Eddie strávil za poslední týden v táboře hodně času. Částečně proto, aby "rekognoskoval" situaci ale myslím, že to bylo částečně i z jakési nostalgie. Eddiemu se tábor Quattatunk totiž velice líbil a hrozně rád se po základně procházel v kapitánské uniformě, rád salutoval a ještě radši, když salutoval někdo jemu. Rád taky zaskakoval do důstojnického klubu, dával si Jacka Danielse s ledem a podpisoval se na účtenky "kap.Robinson". ("Neexistuje jediná vojenská základna, kde neslouží minimálně jeden kapitán Robinson," vysvětloval mi.)
Já jsem naproti tomu nebyl šťastný, ani co by za nehet vešlo. Měl jsem uniformu poručíka, avšak moje vlastní zkušenosti z armády z doby před takovými desíti lety se omezovaly na život obyčejného řádového vojcla a v roli oficíra jsem se zvlášť dobře necítil. Věděl jsem bezpečně, že vyvedu nějakou společenskou nebo vojenskou hovadinu, najednou prostě šlápnu vedle a každý opravdický oficír ihned pozná, že jde o podfuk, a ocejchuje mě bud na podvodníka, nebo dokonce na ruského špióna.
Max nám obstaral - a musím uznat, že to provedl docela šikovně - spolehlivé průkazy totožnosti. Eddie a já jsme si v bance, kde jsme měli šekové konto, zažádali o vydání úvěrových legitimací. Když jsme je dostali i s našimi fotografiemi, Max, který se ve falšování a upravování úvěrových legitimací pokládal za experta, na nich pak zapracoval a nahříváním a pomocí barevného inkoustu a s vydatným přispěním Boba Dombeyho, který se ujal ošemetné úpravy písma, předělal tyhle průkazy na oficiální vojenské legitimace. Eddie se o nich vyjádřil, že "ujdou". Mně se nezdály tak úplně v pořádku, ale Eddie pravil, že nikdo si je rozhodně nějak pozorně prohlížet nebude. Legitimace, zdůrazňoval, bude uložená pod řádně poškrábanou plastikovou chlopní mé vojenské brašny, takže nebudu muset dělat nic jiného než jí bleskově zamávat pod nosem člověku, který je už vlastně zásadně nakloněn věřit v její pravost. "Barva jakžtakž odpovídá," řekl, "rozměry jsou na chlup, fotka je přesná a na zběžný pohled to vypadá tutově. Nic jiného nepotřebujeme."
No dobře, možná. Ale nedovedl jsem ted myslet vůbec na nic jiného, než že mě nezastřelí v úterý jako bankovního lupiče, ale už v pondělí jako vojenského špióna.
Z centru Stoneveltu jezdil na základnu autobus, určený speciálně pro osazenstvo tábora, které jej mohlo použít zdarma. Jezdil každou hodinu od sedmi ráno až do půlnoci. Nasedli jsme do autobusu v pět odpoledne, Eddie se suverénní samozřejmostí a já s hrůzou u srdce, ale řidič se na naše legitimace téměř ani nepodíval. Sedli jsme si spolu na sedadlo stranou od ostatních cestujících a za chvilku už se autobus odlepil od chodníku a zařadil se do vzdouvajícího se toku dopravního ruchu, který byl právě ve špičce.
Cukalo mi v očích a strašně jsem pomrkával. Hleděl jsem okénkem ven na šťastné předvánoční chodce, kteří se loudali po chodnících podél obchodů a koukali, kde by co koupili. Žádný z nich nebyl vězeň, žádný nebyl utečenec z kriminálu, žádný nebyl podvodník v oficírském mundúru, nikdo před sebou neměl blízkou perspektivu stát se bankovním lupičem, nikdo nebyl nucen okolnostmi k provádění kanadských žertíků a nikdo se nejmenoval Harry Künde, ať už s umlautem anebo bez něho. Být vůbec něčím z tohohle, byla už sama o sobě dost velká katastrofa, a já byl tím vším dohromady.
