Podíval jsem se na svoje hodinky, které ukazovaly na kventlík tři. "Přesně, beru na vědomí."
Hleděl oknem ven a pravil: "Víš, o jakou jde akci?"
"Ne, nevím."
Zdrtil mě rychlým pohledem, jejž doprovázely stisknuté rty, a pak se zahleděl zase oknem ven. Na jeho vkus byl svět zřejmě řízen idiotsky. "Vnitřní styk v téhle partě je beznadějně katastrofální," prohlásil.
"No jo, nikdo mi nic neřekl," přitakal jsem.
"Sledujeme Federální fiduciární," pravil. "Zaznamenáváme si každého, kdo jde dovnitř a ven od okamžiku uzavření banky až do odchodu posledního zaměstnance."
Pohlédl jsem přes ulici na Federální fiduciární. Velikými okny jsem viděl, že je uvnitř stále ještě několik zákazníků. Mezi dveřmi, z velké části skleněnými, stál vrátný a každého obslouženého zákazníka osobně pouštěl ven. "Prima," ucedil jsem.
"Těch zákazníků si nevšímej," oznamoval mi.
"Aha."
Odtrhl pohled od banky, na tak dlouho, aby mi přisunul zápisník a kuličkové pero. "Co ti budu říkat, zapíšeš," pravil. "Každých patnáct minut si úkoly prohodíme."
"Dobře," přikývl jsem.
Otevřel jsem zápisník a nachystal pero, ale nic se nedělo. Pozoroval jsem Eddieho a Eddie pozoroval banku. Za chvíli mi začaly trnout prsty a tak jsem pero odložil. Po další chvilce mi začaly slzet oči, a tak jsem přestal zírat na Eddieho a zahleděl se oknem ven, ve skutečnosti někam směrem k bance.
Asi po desíti minutách přišel číšník a zeptal se, co si dáme. Byl to zřejmě študák, tohle zaměstnání měl po škole a zřejmě do téhle činnosti nehodlal vrážet celé srdce a celou duši. Trvalo mu dost dlouho, než mu došlo, že chceme dvakrát kávu, a když se vzdálil, byl jsem plně přesvědčen, že ho už víckrát neuvidíme. Ať už s kávou nebo bez kávy.
K nějakému rychlému najezení tahle restaurace rozhodně nebyla právě to nejlepší místo na světě. Ale jako objekt, kde by si člověk vybudoval stanoviště, aniž by vzbudil mnoho pozornosti, to tu bylo přímo ideální. Pozornost toho chlapce bychom byli rozhodně neupoutali, ani kdybychom se vlastnoručně podpálili.
Ve tři patnáct jsem prohlásil: "Ted jsem na řadě já." Jelikož jsem už banku sledoval, stačilo k převzetí úkolu pouze tohle prosté prohlášení.
Periférní vidění mi sdělilo, že Eddie se opět chopil zápisníku a kuličkového pera.
Všechno to byla hrozná nuda. A tak částečně proto, abych vůbec něco dělal, a částečně proto, že jsem měl až morbidní zájem o detaily onoho zločinu, s kterým jsem byl nyní svázán, jsem se po chvilce zeptal: "No a jak to vlastně chcete provést? Ty banky vypadají docela bytelně."
"Nikdo ti nic o plánech neřekl?"
Užs jednou sám naznačil," odpověděl jsem, stále pečlivě sleduje, jak se v bance vůbec nic neděje, "že vzájemná komunikace není zvlášť silnou stránkou téhle party."
V tónu jeho odpovědi jsem cítil trochu pochyb: "Velmi často vedeme operace ve stylu jen těch nejnutnějších vzájemných informací."
Podíval jsem se na něho: "Přece ale jsem členem tohohle gangu, ne?"
"Sleduj banku," napomenul mě.
Sledoval jsem banku. Poslední zákazník odešel před desíti minutami a od té doby se vůbec nic nepřihodilo. Nicméně jsem banku pečlivě sledoval. Opakoval jsem: "Přece ale jsem členem tohohle gangu, ne?"
"Bodejť že jsi," přikývl. "Všichni tvoříme jeden operační tým."
"Takže musíme vědět všechno," namítl jsem.
"Hm, asi máš pravdu," řekl. Z jeho hlasu jsem vycítil, že dospěl k nějakému náhlému, ale pevnému rozhodnutí. "Tak se teda podívej," začal. "Zahájíme násilným vniknutím do prostor Federální fiduciární, těsně po zavření v normální pracovní den."
"Jak to provedem?"
"Tu otázku nám musí perspektivně pomoci rozřešit optické pozorování běžné vnitřní bankovní rutiny," vysvětloval mi.
Někdy trvalo i několik vteřin, než se člověku podařilo dobrat se smyslu Eddieho slov. Vojenské prisma, kterým se díval na svět, z Eddieho učinilo konverzačního partnera, jenž člověku dovedl připravit horké chvíle. Avšak stylově to podával na úrovni. Když jsem si tedy přebral tuhle jeho odpověd , vyhmátl jsem z ní jádro a náhle jsem si uvědomil, že gang ještě vůbec neví, jak do banky pronikne.
Naděje ve mně rozkvetla jako jarní květ, jenomže po sezóně.
Eddie pokračoval: "Jakmile se nám podaří vniknout do bankovního interiéru, požádáme personál, jenž v bance zůstane, aby zatelefonovali domů a svým příbuzným a blízkým sdělili, že nečekaná státní revize bankovní administrativy si vyžádá, aby pracovali o něco déle, možná dokonce celou noc."
Přikývl jsem. Nikdo nešel do banky ani z banky. Uvnitř jen přecházeli úředníci a všelijak se hemžili a vykonávali všechny úkony spojené s každodenním uzavíracím rituálem.
