Zůstal jsem na něho civět. Obličej měl tak vybělený a kostnatý, že připomínal kraví lebku na poušti. Puky na vězeňských plátěňácích měl tak nažehlené, že jsem z toho až šilhal. Vyhrkl jsem: "Co-o?"
"Dnes odpoledne se provede detailní rekognoskace," oznamoval mi.
Věděl jsem, že si z vojska odnesl výrazy jako taktická porada nebo detailní rekognoskace, jenomže to ještě neznamenalo, že vím, o čem mluví. "Jaká detailní rekognoskace? Jaká taktická porada?" vypravil jsem ze sebe.
Dal mi najevo rozmrzelé překvapení. Jen s obtížemi se mu podařilo vysunout obočí výš na to hladké kostnaté čelo: "Copak ti to Phil neřekl?"
"Nikdo mi neřekl ani ň," ohradil jsem se. Chystal jsem se totiž odpoledne do banky, otevřít si běžný účet, protože předchozího dne mi došel od maminky šek.
"Selhání v komunikaci," hodnotil přísně.
Hodil jsem basketbalový míč z klína zpátky do koše a zvedl se. "A co mám já jako dělat?" zeptal jsem se.
"Rekognoskaci situace v bance," pravil. "Všichni se tam střídáme na šichtě."
Žaludek mi sevřely křeče. Rekognoskace situace v bance. To určitě musí souviset s tou loupeží. Nasadil jsem co nejnezúčastněnější fasádu a řekl: "No jo, to je tutovka, Eddie. Kdy mě potřebuješ? Hned ted ?"
"Ne, až budou zavírat, ve tři."
Hm, tak to by ještě bylo v suchu. Vlastně ne tak úplně v suchu, ale aspoň že si ještě můžu otevřít to šekové konto. "Fajn," kývl jsem. "Dáme si spicha u banky?"
"Víš, jak je naproti ta restaurace? Tak tam budu ve tři, v předním boxu."
"Dobrá," přitakal jsem.
Jedním trhnutím vyhodil manžetu u naškrobené pracovní košile ze zápěstí vzhůru a se svraštělým čelem se podíval na hodinky: "Na svých hodinkách mám prá-á-vě," protahoval a sledoval ciferník, "jedenáct dvacet tři." Pak se podíval na mě.
Chtěl zřejmě, abychom si sjednotili čas. "Jo, aha," řekl jsem a podíval se na svoje hodinky, které ukazovaly jedenáct devatenáct. "Fajn," řekl jsem, "totiž, beru na vědomí."
"Tak ve tři," uzavřel a odpochodoval.
Podíval jsem se na koš s míči, ale už jsem neměl vůbec žádnou chuť kazit další, a tak jsem se pustil do produktivní práce, u které jsem vytrval až do oběda. Pak jsem vylezl tunelem ven a vyřídil si svoje věci v bance.
Mohl jsem samozřejmě volit mezi dvěma bankami: Západní národní a Federální fiduciární. Když jsem kráčel směrem k centru města, nevěděl jsem přesně, pro kterou se rozhodnu, a ve skutečnosti jsem se klonil spíš k Západní národní, protože jsem tam byl jednou s Philem. Ale když jsem k bankám dorazil, vzpomněl jsem si, že právě u Západní národní jsem provedl ten kousek s tou bedničkou na mléko. Ta banka byla oběť mého prvního - a dosud zatím jediného - zločinu, a tudíž jsem se v její přítomnosti necítil tak úplně jistě. Takže jsem si šekové konto otevřel u Federální fiduciární, kde mi vydali pár zatimních šeků a řekli mi, že můj šek z banky v Rye bude převeden během tří dnů.
Když jsem znovu vyšel na ulici, zjistil jsem, že se usmívám na všechny strany a shlížím na tu scénu v centru města téměř s jakýmsi pocitem vlastníka. Do prkýnka, ono jako by se tady z toho fleku stávalo moje rodné mšsto. Ted se ze mě vlastně stal místní občan, měl jsem na poště svou vlastní schránku a dokonce i vlastní účet.
A taky své vlastní civilní šaty, tedy aspoň částečně vlastní. Pořád jsem ještě nosil tu vypůjčenou košili a kalhoty, ale z těch obskurně nabytých peněz jsem si koupil pěkný vlněný svetr a bytelnou koženou bundu. Nastávala zima a chystala se pobýt v horní části státu New York delší čásek, takže jsem se na ni chtěl dobře připravit.
Kdybych jenom taky byl stejně dobře připraven na všecko, co se tu má semlít. Další hodinu jsem se poflakoval po místních obchodech, nechal se unášet přílivem a odlivem vánočních kupujících, zastavil jsem se u vystavených modelových vláčků, ale při tom všem jsem se neubránil a pořád jsem musel myslet na tu blížící se bankovní loupež. Co budu dělat? Co vlastně můžu dělat?
Nic. Čekat a čekat. Nechat se unášet událostmi a doufat v to nejlepší.
Kristova noho!
