Vlastně to bylo dvojrande, které zpunktoval Max Nolan a jehož se měl zúčastnit s další místní krasavicí Dotty Fleischovou. Skutečnost, že mi našel děvče, mi Max sdělil už během týdne a já jsem ihned projevil zájem. "Neříkám, že to je výstavní kus," varoval mě. "Všechny prvotřídní kosti zdrhnou z téhle díry na školy. Jo, takhle v létě, to si můžeš kliďánko napsat objednávku na luxusní zbóží, ale toudle roční dobou musíš brát, co je na trhu."
"To beru," kývl jsem.
Na Mary Edně Sweeneyové nebylo nic špatného. Ale na druhou stranu taky nic zvlášť dobrého. Bylo jí pětadvacet, byla celou svou bytostí oddána svému povolání v telefonní společnosti a zřejmě prošla v jednom zátahu zkušeností s třemi kluky, kteří se dali nahecovat do armády a které později odlifrovali někam do nějakých neskutečných končin, kde se ruče všichni oženili s prvními ženskými tvory, které jim v tom novém klimatu přišli pod ruku. Včetně toho, kterého poslali na jakousi úplně zakopanou radarovou stanici až u polárního kruhu a který se stejně pohotově oženil s Eskymačkou.
Ze všech těchto rozchodů byla Edna poněkud nervózní. Vždycky jako by se hrozně vyděsila, když někde někdo práskl dveřmi nebo když někdy uslyšela startovat motor. Jinak to byla dívka tichá, na můj vkus poněkud objemnější, s velkýma temnýma očima laně a záplavou černých vlasů. "Při práci musím mít vlasy vždycky uplácnuté," řekla mi, "ale když přijdu domů, tak si je rozpustím, až to lítá."
"S telefónním opravářem v sukních jsem se v životě neseznámil," řekl jsem jí.
"Tahle telefonní společnost nediskriminuje v otázce zaměstnání ženy ve prospěch mužů," sdělila mi s poněkud tupě pedantskou formulací, přesně tak, jak si to ve svém vyjadřování rezervují lidé s chudou fantazií pro formulování vznešených myšlenek, které někde pracně namemorovali. "Zkoušejí zase na druhou stranu chlapy v telefonních centrálách," pokračovala. "No a já jsem právě opačný pokus."
"Opravářka nebo spíš dáma opravář."
"Opravářský zaměstnanec," opravila mě.
"Hmm, a to děláš úplně všecko jako normální opraváři? Lezeš taky po těch sloupech a tak?
"No jistě, jo," přikývla. "Samozřejmě že do takové práce nemůžu v sukni." A zapýřila se. Holky na malých městech se ještě červenají.
Tato konverzace probíhala po biografu v restauraci a koktailovém baru Riviéra. Bylo to dokonale tradiční první rande. Prolezli jsme s Maxem tunelem něco málo po sedmé, s holkami jsme měli spicha před kinem Na promenádě, kvaltem jsme se všichni představili a už jsme vklouzli dovnitř a tam jsme seděli vedle sebe, aniž jsme se dotýkali, a dívali se na dvojfilm. První byla naneštěstí taková bláznivá divočina o vyloupení banky a bylo v ní plno rabiátských kriminálníků a samé násilnosti - včetně honičky na práskače, kterého tam nakonec šíleně ztloukli a který skončil příšernou smrtí - no a z toho jsem byl úplně paf. Trvalo to celý další film - nějaká komedie o žirafě, co spolkla jakýsi experimentální program sestavený počítačem a stal se z ní supergénius -, než jsem se z těch brouků vybral a byl vůbec schopen v restauraci Riviéra, kam jsme se odebrali na smažený sýr s pivem, navázat s Mary Ednou Sweeneyovou nějakou konverzaci.
Mary Edna byla docela fajn holka, ale že bych se k ní dral přes narvaný sál, to zas ne. Ani snad přes prázdný. Měla však oproti všem ostatním dívkám, s kterými jsem si vyrazil, jednu naprosto prvotřídní vlastnost: myslela si, že se jmenuju Harry Kent.
Dotty Fleischová byla asi tak stejná, i když se nedá říct, že by Mary Edně z oka vypadla. Jaksi bledší, buclatější a zřejmě se sklony vybuchovat v návaly řečňování a klokotavého smíchu, což všechno ji od Mary Edny skutečně jistým způsobem odlišovalo, aniž ji to však činilo víc žádoucí. Max s ní zřejmě chodil několik měsíců a namluvil jí, že je civilní zaměstnanec vojenského tábora Quattatunk a že žije přímo v kasárnách základny. Jak jsem pochopil, mě vybavil stejným společenským pozadím a já se v průběhu konverzace poprvé v životě dověděl, že tábor Quattatunk není jen tak nějaká vojenská základna v běžném slova smyslu, ale že je to arzenál zbraní a skladiště vojenského technického vybavení. Odtud nepochybně ten laser.
A to mě samozřejmě přivedlo zpátky k myšlenkám na loupež. Jisté scény z toho ztřeštěného filmu mi vyskakovaly v hlavě se vší barvitostí jako živé. Vrhl jsem se do rozhovoru a snažil jsem se přitom neohlížet se přes rameno zpátky.