Autobus vyjel ze Stoneveltu a pomalu z dopravního ruchu. Jeli jsme chvíli otevřeným krajem po menší klikaté silnici, kolem nás se střídaly jabloňové sady a husté neprokácené lesy a na mě to působilo, jako bychom chvíli míjeli skupinky čistých a chvílemi zanedbaných dětí. Občas se objevilo nějaké farmářské stavení, hospoda u silnice, někdy usmolený montovaný baráček na betonových sloupcích. Když jsme vyjeli z města, dopravní ruch byl velmi slabý, a co jelo kolem nás, všechno ujíždělo daleko rychleji než náš autobus, rozložitá humpolácká kraksna natřená armádní hnědí, archa, která vypadala jako předpotopní školní autobus, sloužící v armádě omylem.
Ale rychlost nerychlost, tahle archa nás nakonec přece jenom dovezla do tábora Quattatunk. Že jsme přijeli na místo, jsem v prvé řadě poznal podle vysokého železného plotu, lemovaného nahoře ostnatým drátem, plot se táhl po pravé straně silnice a odděloval nás od hustého borového lesa. Houštím jehličí jsem však přec jen občas zahlédl nějaké stavení, většinou okrově žluté nebo světle zelené a postavené dost daleko od silnice. Jednu chvíli se mi zdálo, že vidím i řadu zčernalých tanků, jejichž všechny čenichy směřovaly ke mně. Ted jsem si také mohl daleko snáze přečíst červeno-bílé nápisy na plotě, které varovaly civilní svět, že pletence ostnatého drátu jsou nabity elektřinou.
Cítil jsem, že mě tu nechtějí. Cítil jsem, že dělám chybu, když se sem pletu.
Autobus u brány zpomalil, ale nezastavil. Legitimace jsme už řidiči ukázali, takže před vstupem do tábora je nebudeme znovu muset nikomu předkládat. Eddie byl přesvědčen, že řidič autobusu bude v době, kdy má naše legitimace kontrolovat, od vojenského tábora takříkajíc fyzicky vzdálen, a tudíž bude psychicky nakloněn postavit se ke kontrole našich legitimací daleko blahovolněji než vojenská policie u brány. A skutečně soudil správně. Kdyby tak měl pravdu i ve všem ostatním, co se týče tábora. Aspoň bychom měli naději, že nám ten večerní lup projde.
Jenomže zítra s tou loupeží to rozhodně moc lehce nesfoukneme. Je snad možné, že zítra skutečně s těmihle šílenými kriminálníky vniknu do banky? Kdybych utekl, musel bych zároveň utéct z vězení a stal by se ze mě štvanec, utečený trestanec, a pochybuju, že by to byla role zrovna pro mě. Pravděpodobně bych už v životě nesměl použít své pravé jméno, což se mi ovšem v mém případě nejevilo jako to nejstrašlivější celoživotní prokletí, ale nedovedl jsem si představit sebe jakožto úspěšného uprchlíka. Otázka došla vlastně až na hranici volby mezi uprchlíkem a bankovním lupičem a šlo o to, v které z těchto rolí bych se vyjímal nejméně směšně. Jenže na to jsem do téhle chvíle nenašel uspokojivou odpověd.
Teď jsem se však měl dopustit druhého vážného trestného činu, za předpokladu, že můj trik s bedničkou na mléko byl první. Jenže tohle vypadalo daleko vážněji než nějaká skopičina s bedýnkou od mléka a pitomým nápisem: tady šlo o armádu Spojených států.