Eddie rozvíjel plán dále: "Pak přimějeme staršího vedoucího, který bude přítomen, aby nám otevřel hlavní trezor."
To slovo "přimějeme". To mi rvalo uši. "Přimějeme!"
Eddie mě znovu napomenul: "Nemůžeš sledovat banku se zavřenýma očima!"
Honem jsem oči otevřel. "To já je jenom tak přivírám," omlouval jsem se. "Když se člověk pořád kouká, tak se mu oči unaví."
"Ještě čtyři minuty musíš vydržet," sdělil mi.
"No jo, dobře," kývl jsem. "A co druhá banka?"
"Koukej jenom na Federální fiduciární," ucedil.
"Ale ne, já jsem myslel na tu loupež. Jak se dostaneme do Západní národní?"
"Aha," řekl. "To je na tom plánu to nejfantastičtější. To zaslouží citovat Joea Maslockiho."
"Prima," přitakal jsem horlivě. S Joem Maslockim jsem si spojoval velmi černé myšlenky.
"Když před sedmi lety budovali budovu Federální fiduciární," rozkládal Eddie, "bylo nutno přetnout část elektrického poplašného zařízení, které užívá ve svých podzemních trezorech Západní národní."
Svraštil jsem čelo, ale nezapomněl jsem neodtrhovat zraky od banky. "Jak tohle prosím vás víte?"
"Náš tým má mezi místními řemeslníky řadu přátel," vysvětloval mi. "Jenom si vzpomeň, že takhle se vlastně mohl vybudovat v prvé řadě ten tunel."
"No jo, aha. To je pravda."
"Pauza," řekl náhle.
Neudržel jsem se a odtrhl zraky od banky. Udiveně jsem civěl na Eddieho a řekl: "He?"
Významně pokýval hlavou. Podíval jsem se doleva a div jsem nespadl ze židle: ten studentík se přihasil s naším kafem! Postavil šálky před nás na stůl, aniž se na některého podíval, několik vteřin nad nimi se svraštělým čelem zůstal stát a pak odplul pryč, s nemohoucností papírové lodičky, zbloudilé v louži.
Znovu jsem se pohledem upíchl na banku.
Eddie hovořil dále: "Podzemní trezor Západní národní je obehnán elektrickým vedením na všech stranách, s vyjímkou jediné stěny, kterou sousedí s podzemním trezorem Federální fiduciární. Ve skutečnosti mají obě banky právě tuhle stěnu společnou a mají také společný poplašný systém, ale právě s výjimkou téhle stěny."
"Aha," řekl jsem. Pomalu jsem začínal tušit, co přijde.
"Když se nám podaří průlom do podzemí Federální fiduciární," naznačoval mi Eddie, "budeme jistým způsobem za bezpečnostní linií podzemního trezoru Západní národní. Z jednoho podzemního trezoru se pak probouráme tunelem do druhého."
"Aha," řekl jsem. Měl jsem však takový dojem, že prostory podzemních bankovních trezorů, ať už jsou opatřeny poplašnými systémy nebo ne, mívají většinou velmi tlusté a bytelné zdi. Zeptal jsem se: "Jak dlouho tu bude trvat, než se takový tunel probourá?"
"Asi tři hodiny."
Podíval jsem se na něho, rychle jsem však zase odvrátil zrak a on řekl: "Konec, máš pohov." Znovu jsem tedy na něho pohlédl, ale on už pozorně sledoval banku a já měl před sebou přišoupnutý zápisník i s perem.
Chopil jsem se pera, ale jelikož jsem neměl co psát, znovu jsem je položil. Pak jsem řekl: "Tři hodiny? To bych byl počítal víc."
"Použijeme laser," odpověděl.
Zůstal jsem na něho hledět: "Laser?"
"Vezmem ho v táboře Quattatunk," pokračoval.
Opakoval jsem tupě: "V táboře Quattatunk."
"To je vojenská základna," řekl, jako by mi tím vysvětlil úplně všechno.
Ano, vzpomněl jsem si, kdosi mi říkal, že tu někde vojenská základna je, ale tohle jméno jsem slyšel poprvé. I to, že bychom odtamtud měli získat laser. Ujistil jsem se: "Laser? To je ta mašinka na ty paprsky, co všechno propálejí, jo?"
"Jistě."
"A k takové věci se máme jako dostat na vojenské základně."
"Jo."
"Jak?"
"Ji ukradnem."
No jo, jasné jako facka. "Spácháme loupež ve vojenské základně, abychom mohli spáchat loupež ve dvou bankách, hm."
"No jo, to je logické," řekl.
To je logické. "A kdy provedem tu loupež u těch vojáků?"
"Večer než půjdeme na banky."
V pondělí třináctého prosince. Ode dneška za dva a půl týdne. Zvedl jsem šálek a usrkával kávu, která měla přesně příchuť mé budoucnosti: byla studená, nanicovatá a slabá, že by ji jeden musel podpírat, a nijak zvlášť sladká.
"Tři třicet sedm, vycházejí dvě zaměstnankyně," řekl.
Podíval jsem se na hodiny. Tři třicet tři. "Znamenám," odpověděl jsem a zapsal do zápisníku: 2 zam.-kyně vych. 3.37. Pak jsem se podíval oknem a viděl jsem dvě dívky nadité do automobilistických plášťů, jak odcházejí od Federální fiduciární a jak za nimi vrátný zamyká dveře.
Kdyby to aspoň vypadalo s tím proniknutím dovnitř obtížněji. Anebo lehčeji.
Na vojenský tábor jsem nesměl ani pomyslet.
