"Hm, ehm, hm," řekl jsem a přestal se škrabat, abych se mohl podívat. Jakmile mi totiž řekl o těch morových mikrobech, začlo mě svědit po celém těle. I na plících jako by mi naskočila husí kůže.
"To napravo" byla přízemní varianta základního zdejšího typu budov s menším počtem oken než jinde. Před vchodem pochodoval sem tam strážný s puškou na rameni. Totiž přesněji řečeno začal pilně pochodovat právě v okamžiku, když nás - ve funkcích kapitána a poručíka - uzřel, jak se blížíme k strážnímu stanovišti, předtím totiž spíš bloumal než pochodoval. A když jsme se tedy přiblížili, maník ve stráži se předpisově zastavil, udělal vpravo hled , zrušil nacvičenými vojenskými pohyby polohu na rámě zbraň a přehodil ji do ponosu a pak se zeptal velice mladým hlasem: "Kdo tam?"
"Kapitán Robinson," odpověděl mu Eddie. "Pohov, vojíne!"
Hošík se podíval na dokumenty. Vystrčil hlavu přes pušku, kterou stále svíral v ponosu, a přečítal si dokument, který mu držel Eddie před očima. "Ano, pane kapitáne," odpověděl. "To je v pořádku. Chcete dovnitř?"
"Ano, chceme."
"Já nemám klíč," řekl pochybovačně.
"Já mám," ujistil jej Eddie. Před týdnem se Eddie vrátil ze základny s nejrůznějšími voskovými otisky a Phil zařídil, že mu ve vězeňské dílně podle nich udělali klíče. Eddie vyndal celý svazek klíčů na kroužku, jeden vybral a se suverénní samozřejmostí si jím otevřel dveře. "Můžete se vrátit na stanoviště, vojíne," přikázal, ale docela mírným hlasem, a již jsme oba vstoupili do budovy. Za prahem jsme zůstali okamžik stát, než Eddie našel u dveří vypínač a rozsvítil dvě řady zářivek, jež se táhly až na druhý konec budovy.
Uvnitř nebyla budova dělena žádnými příčkami. Bylo to přesně jako za mé základní služby ve výcvikovém táboře v kasárnách, taky taková pravoúhlá haluzna s řadou čtverhranných dřevěných sloupů, jež podpíraly strop. Jediný rozdíl byl v tom, že tenkrát v tom mém kasárenském baráku byla po stranách okna, zatímco tohle tady se mohlo honosit jen dvěma okny po stranách hlavního vchodu a pouhými třemi po každé straně. Pokud jsem tak daleko dohlédl, na zadní stěně nebyla žádná.
Nábytek jsem tu nezjistil taky žádný, jenom samé kartony navršené tak, že tvořily jakési uličky. Haldy lepenkových krabic se tyčily většinou do výše pasu, ale tu a tam jsem zahlédl hromady, které mi šly až po hlavu. Když jsem si přečetl pár nápisů na různých krabicích, zjistil jsem, že stojím mezi samými kulomety, náboji do minometů, světlicemi, ručními granáty...
"Mno," pravil Eddie. "Tak tady to je. Najděte mi prázdný karton, poručíku, někde by tady nějaký měl být."
Ted to udělal podruhé. Poprvé to bylo v důstojnickém klubu a tehdy jsem to připisoval jeho krajní opatrnosti. Ale kdo nás mohl slyšet tady? Podíval jsem se oknem a viděl jsem, jak si tam venku vojáček pochoduje sem tam a nás od něho dělí zavřené dveře. Ten přece rozhodně nemůže slyšet ani slovo z toho, co se tady povídá.
Anebo se Eddie bojí, že by byla v těchhle skladištích odposlouchávací zařízení? Koneckonců, všechno je možné, stačí umístit sem pár zvukově aktivovaných mikrofonů, zapojit to na odposlouchávací centrálu a hned se ví, jestli náhodou někdo neplichtí něco nekalého.
Přece jenom má za ušima, ten Eddie, myslel jsem si, a nahlas jsem odpověděl: "Rozkaz, pane kapitáne!" a šel jsem hledat prázdné kartony.
