Několik dalších dní jsem prožíval ve stavu, v němž se mísila otupělá hrůza s jakýmsi fatalistickým zájmem. Všelijaké ty filmové přepadačky, které jsem za léta viděl, mě poučily o skutečnosti, že větší loupež je komplikovaná záležitost. A přesto se ty filmy přes ony komplikace přenášely s jakousi zázračnou lehkostí: když gang potřeboval nákladní auto nebo odstředivku anebo varšavský telefonní seznam, jaksi se to jen tak mezi hlavním dějem sehnalo, zrovna když se nikdo nedíval. Ukázalo se, že moje prožívaná skutečnost je sice stejně komplikovaná, ale daleko svízelnější.
Celou tu záležitost tvořila taková spousta složek! Buďto se musí najít nějaký způsob, jak si vypůjčit od firmy Psací stroje Dvojměstí jejich dodávku, anebo se bude muset ukrást vůz stejného typu a bude se muset upíchnout někam, kde se na něj nápis Psací stroje Dvojměstí bude moci namalovat a kde se bude moci auto přestříkat na příslušné barvy firmy. Pro Eddieho Troyna se bude muset sehnat uniforma, která by vypadala aspoň přibližně stejně jako uniformy, co nosí vrátní z banky. Musí se zjistit jména a adresy a telefonní čísla všech zaměstnanců, kteří zůstanou v bance přes čas, aby se vyloučila možnost nějakého podfuku, protože by třeba nějaký bankovní pokladník nemusel taky volat manželce, ale na policii. Někde se musí splašit psací stroj, aby se mohl do banky dodat, a musí mít stejnou barvu a stejnou značku jako všechny ostatní psací stroje, které se tu užívají.
No a pak je tu ten laser. To je samo o sobě už jedna kapitální loupež, svým způsobem stejně veliká jako ta loupež v bance. A ve skutečnosti daleko hroznější. Vynutit si přístup do banky se zdálo být úplná hračka proti vniknutí do armádního skladu zbraní a munice, který hlídá horda vojáků s puškou na rameni. Takže se bude muset detailně zpracovat situace tábora Quattatunk, musí se obstarat další uniformy, zjistit, kde je laser uložen, musí se zajistit nějaké vozidlo na zpětný únik a musí se pečlivě vypracovat plán celé boudy.
Ukázalo se, že Phil Giffin, Joe Maslocki, Billy Glinn a Jerry Bogentrodder mají všichni v tomhle směru zkušenosti - ve skutečnosti zkušenosti profesionálů. Phil a Billy se oba dostali do Stoneveltu za loupežná přepadení, která jim bohužel nevyšla - což pro mě bylo radostné pomyšlení -, zatímco Joe a Jerry putovali do kriminálu za činnost mimo okruh jejich profesionální kariéry: v Joeově případě to bylo za vraždu během hospodské rvačky a Jerry zase padělal šeky, protože zrovna byla mrtvá sezóna a o loupežné přepadení nebylo možno zavadit. Profesionální kvalifikace Maxe Nolana se týkala spíš vloupání a krádeží úvěrových legitimací. Bob Dombey, jak se ukázalo, byl padělatel a Eddie Troyn se nikdy nedostal tak daleko, aby kápl božskou a řekl, co ho sem vůbec zaválo. Pokud šlo o mě, tak mně se dostalo role hrdlořeza a rváče vůbec, zištného chuligána s fasádou jakéhosi společenského zázemí a vzdělání, jakou ostatní neměli. Všichni členové skupiny zastávali teorii, že ti nejtvrdší rabiáti se nejmíň chvástají tím, co udělali. Vzhledem k tomu jsem ovšem já musel být tím největším grázlem, jakého v životě potkali, protože jsem se nevytahoval ničím.
Ale v přípravách bankovní loupeže jsem hrál nadějnou roli. Sledoval jsem sekretářku ředitele banky až domů, abych zjistil její adresu, pak jsem okouněl kolem schránky, abych se dověděl, jak se jmenuje. Nebyl jsem u toho, když Max Nolan koupil aparát Minox na ukradenou úvěrovou legitimaci, ale zato jsem byl strašně často u toho, když jej Phil Giffin používal a sekal nekonečnou řadu snímků z bankovního interiéru. Bral mě s sebou, abych mu dělal stěnu a aby si jej nevšimly některé zvědavé oči, i když si později stěžoval, že jsem mu vždycky vlezl přímo tam, kde chtěl fotografovat. Když jsme dali snímky vyvolat, byl jsem tam na takových třech čtyřech fotkách docela pěkně, ale Phil mi je nenabídl a mně se nechtělo mu o ně říkat, tak jsem se k nim nikdy nedostal.
Taky jsem dělal zed , když se Max Nolan vloupal jednou v noci do kšeftu s různými přístroji a chtěl tam ukrást béžový elektrický psací stroj Smith-Corona. Měl zřejmě pocit, že jsem si počínal při téhle zlodějské prkotině velice jistě a že jsem mu hodně pomohl, protože si mě vzal s sebou o dva večery později, abych dával bacha znovu, když se vloupával do vojenského kšeftu, kde měl ukrást uniformy. Stál jsem tam obě ty noci na chodníku, pokukoval, jak v hlubinách obchodu bliká baterka, a když kolem náhodou projel nějaký opozdilý automobilista, usychal jsem hrůzou. Třásl jsem se a zuby mi cvakaly a rozhodně to nebylo jenom ze zimy.