Tábor Quattatunk. Autobus dovnitř propustil hlavní branou vojenský policista v bílé helmě a už jsme vjížděli do úpravné vojenské vesničky, která vypadala jako nějaká filmově utopická karikatura amerického maloměsta, jak je kreslí Norman Rockwell. Byly tu pěkné udržované ulice s hladkým černým povrchem, betonové chodníky, úpravné trávníky, pěkně tvarované krsy, obyčejné civilní kandelábry a dopravní značky nabádající k zastavení. Ale budovy byly všechny rozlehlé hloupé přízemní nebo jednopatrové škatule, všechny stlučené z prken, s týmiž typizovanými okny a všechny natřené bud na okrovo nebo na světle zeleno. Cestičky byly lemovány kameny natřenými vápnem na bílo, nikde jediné smítko, a občasní chodci - většinou to byly vojenské osoby oblečené v čistých nažehlených civilních šatech - vypadali spíš jako hračky na pero než jako opravdové lidské bytosti. Byl to dokonalý cvičný model vojenského městečka, zminiaturizovaná podoba sebe sama. Jen těch pár automobilů, které projížděly ulicemi nebo se kupily na parkovacích plochách mezi domky, dávaly tušit, že jde o skutečnost. Ať už se rozložitě nadouvaly anebo se krčily jako malí broučci, ať se leskly nebo na nich proskakovaly skvrny rzi, jevily daleko větší pestrost a životaschopnost než všechno ostatní kolem dohromady. Nikdy jsem netušil, že se v životě octnu v místě, kde bude vypadat automobil přirozeněji než strom, ale armádě se to podařilo. Stoneveltská věznice byla ve srovnání s touhle karikaturou rozlehlý bzučící lidský úl.
Autobus projel tři bloky tohoto bezkrevného areálu a zastavil před budovou, která byla nápadně větší než ostatní: dvouposchoďová, ze světle zelených prken a s typizovanými okny. Podél cestičky nabílené kameny, na každé straně po platanu zasazeném uprostřed trávníku s přesným krátkým vojenským sestřihem a u chodníku na dlouhé dřevěné tabuli nápis, jenž oznamoval, že tohle je Hlavní stan 2134 NorBomKomDak, 9.armáda, vrchní velitel generál Lester B. Winterhilf.
Vystoupili jsme s ostatními a na chodníku se Eddie rozhlédl a pravil: "Hele, mohli bychom docela dobře počkat v důstojnickém klubu."
Prima. Jestli mě už nechají zastřelit co špióna, pak poslední můj pokrm nechť je martini.
Přešli jsme dva bloky tohohle architektonického zázraku, přičemž já pečlivě uhýbal zrakům každého, kdo šel proti nám, s naprosto jistým pocitem, že nějaký plukovník či podoficírek nebo dokonce nějaký zbrusu nový neotesaný naverbovanec se najednou zastaví, ukáže na mě prstem a zařve: "Dyť ty nejsi žádný poručík!" Byl jsem tu jenom proto, že ta zpropadená uniforma byla jako z udělání moje číslo, ale přesto mi seděla jako pytel od uhlí: límeček u blůzy byl veliký, rukávy krátké, košile malá, nohavice dlouhé. Nebyl jsem si tak zcela jist, jestli mi je čapka malá nebo moc velká, ale bezpečně jsem věděl, že ji nosím špatně, bud ji mám posunutou příliš hluboko do čela anebo do týlu.
Důstojnický klub patřil k základním zdejším typům budov v žlutě okrové barvě. Vystoupili jsme ke vchodu po venkovních dřevěných schodech, a když jsme kráčeli vzhůru, vrátil se mi najednou přesně ten pocit, jaký jsem měl, když jsem v devatenácti letech prodělával základní výcvik. Vyvolávání pošty. Pošta se vyvolávala jenom pro záklaďáky a přesně na takovýchle dřevěných schodech stál vojenský poštovní ouřada a vyvolával příjmením ty bažanty natlačené v kupě před ním. Týdny a týdny jsem se se zoufalou marností ohrazoval: "Künde! Je tam umlaut, prosím!" A úplně zbytečně, jenom jsem na sebe ještě víc upoutával pozornost, jako by to jméno k vzbuzení obecného zájmu nestačilo už samo o sobě. Lidé, kteří mě slyšeli jméno jenom vyslovit, ale nikdy je neviděli napsáno, se na mě vždycky obraceli s jakousi komickou zvědavostí, v koutcích očí jim proskočila blýskavá šibalská světýlka a vždycky se mě zeptali: "Hm, a jak se vlastně to tvoje jméno píše?" "Píše se tam umlaut," odpovídal jsem trpělivě a dělal si marnou naději. Ouředníček s došlou poštou vždycky zařval: "Kundo, todle je pro vás!"
Léta jsem na tohle ani nevzdychl, ale ted jsem sebou při té oživlé vzpomínce ještě trhl. Kruci, tak kde je ten drink, myslel jsem si.
