Stráže předpisově pochodovaly na svých stanovištích, a přestože jsme kolem některých procházeli velice blízko, nikdo se nás nezeptal, kdo jsme, kam jdeme nebo co to neseme v té bedně. Tu a tam kolem nás pomalu přejel džíp s dvěma nebo třemi příslušníky vojenské policie s bílými helmami na hlavách, ale všichni pouze brali na vědomí existenci našich uniforem a nikdo se nás na nic nezeptal, ba nikdo se ani trochu nepodivoval, proč se tu potmě potloukáme s nějakou blíže neurčenou bednou. Za daných okolností jsem byl za jejich postoj nesmírně vděčný, ale vzhledem k těm nástrojům mrzačení, kterých se všude kolem vršily hory, jsem si strašlivě přál, aby aspoň někteří ti lidé byli trochu podezřívavější a trochu ostražitější.
Eddie většinu cesty strávil tím, že mě každou chvíli upozorňoval na nějaké smrtící nástroje a seznamoval mě s jejich přesným názvoslovím a specifickými vlastnostmi, k čemuž dodával přívažkem anekdoty, které mu ty věci připomínaly. Čas od času mě také oslovil "poručíku". Dante to měl proti mně ohromné: ten prošel pouze Peklem.
Schůzka s Jerrym a Philem u západní brány byla stanovena na deset třicet. Dorazili jsme o deset minut dřív, posadili se do opuštěné strážní boudy, kde jsme si chtěli při čekání trochu odpočinout. Karton se mi zatím skutečně strašlivě pronesl, takže jsem se usilovně snažil trochu rozhýbat svaly na rukou a zbavit se oné strnulé bolesti, která se mi v nich usadila. Když jsem se ohlédl zpátky na cestu, kterou jsme sem přišli, na všechny ty tanky a děla a obrněné vozy a všechny ty haldy výzbroje, jež se tyčily v prudkém světle reflektorů, začalo mi to připadat jako opravdická bitevní scéna, ustrnulá v čase, ozářená oslnivě bělostným světlem nad našimi hlavami, se všemi těmi vojenskými prostředky ničení vyrovnanými dole na zemi a schopnými zabíjet v každou minutu cokoli, co se pohne.
Tuhle bránu ani silnici s černým lesklým povrchem nikdo z osazenstva tábora Quattatunk nepoužíval. Hlavní brána, kudy jsme s Eddiem přijeli, byla jediná stále otevřená. Tahleta, spolu s řadou dalších vjezdů v okruhu tohoto obrovitého vojenského prostoru, se používala pouze při transportu skladovaného materiálu na základnu anebo při jeho odvozu. Tak třeba tamhlety tanky, kdyby se některý z Eddieho přátel rozhodl je použít a srovnat Cleveland se zemí, určitě by s nimi vyjel právě touhle branou a nebral by to přes všechnu tu narovnanou munici na hlavní vjezd. Jinak to tady bylo stále uzavřeno a podle varovných nápisů obrácených ven z tábora byla i tahle brána pod elektrickým proudem.
Přesně v deset třicet vystoupil Eddie ze strážní boudy, zahleděl se do tmy za branou, a když tam neuhlídal ani Jerryho, ani Phila, prohlásil: "Mají zpoždění."
"Však oni přijedou," pravil jsem a pokoušel jsem se o tón, z kterého by nezněl ten šílený fatalismus, jaký na mě padl.
"Tohle na Phila nevypadá," pokračoval Eddie a vyhrnul si jedním trhnutím manžetu, aby se podíval na hodinky. Fosforeskující ciferník zasvítil ve tmě. Pak se Eddie vrátil do strážní boudy, což byl malinký hobrový baráček s okénky na všech čtyřech stranách, prostorný asi natolik, že se do něho vešel vysoký písařský stolek, několik štokrlat a dřevěná lavice. Já se krčil jako holátko na štokrleti a koukal se střídavě na onu ustrnulou bitevní scénu v táboře a do tmy za plotem, zatímco Eddie raději zůstal stát, napjatý, s pohledem nepohnutě upřeným ven, kamsi směrem, kde se měli objevit nepřítomní členové našeho gangu. Zase mi připomněl lodního kapitána, tentokrát na můstku, jak vyhlíží očekávaný jihozápadní vítr.