Jednu chvíli jsem na pánském záchodku objevil, že patentní válce s papírovými ručníky lze nastavit tak, že když se zatáhne za první, vypadne celá dávka najednou, ale jinak se mi skutečně nepodařilo myslet na nic jiného než na tu loupež. Po té filmové divočině přede mnou vyvstala celá záležitost v daleko reálnější a zoufalejší podobě.
Konečně jsme se v Riviéře zvedli a rozešli se, Max s Dotty odcházeli, držíce se rukama kolem ramen, jedním směrem, Mary Edna a já jsme se loudali na druhou stranu. Šli jsme sice vedle sebe, ale jeden druhého jsme se nedotýkali. Ulice, jimiž jsme procházeli, lemovaly stromy, ale touhle roční dobou byly holé a působily jako jakési kostnaté pařáty vztahující se po nás od pouličních svítilen, větve se splétaly a schylovaly nad mou hlavou jako trestající ruce nějakého středověkého soudce.
Přízrak bankovní loupeže mě pronásledoval i po tomhle chodníku a beztak již chladný vzduch mi připadal ještě chladnější. Hlavou mi bězel pestrý sled nejrůznějších filmových scénářů líčících katastrofy: dojde k loupeži, ta se zvrhne v bouchačkovou záležitost a mě zastřelí, pochytají nás a já budu mít na krku proces pro loupež, únik z vězení a možná dokonce pro vraždu, a za to všecko mě pak zašijou na věky věků, podaří se nám sice uniknout, ale já celý zbytek svého života strávím v hrůzném očekávání, kdy mi dopadne na hlavu osudná sekyra, což se nakonec skuteně stane, projde nám to a gang mě bude nutit k účasti na dalších loupežích, načež se opět uplatní jeden z předchozích scenářů, při přepadení banky mi uloží, abych někoho odpráskl, já odmítnu a odbouchnou mě vlastní lidi, nebo poslechnu a stane se ze mě vedle bankovního lupiče ještě navíc vrahoun, pokusím se podniknout nějakou zoufalou akci, abych loupeži zabránil, jenže moji kolegové spiklenci na to přijdou a zlikvidují mě: nebo to na mě praskne u oficiálních orgánů a budou mě soudit po únik z vězení a pro pokus o loupežné přepadení, anebo ... Připadalo mi, že počet variant je nekonečný, ale nebyla mezi nimi ani jedna se šťastným koncem.
Mary Edna zatím aspoň žvatlala cosi o školních filmech telefonní společnosti. V tu chvíli by mě neupoutala žádným příběhem snad ani Šeherezáda, takže k vyplnění té pauzy se hodily školní filmy stejně dobře jako cokoli jiného. Zmohl jsem se tu a tam na jakous takous reakci, Mary Edna občas ukázala na nějaký sloup, na který se musela z nějakého důvodu vydrápat, až jsme konečně došli k malinkému domku pro dvě rodiny, kde Mary Edna bydlela v prvním poschodí se svou ovdovělou matkou a dvěma mladšími sestrami.
Nikdo neví, jak pro mě bylo těžké, abych vůbec bral přítomnost Mary Edny na vědomí. Nebyla to její chyba, to ta pitomá zpropadená loupež. Pod prahem vědomí jsem sice jaksi matně cítil, že je na té situaci cosi divného, když jsem dával Mary Edně na verandě před domem dobrou noc a slušně vyčkal, až odemkne a vklouzne dovnitř, ale teprve když se mě druhý den zeptal Max, jak jsem to sválel, uvědomil jsem si, že Mary Edna určitě ode mě čekala aspoň nějakou předehru. Třeba pusu, to přinejmenším, nebo nějaký pokus si na ni trochu sáhnout. Ostatně kdo ví, co vůbec měla v hlavě. Když jsem následující noc ležel na svém opuštěném kavalci v cele a slyšel jsem všechny ty zvuky a vzdechy spících chlapů v ostatních celách kolem, napadlo mě, jak by se byli asi všichni tihle nucení kandidáti celibátu na té verandičce k Mary Edně zachovali, a celé moje chování nebo spíše jeho nedostatky mi přišli příšerně divné.
Ale ten večer, kdy jsem měl první rande, na mě tak zapůsobila ta filmová divočina, že jsem v palici neměl vůbec nic jiného než tu loupež. Všecko mělo vypuknout už za deset dní, v úterý čtrnáctého prosince. Prvně jsem o tom slyšel před čtrnácti dny a zatím čas běžel jako splašený a já byl pořád na jednom místě. Choval jsem takovou zoufalou marnou naději, že snad gang, který si zřejmě dovedl všechno ostatní velice důkladně naplánovat, nikdy nepřijde na nějaký způsob, jak provést ten první průlom do Federální fiduciární, přestože jsme konali tak pečlivá pozorování. A kdybychom se nemohli dostat do banky, to bychom ji nemohli ani vyloupit, no ne?
Chodil jsem jako mátoha a držel jsem si palce, aby to nějak slušně dopadlo.