Uvnitř oficírského klubu bylo možno pozorovat jakous takous snahu zastřít bohapustou účelovost celé téhle stavby, ale výsledek byl nulový. Záclony v oknech, umělé kytky v kořenáčích rozesetých tu a tam po místnosti, skládací paravany, které měly prostor členit, to všechno okázalo nejvýš, že to tu vypadalo jako na šmíráckém představení zchudlé kočovné společnosti, která jezdí s představením Čajovna u srpnového měsíce. Hemžilo se tu oficíry, většinou mladšími: všichni měli kníry a všichni vypadali navlas stejně jako Max Nolan. Seděli bud u barového pultu anebo v sále u stolečků s jednotnými umakartovými deskami. Za tímhle prostorem byla ještě jídelna, ale ta v tom labyrintu paravanů nebyla vůbec vidět.
A právě uvnitř tohohle oficírského klubu se Eddie Troyn proměnil jako švihmutím kouzelného proutku v úplně nového člověka. Ten nemluvný kakabus a suchar bez kouska smyslu pro humor, prostě výlupek všech vojenských nectností, na jakého jsem byl zvyklý, se náhle změnil v onu bytost, jíž určitě musel být předtím, než upadl u vojska v nemilost, příjemný suverén, živý a nenucený a musím říct, téměř roztomilý. Byl to požitek ho pozorovat.
Eddie na základnu docházel sotva týden, ale už ho tu od barového pultu zdravilo asi deset důstojníků jako starého kamaráda. "Hele, kapitán Robinson!" volal jeden z nich s jakousi uctivou radostí a hned mu všichni dělali u pultu místo.
"Dobré odpoledne, chlapci," pravil Eddie s rezervovanou spisovností, ale zároveň s kamarádskou bodrostí. "Tohle je poručík Smith."
"Můžete mi říkat Harry," navrhl jsem, protože jsem věděl, že kdyby mě oslovovali poručíku Smithi, asi by mě nikdy nenapadlo, že mám odpovědět.
Barman, pořez, chlap jako hora se zavalitými rameny, hned přistoupil k Eddiemu, úslužně se k němu naklonil a uctivě vyslechl objednávku: "Mně jako vždycky, Jacku," oznamoval Eddie. "A pro poručíka Smithe totéž."
"K službám, pane kapitáne."
Jeden důstojník se zeptal: "A jak pokračuje inventura?"
"Až dosud," odpovídal Eddie s komickou vážností, "jste, chlapci, zřejmě zabordelili tři tanky a jednu plechovou barabiznu vzor A-6-04."
Přímo řičeli nadšením. Když jsme dostali pití - ukázalo se, že to Eddieho "jako vždycky" je bourbon a voda -, předháněli se důstojníci jeden přes druhého a vyjadřovali se, co se asi stalo s chybějícími tanky a tím typizovaným domečkem z vlnitého plechu. Jeden pravil, že tanky ukradli cikáni, natřeli každý jinou barvou a užívají je jako stejšny. Jiný říkal, že ten baráček někdo poslal do New Yorku a tam že z něho udělali tříposchoďový činžák. Další usoudil, že prý do New Yorku neposílali žádný domeček, ale tanky, a tam že z nich nadělali pětipokojové kvartýry, a ten baráček prý přepravili přes Atlantik do Afriky, kde v něm bude jeden celý nezávislý národ. Další k tomu přizvukoval: "No jo. Přesně tak. Je to nějaká Pattonagónie!" a všichni skučeli smíchy.
Strávili jsme s mladými oficírky v baru asi hodinu v obecném, téměř nevázaně hříběcím rozjaření. Žvatlali většinou oni sami a velice nenuceně soupeřili o Eddieho pozornost a snažili se mu zalíbit, ale Eddie sám tu a tam pronesl nějaký vtípek, většinou mírně pravicového zaměření. Oficírci mu přímo viseli na rtech, prohýbali se smíchy a plácali jeden druhého po zádech, nadšeni jeho drobnými špílci a žertíky, zatímco on tu stál, kroužil tekutinou na dně sklenice a kolem rtů mu přitom pohrával mírný úsměv zkušeného vyprávěče.