Vzadu u stěny jich byla celá halda, pěkně poskládané jeden do druhého. Byla to fuška dostat je od sebe, a když jsem se konečně vrátil k místu, kde zatím Eddie roztrhl víka u několika krabic, zjistil jsem, že shromáždil i některé jiné věci než laser. Čtyři automatické pistole ráže .45, které se leskly ve světle zářivek matně zlověstnou černí, plus asi deset plných zásobníků. Taky pět ručních granátů. A konečně tu byla krabice velikosti asi patnáct krát šest palců, celá popsaná nejrůznějšími černými nesrozumitelnými šiframi a nápisy, v kterých si armáda tak hrozně libuje, ale s jedním slovem, které se dalo přečíst dokonale jasně: LASER.
Zeptal jsem se: "A co to ostatní?"
"Se hodí," odpověděl. "To je ten prázdný karton? Fajn."
Vzal ode mě karton a pečlivě do něho naskládal jednu věc vedle druhé, aby se nic neházelo. Když se uváží, oč šlo, byla jeho opatrnost skutečně na místě.
"Tak hotovo, poručíku," řekl, když všechno zabalil. "Buďte tak laskav, chopte se toho a můžeme vyrazit."
"Rozkaz, pane kapitáne," odpověděl jsem. Popadl jsem karton a šel za ním hlavní uličkou zpátky ke dveřím. Otevřel je a poodstoupil stranou, abych mohl projít. Strážný zjistil jedním pohledem, že v rukou držím karton, ihned se zastavil, puška mu sjela do ponosu a hošík zablekotal: "Promiňte, pane kapitáne, ale to si nebudete smět odnést!"
Eddie už chtěl uvnitř zhasnout světlo a zavřít dveře. V tu chvíli se však zastavil, změřil strážného rozmrzelým pohledem a klidně se zeptal: "Co jste to říkal, vojíne?"
"Nesmím vám dovolit vynést vůbec nic, pokud nemáte zvláštní příkaz od majora Macauleyho."
"Vždyť já ho ale mám," ohradil se Eddie. "Ukazoval jsem vám ho."
Já i strážný jsme se na Eddieho vyděšeně zadívali. Má skutečně něco takového? To pro mě byla novina.
A zřejmě i pro strážného, který pravil: "Promiňte, pane kapitáne, ale já se nepamatuju, nic takového jsem neviděl."
"Žádný problém," odpověděl Eddie. "Radši vidím ve službě vojáčky horliváčky než -" A když to říkal, sahal si do blůzy, z níž pak bleskovým pohybem vytrhl malou pistolku, kterou na mě mířil tehdy ten první den v tělocvičně. "A jen hezky klid, vojíne," pokračoval. "Byl byste hloupý, kdybyste se nechal zastřelit. Poručíku," to jsem měl být jako já, "odeberte tomu mladíkovi zbraň."
"Óou-jo-joj," vyjekl jsem. Stál jsem tam s krabicí výbušnin v náručí, na jedné straně kluk s puškou, na druhé chlap s pistolí. Ale strážný se ani nepohnul a pořád držel pušku v ponosu, jako by přimrzl, možná vůbec k žádné střelbě nedojde, říkal jsem si. Rychle jsem položil krabici na zem, přistoupil jsem k strážnému, přičemž jsem si všiml, jak smrtelně bílé má hoch oční bělmo a jak stejně bíle mu svítí kotníky u ruky, jíž svíral pušku. Trošku mi dodalo odvahy, když jsem si uvědomil, že se bojí stejně příšerně jako já. Možná že ještě o trošku víc, protože neměl vůbec ponětí, co se bude dít.
"Já si ji vezmu," řekl jsem mu a položil jsem ruku na pušku. Třásla se mi pod rukou jako štěně. Hošík jen koulil vytřeštěné oči. Mně oči blikaly jako lodní semafor.
"Přece nemůžete -" začal mi vysvětlovat, ale pak zmlkl, polkl a začal znovu. Ted už jenom šeptal: "Nemůžu povolit."
"Ale jo, můžeš," přesvědčoval jsem ho a jemně jsem zatahal za pušku. Měl kotníky skutečně smrtelně sinalé.
Za mnou se ozval hlas Eddieho: "Poručíku, ustupte stranou. Jestli nám zbraň nevydá dobrovolně, budu muset pálit."