Když bylo půl jedenácté a deset minut, začínal jsem pomalu doufat, že ostatním něco skutečně zkřížilo plány. Třeba někoho chytili, když zrovna vylézal z vězení, anebo byly nějaké potíže s ukradeným autem. Třeba se skutečně stalo něco vážného, co je zdrží, takže nebudeme moci ten pitomý laser ukrást. A i když jej nakrásně ukradnem, možná že nebudeme s to provést tu loupež.
To by bylo něco!
Jenomže zase na druhou stranu, jestli se Phil s Jerrym neobjeví, tak to se oba můžeme octnout v pěkné kaši. Branou pod elektrickým proudem se sami nijak nemůžeme dostat, protože jedině Phil byl v tomhle odborník a měl přinést dráty na nějaký zvláštní vedlejší okruh a gumové rukavice a vůbec všechno, čeho je zapotřebí k dezelektrifikaci brány, aniž by to zaregistrovala vojenská policie na hlavním stanovišti. Což znamenalo, že ven jsme mohli pouze hlavní branou a poslední autobus od tábora odjížděl v jedenáct hodin, od téhle chvíle přesně za dvacet minut. A podle mých výpočtů jsme byli tak hodinu od autobusové zastávky. Podařilo by se nám projít hlavní branou o půlnoci pěšky, jen tak, jako by se nechumelilo, v naději, že ti fízláci u vchodu se nezmůžou na nic jiného, než že se levým okem podívají na naše legitimace? O tom jsem dosti pochyboval.
Zeptal jsem se: "Kolik je hodin?"
Fosforeskující ciferník zeleně zazářil ve tmě. Eddie odpověděl: "Patnáct minut po hodině H, dvaadvacet čtyřicet pět."
Když jsem si to v hlavě stačil srovnat, zjistil jsem, že je tedy tři čtvrti na jedenáct. Prohlásil jsem: "Eddie, mám dojem, že už nepřijedou."
"Zbývá nám jenom patnáct minut, abychom chytili autobus."
Od vzdálených reflektorů tu bylo natolik světlo, že jsem zpozoroval, jak na mě zhlídl. "Jaký autobus?"
"Poslední autobus zpátky do města. Eddie, přece o půlnoci nemůžeme jen tak projít hlavní branou bez -"
"Akční zásada jedna," štěkl Eddie. "Náš transport bude zajištěn, chovám v Jerryho a Phila plnou důvěru. Akční zásada dvě: autobusem bychom nemohli jet, ani kdybychom byli natolik blízko, že bychom ho stihli, protože s takovýmhle nákladem bychom nemohli dovnitř."
"Tak to tady budem muset nechat, co?" řekl jsem.
"Zahodit celou akci? To nemyslíš vážně!"
"Eddie, nezbývá nám nic jiného."
"Poručíku," usykával ledově chladným pevným a naprosto vyrovnaným hlasem, "takové defétistické řeči spolu víckrát nepovedeme!"
"Eddie, já -"
"Pane kapitáne, to si vyprošuji!"
"Úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú," vzdychl jsem, otočil jsem se a vyhlédl okénkem ven k bráně. Ale že by se za ní objevila nějaká blížící se světla, to jsem nezpozoroval. Byla by to rozhodně parkovací světla, hlavní světla by určitě nepoužili. No, tak jako tak jsem neviděl vůbec nic.
"Slyšel jste mě, poručíku?"
Člověk by se měl v životě řídit třemi pravidly, pokud chce s úspěchem projít životem. Nikdy se netahej s kanapem sám do schodů. Nikdy se nezaplétej se škorpiónem, pokud to skutečně nemyslíš vážně. A nikdy neodporuj bláznům. "Ano, pane kapitáne," odpověděl jsem poslušně.