Eddie byl v tomhle nenuceném a jaksi až otcovském vztahu skutečně výborný. Dovedl si s těmi chlapci po zaměstnání tak od srdce popovídat, že jsem náhle jasně viděl, jaká je v něm v tom kriminále zakopaná hřivna. Dodnes nevím, za jaký zločin ho odsoudili, ale jedno je jisté - společnost přichází o strašné hodnoty, když mu nedovoluje, aby byl sám sebou.
A já? Já se držel tiše stranou, usmíval jsem se, když se všichni chechtali, usrkával jsem bourbon s vodou a špicoval jsem uši, jestli nezaslechnu nějakou narážku, z které bych zjistil, co ksakru tady máme Eddie a já představovat. Eddie tu rozhodil jakési obecné zdání, že je zde kvůli nějaké účetní kontrole nebo inventuře a že jde skutečně o něco mimořádného, co nespadá do normálního sledu podobných udalostí, a že ji snad nařídil sám generální inspektor nebo dokonce vojenská tajná policie. Historka vypadala natolik konkrétně, že stačila uspokojit běžnou zvědavost, a zároveň byla natolik neurčitá, že ho nikdo nemohl chytit za žádnou podrobnost a že si nemohl v ničem odporovat, navíc byla tak obecná, že mu dovolovala objevit se oprávněně téměř kdekoli na základně, kde právě potřeboval být.
Moji roli odbyla jedna věta: "Poručík Smith sem přijel z DomBaku, aby mi to tu pomohl dorazit." A samozřejmě přirozená reakce těch mladíčků byla, že se upíchli právě na tu frázi "dorazit" a vyzvídali, kdy jejich kamarád kapitán Robinson odjede, takže veškerý zájem o mě ihned jednou provždy zhasl.
"Nejspíš koncem týdne," odpovídal jim Eddie, "ale když tu mám ted poručíka Smithe, mohlo by to být i dřív."
Jeden oficírek se na Eddieho zazubil na celé kolo: "Takže nám budete moct dát vysvědčení o obecné čistotě a zdraví, viďte, kapitáne?"
"Když vezmu v úvahu, kolik tu chybí sukní ze skladu ženské výstroje, " odpověděl Eddie, "a to už tady nechci přepírat špinavé prádlo s otázkou ženského spodního prádla vůbec, nemůžu bezpečně tvrdit, že jste tu, hošové, všichni do jednoho tak úplně zdraví a normální."
Tomu se chechtali jako diví a šťouchali do sebe a dloubali se do žeber. Chlapy nic tak nesblíží a nerozjaří jako nějaký vtip o homosexualitě.
Přesně v šest třicet se Eddie podíval na hodinky a oznámil: "Pánové, myslím, že je čas k jídlu. Omluvíte mě?"
Na to se ozval celý sbor společenských zdvořilostí, načež barman Eddiemu předložil účtenku. S umírněným, ale nicméně působivým gestem napsal Eddie na líc účtu "kapitán Robinson", vážně pak položil pero na účtenku a šoupl ji přes pult barmanovi. "Díky, pane kapitáne," usmíval se hromotluk, "takže zatím dobrou noc."
"Dobrou, Jacku," odpověděl Eddie.
Vymotali jsme se z bludiště paravanů do jídelny, která nebyla ani z poloviny zaplněná. S výzdobou jídelny si vedení poradilo tak, že tu pozhášelo světla a spokojilo se se svíčkami na stolech, byla zde příliš velká tma, než aby člověk vůbec viděl, jak to tu vypadá.
Sedli jsme si ke stolu po straně, kde jsem objevil, že stěny zdobí temně hnědé drapérie. Eddie prohodil: "Fajn parta kluků, ti v tom klubu. Přál bych jim, aby se nikdy nedostali do rány nepříteli!"
Panebože, úplný pan učitel na penzi.
Číšník nám přinesl jídelní lístky a objednali jsme si. Eddie si dal sole meuniere a já telecí parmigiana. Eddie se mě pak před číšníkem zeptal: "A asi půl láhve vína, co, poručíku?" Když jsem přikývl, objednal soave. Číšník odešel a Eddie se rozhlédl kolem se suverénním uspokojením člověka, který sem patří od nepaměti, a pravil: "Tak co vy na to, poručíku, co si myslíte o našem klubu?"