Strážného ruce se v tom okamžiku otevřely a já jen taktak že jsem pušku chytil, aby nepadla na zem. Ale pevně jsem ji popadl, sevřel oběma rukama a couval s ní zpátky.
"Tak vojíne," rozkazoval Eddie. "Do budovy, a pohyb, pohyb!"
To všechno podnikáme ve světle reflektorů, uvažoval jsem. Jsme uprostřed vojenského tábora a v plné záři reflektorů odzbrojujeme strážného. Jak jsem se jen do tohohle mohl zaplést?
Uvědomil jsem si, že držím pušku v ponosu. Chtěl jsem ji přesunout do nějaké jiné pozice, ale žádná mi nenapadla, tak jsem zůstal tak.
Zatím však už strážný hnal do budovy. Šli jsme s Eddiem za ním a já jsem pušku ihned odložil na haldu kartonů pořádně stranou.
Eddie se obrátil na strážného: "Jaký máte rozkaz na dnešek, ukažte!"
"Rozkaz, pane kapitáne!" Všiml jsem si, že ani strážný se nedovede oprostit od myšlenky, že by s Eddiem měl jednat nějak jinak než jako s nadřízeným důstojníkem. Sáhl do náprsní kapsy, vyndal složený kus tvrdého papíru a podal jej Eddiemu.
"Dobrá." Když papír Eddie otvíral, zeptal se: "Jak se jmenujete, vojíne?"
"Bunfelder, pane kapitáne. Vojín Emil Bunfelder, první ročník."
"Pohov, Bunfelder!"
Bunfelderovy ruce sebou mrskly dozadu, nohy se rozestoupily na dvanáct palců od sebe. Panebože, tohle byl přece předpisový pohov jako hrom!
U vojska se dávají úkoly ve formě denních rozkazů. Jsou to normální kancelářské archy papíru psané strojem a na nich je takových deset jmen a úkolů, všechno vojenskými zkratkami. A tohle Eddie právě četl, a když našel, co hledal, zvedl oči a řekl: "Střídat vás přijdou dvacet čtyři nula nula."
"Rozkaz, pane kapitáne," přikývl strážný.
Eddie se podíval na hodinky. "To je za dvě hodiny čtyřicet sedm minut od tohoto okamžiku. To nebude těžké čekání, Bunfelder."
Pochybovačně, protože nevěděl, co se tím míní, Bunfelder odpověděl: "Ne, pane kapitáne."
Pak začal Eddie nám oběma udílet rozkazy, klidně, ale rázně, a já i on jsme je rychle a systematicky plnili. Strážný se musel posadit na zem zády ke sloupu. Odepjal si pásek a já jsem mu jím spoutal ruce dozadu za sloup. Pak jsem mu odvázal kravatu a použil ji jako roubík a tkaničkami od bot jsem mu svázal nohy kolem kotníků. Když jsem skončil, vypadalo to, že Bunfelder skutečně do příchodu střídačky ve dvacet čtyři nula nula nesvede vůbec nic.
"Dobrá práce, poručíku," pochválil mě Eddie. "Je čas jít."
"Dobře," hlesl jsem.
Když jsme byli opět venku, Eddie pečlivě zamkl dveře, zatímco já jsem se chopil kartonu. A vyrazili jsme ulicí od skladu.
Když jsme tak kráčeli, začaly mi hlavou vrtat některé nesrovnalosti v Eddieho chování, až jsem nakonec prohlásil: "Eddie, nemyslíš, že v tom baráku, co jsme byli, mohlo být odposlouchávací zařízení?"
Zamračil se na mě a povídá: "Co to plácáš?"
"Jestli si jako nemyslíš, že tam byl mikrofon a že nás mohl někdo poslouchat?"
"Bodejť bych si myslel, nemyslím," štěkl na mě. "Nebud cvok!"
"Hm," řekl jsem. Karton se mi začal pronášet. Přehodil jsem si ho v rukou.
"Tak pohyb, pohyb, poručíku," popoháněl mě Eddie. "Nesmíme zmeškat rendezvous."
"Vždyť jdu," řekl jsem.
"Co?"
"Rozkaz, pane kapitáne," opravil jsem se.
