdu. A poslední rána z milosti byla škarpa u silnice, která nějakým způsobem prostě zhltla naše přední kola, takže jsme nad ní zůstali viset jako nad propastí s předními světly zářícími rovnou do zaplevelené protější stěny příkopu, sotva na tři palce od nás.
Zjistil jsem, že mám volant coby přívěšek někde na prsou. Když jsem jej odtamtud dostal, shledal jsem, že stále ještě obývám planetu Zemi. Což znamená, že stále ještě žiju.
"Tos provedl fantasticky, Harry," pravil Eddie.
Zůstal jsem na něho civět s otevřenou pusou. Zahodil zatím důstojnickou čapku do škarpy a obdařil mě jedním ze svých kamenných úsměvů. I on se snažil vysoukat z džípu. "Nejvyšší čas se odtud hnout," řekl.
Ono se řekne hnout. Dokážu se vůbec nějak pohnout? Sledem prudkých dřepů jsem se pokoušel vymanit se z uvěznění mezi předním sklem a opěradlem, až se mi podařilo dostat se patami na sedadlo. Zůstal jsem na okamžik sedět na vršku opěradla jako praštěný, pak jsem se zmátořil a rozhlédl se kolem a spatřil černého buicka, jak jede s hrozným rachotem zpátečkou z odbočky zpět na křižovatku. Eddie už se zatím dostal z džípu a škrábal se ze škarpy, nechávaje v závěsu za sebou jednotlivé kusy svého oděvu. Blůzu od uniformy již zahodil a kravata zrovna plachtila vzduchem za jeho zády. A s tím vším ke mně dolétla i jeho slova: "Popadni karton, Harry!"
Říká mi Harry! To ho ten amok pustil? Z buicku, který s úděsným zaskřípěním zabrzdil těsně u křižovatky, se náhle vynořil Phil. Vyskočil na krajnici a hulákal: "Pojté! Pojté!"
Takže jsem si musel pospíšit. Konečně se mi podařilo vymanit se z mileneckého objetí džípu, popadl jsem karton a vrávoravým krokem jsem si to namířil po nerovném terénu k buicku. Eddie už tam byl a ihned vklouzl na zadní sedadlo.
Já za ním, strkaje před sebou krabici. Phil také bleskově nastoupil a Jerry u volantu zacouval v nádherném oblouku na hlavní silnici a už se s námi řítil k městu.
Na zadním sedadle na nás oba čekaly civilní šaty, do kterých jsme se kvaltem začli převlékat. Phil, s obličejem napůl obráceným k nám, tak aby mohl hovořit, se nás zeptal: "Jak jste se dostali ven?"
"Eddie vyhodil do povětří bránu," líčil jsem jim. "Lidi, to byla věc, úplná fantazie. Já už myslel, že je s námi ámen, do prkýnka, skutečně ámen, a Eddie tu bránu vyhodil do povětří a zrekvíroval džíp, hajzl jeden vykutálená!" Napětí povolilo a mě se zmocňovala závrativá radost. Jenom s krajním úsilím jsem se donutil mlčet.
Phil si hořce postěžoval: "My měli pech, v celým tom pitomým lapáku udělali šťáru! Překvapovačka! Zaplaťpámbu ještě za to, že jsme měli v tělocvičně Muttgooda a ten nám pomoh vás oba zatlouct. Já mu nakukal, že si to spolu rozdáváte někde na střeše."
"Poněkud přehnané!" pravil Eddie. Já jsem se zdržel komentáře.
"Ale my jsme se pak hodiny nemohli sakra utrhnout," pokračoval Phil. "Já už myslel, že jste tam vyfásli doživotí."
"Taky jsem to čekal," přiznal jsem se. "Eddie, ty jseš génius."
"Základní princip veškerého vojenského snažení," pravil Eddie, "zní takto: na prvním místě musíš mít v hlavě akci. Když víš, co chceš udělat, budeš taky vědět, jak to udělat!"
"Fakt, mluvíš jako bible," řekl jsem mu a natahoval si civilní kalhoty.
Phil se zeptal: "A jak jste tu bránu vyhodili do povětří?"
"Ručním granátem," odpověděl mu Eddie. "Pár jsem si jich vzal, říkal jsem si, že se můžou hodit."
"Ruční granáty?" zarazil se zřejmě Phil a dokonce bylo vidět, že ho to až vyděsilo. "Tady v tomhle voze?"
"Jsou uloženy naprosto bezpečně," řekl mu Eddie a poklepal rukou na karton. "Prd bezpečně," pravil Phil. "Dyť je nepotřebujem. Kurva vyhod je ven!"
Eddie natočil hlavu: "Víš to jistě, Phile?"
"Potřebujem akorát laser," odpověděl Phil. "Jo, to tak, začnem se zadkama hemejřit v granátech a ještě si je ustřelíme. Povidám, vyhod je."
Eddie pokrčil rameny. "Ty jseš velitel týmu," pravil, otevřel krabici a vyndal jeden granát. Pak odjistil a vyhodil jej někam do plevele u silnice.
"Tak neéé!" zaječel Phil, a když Jerry dupl na brzdu, rozeřval se na něho: "Probohaživýho, nezastavuj! "A Jerry tedy přidal plyn a v černém pytli noci se za námi ozvalo rachotivé křááách!
Jerry v tu ránu vtáhl hlavu jako želva mezi ramena. "Do prdele, co to bylo?"
"Jeď, jeď," pobízel jej Phil a pak se obrátil na Eddieho. "Hezky je vyhazuj jenom tak. Žádný vejbuchy!"
Eddie držel ostatní granáty v rukou, tak lehce a přirozeně jako žonglér před výstupem. "Měl jsem strach, aby je nenašel nějakej harant a neublížil si," poznamenal.
Jerry mu přes rameno řekl: "Hele, támhle je most. Hod je do řeky."
"Jo, to by šlo," odpověděl Phil. "Ale nevytahuj z nich pojistky!"
"No jo, tak jo," přikývl Eddie.
Pak jsme jeli beze slova. Eddie si pohrával s granáty a přehazoval je z ruky do ruky. Zdálo se mi, že to trvá k tomu mostu věčnost.