Nezdálo se mi, že první obsazené stoly kolem nás jsou natolik blízko, aby nás někdo mohl slyšet, ale jestli chtěl Eddie zachovat pravidla přísné bezpečnosti, neměl jsem nic proti tomu. Zvlášť už ne proto, že se vším tím bourbonem, co jsme do sebe za poslední hodinu nalili, plus vínem, které nám ještě měli přinést, jsem měl naději skončit neméně bezpečně úplně namol. Takže jsem odpověděl: "Je to tam moc prima, pane kapitáne. Jsem skutečně rád, že jsem vaše mladé přátele mohl poznat."
"Výborní chlapci," přikyvoval. Vlast na ně jednou bude hrdá. Připomínají mi jistého poručíka Eberschwartze. Kdysi jsem se s ním seznámil, byl to motorista, měl na starosti motorový park a PHM. Šikula kluk! Někdo mu v noci chodil cucat benzin z nádrží u náklaďáků a tenhle poručík Eberschwartz si řekl, že chlapa musí dopadnout. Jenže zloděj měl za ušima. Nikdy nepřišel, když hlídal Eberschwartz. Ale jednou tohohle čímana napadla geniální myšlenka. Do okna kanceláře nastražil aparát s flešem a od něho vedl dráty k víčkům na benzinové nádrži u jednoho auťáku. Když by někdo víčkem otočil, aparát by ho zároveň vyfotografoval."
"To je nápad!" obdivoval jsem se. "A vyšlo to?" "Splnilo to ta nejdivočejší očekávání. Zloděj už pozotvíral kolem sebe několik nádrží, až konečně otočil tím pravým víčkem. Aparát spustil, ale od elektrického impulsu fleše se vznítily benzinové páry ve vzduchu a nastala exploze, která zlikvidovala nejen zloděje, ale sedm vozidel a celou kancelář u motorového parku."
"Juj," podivoval jsem se.
"Dokonale zatrhl u toho útvaru všechno zlodějíčkování," dodal a pokyvoval při tom ještě v tu chvíli s živým uspokojením hlavou.
"To chápu, to by pomohlo všude," přitakal jsem.
"Ze zloděje samozřejmě nezbylo ani ň," pokračoval. "Museli jsme ho určit eliminační metodou. Pátrali jsme v ranních hlášeních o pohřešovaných mužích, až se nám to zúžilo na jednu jedinou možnost. Pak jsme v jídelním bloku schrastili zbytky z nějaké ovce, šoupli jsme to do igelitového pytle a poslali domů tátovi a mámě s oznámením, že syn vypadl z džípu."
"Juj, mhm," zahuhlal jsem.
"To je, jak víte, poručíku, standardní vysvětlení všech úmrtí v armádě mimo akci: vypadl z džípu a zemřel."
"No jo, to je pravda," přikývl jsem. "Už jsem to četl v novinách kolikrát."
"Zajímavé je," pokračoval ještě dál, "že jsem jednou znal kluka, který skutečně zemřel, když vypadl z džípu."
"Hm, neříkejte, pane kapitáne."
"No, totiž zrovna si to v tu chvíli rozdával s nějakou sestrou," líčil. "A přesně v tom jistém okamžiku se milá sestra vymrštila tak, že kluk z džípu doslova vystřelil."
"Během té jízdy?"
"Jízdy? Aha, toho džípu, myslíte. Ne, přistál na mině."
"Hm," zíral jsem.
