Měl jsem tentokrát rekognoskační službu s Billy Glinnem a oba jsme seděli jako vždycky v restauraci, ucucávali tu odpornou kávu, kterou nám přinesl jako pokaždé ten náměsíční studentík, a pozorovali jsme, jak se naproti přes ulici vůbec nic neděje. Já jsem hlídal a Billy mi vyprávěl, jak jednou nachytal jednoho chlápka se svou holkou právě v nejlepším na zadním sedadle v autě za nějakou venkovskou zájezdní hospodou. "Frnk jako splašenej zajíc do lesa," vyprávěl Billy, "ale to ti povidám, hned jsem se za ním nepustil."
"Neříkej!"
"Jo, nejdřív mě napadlo, že musím trošku zrychtovat tu svou buchtu, takže jsem ji vytáh z toho auťáku, popad ji a párkrát ji přetáh takhle ze strany přes hrudník, tady pod paží, víš, ne, těm jejím pumplíčkům jsem nechtěl nijak ublížit, jen tak ji nakřápnout pár žeber, aby kapku vochladla. To abych věděl, až bude ve špitále, kde ji mám hledat. No a pak jsem se vobul do tý kraksny toho chlápka, utrh jsem dvířka a blatníky a vyrval jsem volant a šáh do motoru, urval jsem tomu kapotu a hodil ji někam na strom. A pak jsem se pustil do lesejčka za tim hajzlikem. A když jsem ho dostih, zjistil jsem, že zdrh v takovým kvaltu, že tam nechal kalhoty - takže běhal s holým zadkem po lese. Pánové, jakej já na toho grázla měl dožer, to -"
"Hele!" přerušil jsem ho. "Opravář psacích strojů dovnitř!"
"Cože, kdo?"
"Opravář psacích strojů," opakoval jsem, ale hned bych si byl nejraději ukousl jazyk. Učinil jsem to oznámení bezmyšlenkovitě, částečně proto, že to bylo skutečně vzácné, když se něco u banky dělo, ale hlavně proto, že se mi opravdu nechtělo poslouchat, co udělal Billy s tím nahým chlápkem v lese. Udal jsem totožnost dotyčné osoby příliš přesně.
Konečně mu to došlo. "Opravář psacích strojů," řekl. A když jsem se na něho podíval, s úsilím zaznamenával informaci dětskými tiskacími písmeny do zápisníku. Psal fantastickým pravopisem a s krajním vypětím se soustřeďoval na každý oblouček a na každou čárku. Z koutku úst mu vykukovala růžová špička jazyka jako kytka na haldě.
Ale bylo už pozdě. Ihned jsem naprosto bezpečně věděl, že opravář psacích strojů je naším klíčem k bance, a také mi bylo jasné, že nijak nemohu zabránit, aby se tato informace dostala k Joeovi Maslockimu a ostatním klukům. Že jsem nedržel hubu, spílal jsem si: Billy byl natolik pohroužen do vyprávění svého příběhu, že by si byl nikdy žádného opraváře psacích strojů nevšiml. Jenomže já mu to už řekl a on to zapisoval a za chvíli to budou vědět všichni ostatní. Poslední moje naděje zhasla, a způsobil jsem to já sám.
Jenom kdyby si tak nechtěl poznamenat jméno firmy.
Zeptal se: "Co má ten chlápek napsáno na auťáku?"
Do prkýnka zlámanýho! Podíval jsem se na dodávkovou fordku, která stála před bankou: název firmy se na ní skvěl v plné kráse. Mám se snad odvážit lhát? Ne, to nejde! "Psací stroje Dvojměstí," odpověděl jsem.
"D-v-o-j," psal s šarmem a rychlostí člověka, který vyrývá do litiny balvanem svůj monogram, "m-něs-tí."
Zatímco dopisoval poslední písmena, jako by neviditelná ruka zatloukala poslední hřebík do mé rakve. "Už vychází," oznamoval jsem zoufale bez jediné jiskřičky naděje. "Nese psací stroj."
"He, he - díš to?" pravil Bill. I jemu došlo, co to znamená. "-čkej, co tomu řeknou kucí!"
Byl bych ochoten čekat třeba věčnost. Hleděl jsem, jak opravář ukládá psací stroj dozadu do vozu, pak se vrací k volantu a odjíždí. Billy pořád ještě blekotal to svoje radostné "He, he, he."
Bylo mi z toho tak nanic, že jsem zapomněl a napil se toho kafe.