Touhle dobou už byly veškeré mé snahy zásadně se polepšit co recesista a osnovatel kanadských žertíků totálně vepsí. Nejrůznější triky a fígle se ze mě řinuly, jako bych byl stižen nějakou mánií, a mučily moje kolegy vězně, jako by se kolem najednou rozrostla jedovatá škumpa. Když zvedli hrníčky s kávou, ukázalo se, že nemají dno, místo cukru si dávali do kávy sůl. Po chodbách byly nastraženy ve výši kotníků dráty. Zjistil jsem, že přívod studené a horké vody se dá v hlavních sprchách přehodit, což jsem vždycky ve čtvrtek dopoledne neopomněl učinit, přesně ve prospěch přihřátého bratrstva. Lavice v jídelně měly najednou uvolněné šrouby, takže když se na ně posadilo deset chlapů, lavice se s obrovským rachotem a za doprovodu zděšených výkřiků pod nimi zřítila. Kohoutky u vodovodů byly ucpány tak, že voda netekla přímo dolů, ale když člověk začal vodu točit, vystříkla mu šikmo přímo na břicho. Podlaha byla namazaná tukem, kliky mýdlem a džbán na mléko vylepšený vrstvičkou másla vystřelil z ruky chlapíkovi, který se jej marně snažil udržet, vyletěl obloukem do vzduchu a těsně nad hlavou dalšího vězně, jenž se jen taktak stačil shýbnout, přesvištěl k druhému stolu, kde přistál v míse fazolí.
Samozřejmě že občas došlo k potyčkám a k dosti hlasitým obviňováním, a to vždy když se nějaká rozparáděná duše, z které crčela voda nebo po které tekl kečup anebo žloutek, rozeřvala, že v tomhle lochu řádí nějaký recesista, ale vězení bylo natolik veliké, že si mé činnosti individuálně nikdo nevšiml. Osazenstvo tohoto velkokriminálu čítalo téměř na šest tisíc lidí a ani v tom nejvyvedenějším týdnu jsem nemohl postříkat, polepit, pomazat nebo vůbec porazit víc než takovou stovku - a obyčejně to bylo míň než polovina. A ne každá má oběť si uvědomila, že šlo o promyšlený útok. Tak třeba chlapík, který se marně snažil otočit namazaným knoflíkem u dveří, začal spíš nadávat, jaký blbec a špindíra před ním kliku zaprasil, a ani ho nenapadlo, že to takhle někdo nastražil úmyslně.
Své kolegy účastníky bankovní loupeže jsem nechával s přísnou kázní na pokoji. Ze začátku jsem jim sice pár drobností provedl, ale moje hrůza z loupeže se rozrostla v jakýsi obecný strach z chlapů, kteří ji chystali. V tomto případě jsem se rozhodl pro krajní opatrnost a žádné své žertíky jsem neprovozoval nikde v blízkosti tělocvičny. Stačilo jen, aby se například Phil Giffin začal poohlížet po nějakém recesistovi, a kdyby promluvil s nějakým poskokem ze správcovy kanceláře, který by o mně náhodou věděl pravdu, tak už jsem si s přepadením banky ani s ničím jiným nemusel dělat žádné starosti.
Příští sobotu, to znamená tři dny před loupeží, jsme s Maxem měli dvojrande, tentokrát s jinými děvčaty, která se nejmenovala ani Mary Edna, ani Dotty. Neměl jsem nejmenší ponětí, co jsou zač, jak vypadají, čím se živí, prostě o ničem. Dostal jsem se do jakéhosi stavu celkového otupělého šílenství, neschopen myslit na nic jiného než na kroky, které směřují k loupeži, nebo na řadu bombiček narafičených v zemi. Po obligátním dvojfilmu - nepamatuji se ani na jeden - jsme šli zase do Riviéry na obligátní karbanátky s pivem, a já jsem tam začal najednou z ničeho nic hlasitým a škodolibě radostným hlasem vyprávět sprosté anekdoty. Nikdy je nevyprávím a především mě hrozně udivilo, kolik jich znám. Děvčata i Max - a myslím vůbec všichni v restauraci - zůstali nad mým chováním jako opaření, ale já přesto pořád vykládal a vykládal, ať už jsem získával jistou odezvu v podobě dutého smíchu, anebo vůbec žádnou. Neměl jsem ponětí, co dělám, ale ovládat jsem se přestal už dávno, a tak jsem tam jen seděl a koukal, jak se to všechno mele.
Nakonec jsem dívku musel doprovodit domů. Vzpomněl jsem si na Mary Ednu a nakazoval jsem si, že si musím dát pozor, protože jsem nechtěl, aby se cítila ponížená nebo uražená. Ale když se k tomu jižjiž schyloval čas, zapudila mě v návalu nelíčené paniky a utekla do domu, aniž mi aspoň z jakési konvenční slušnosti řekla, jak to bylo se mnou všechno moc prima. Došel jsem k závěru, že ty moje košilaté vtipy ji zřejmě utvrdily v názoru, že jsem šílenec, sexuální maniak a násilník. Toužil jsem, aby mi to bylo líto, ale cestou zpátky k Dombeyho domu jsem nemohl myslet na nic jiného než na to, že za tři dny se ze mě stane bankovní lupič.
Když se mě druhý den Max zase zeptal, jak jsem to sválel, sdělil mi, že jeho partnerku zřejmě moje vtipy tak rozparádily, že mezi nimi došlo ke styku nejdřív cestou k ní v zaparkovaném autě a pak ještě jednou doma na kanapi v obývacím pokoji. Takže člověk nikdy neví.