"Když už mluvíme o tom přistávání na minách," rozhovořil se dál, "to mi připomíná jednu legrační historku." A hned mi ji začal vyprávět. Brzy nám přinesli jídlo a taky víno, ale Eddie do mě hučel stále ty svoje vzpomínky. Jeho přátelé zřejmě padali pod tanky, dostávali se pod vrtule, z neopatrnosti strkali lokty na odpalovací mechanismy půlmetrákových bomb a hynuli pády ze startovacích palub mamutích leteckých přepravních prostředků, když zrovna couvali, aby si udělali skupinový snímeček. Jiní jeho přátelé si zase špatně přečetli pokyny k ovládání automatického tanku a projeli s ním jedním městečkem v Pensylvánii právě v okamžiku, kdy se tu oslavovalo sté výročí založení města tradiční čtverylkou, vystřelili z bazuky, zrovna když mířila na nesprávnou stranu, zmasakrovali celou kočovnou divadelní společnost Gilberta a Sullivana zrovna při generálce na operu Mikádo, protože se mylně domnívali, že jde o pokojné vietnamské vesničany, a dali nejbližšímu čerstvě naverbovanému vojákovi rozkaz, aby se podíval do hlavně minometu a zjistil, proč nevyšla nábojnice.
Za chvíli mi to připadalo, jako by Eddieho vojenská kariéra byla červenočerná přehlídka explozí, požárů a drtivých destrukcí, vše patřičně podmalováno chraptivými výkřiky, prudkými pády naprosto neznámých osob a konečným předsmrtným jekotem. Eddie o těchto katastrofách vyprávěl svým normálním bezkrevným způsobem, s občasným zákmitem onoho suchého strýcovského humoru, s jakým se předvedl během té hodiny u barového pultu. Podařilo se mi sníst z telecího parmigiane jen málo - pořád to totiž na talíři vypadalo jako kousek z mrtvoly - ale nicméně jsem z toho všeho byl stále střízlivější a střízlivější. Moc mě pak už nemohl vzpružit ani koňak, ani káva, k čemuž jsem dostal naservírovaný příběh o jednom Eddieho příteli, který uvízl na devět dní v úplně uzavřeném kaňonu v důsledku vánice a severokorejské ofenzívy a který si zachránil holý život jen tím, že si uřízl pilou vlastní nohu a živil se řízky z ní nakrájenými a který později zemřel v Honolulu na gangrénu žaludku.
Možná však, že mi to přece jen jistým způsobem pomohlo. Když jsme totiž krátce před devátou z důstojnického klubu odcházeli, byl jsem oněmělý hrůzou, jenže příčina mého stavu už nebyla krádež laseru, ale Eddieho vzpomínky. Myslím, že jsem rozhodně nemohl být ve vhodnějším rozpoložení, abych absolvoval následující události: chladně střízlivý a aktivně toužící něčím se rozptýlit, byť to rozptýlení znamenalo třeba spáchání zločinu.
Ulice vojenského tábora byly pěkně osvětleny, avšak provoz tu byl chabý. Loudali jsme se s Eddiem pomalu kupředu a Eddie nakonec na chvíli přec jen ustal ve svém obdivuhodném monologu, aby si zabafal na čerstvém povětří z doutníku a aby skutečně plně vychutnal ono zřejmé potěšení, jaké mu působil pobyt v tomhle prostředí. Připadal mi jako kapitán zámořského parníku, který si vyšel na palubě na procházku. Tohle byl jeho živel, tomu rozuměl a ten miloval. Jediné, co ještě podle mého soudu chybělo, aby se tu cítil úplně doma, bylo pár ohořelých mrtvolek a vzdálený rachot kulometu.
Přešli jsme tři čtyři ulice a vyšli z obytné a administrativní oblasti nakupené v blízkosti hlavní brány. Odtud se pak již táhla skladištní oblast, která začínala obrovitými oblouky prefabrikovaných baráků z vlnitého plechu, jež mi připadaly jako pásovci s utnutou hlavou. Normální kandelábry tu nahrazovaly reflektory v rozích budov. U řady vrat stály stráže.
Eddie prozíravě poznamenal: "Hm, moc rád bych tady nějakou explozi neviděl."
S obavami jsem k němu vzhlédl: "A pročpak?"
Mávl rukou po všech těch plechových barácích: "Jsou tu všude samé sloučeniny kyanidu," odpověděl. "A taky jedovaté plyny, defolianty a sterilizační činitelé. Je tady tolik chemických zbraní, že by to stačilo vyrajbovat celou zemi dohola!"
"Hm," řekl jsem a trvalo mi dosti dlouho, než jsem se odvážil nejít zase po špičkách.
