"Stoon?" Stoon je přece ten dozorce, co mě doprovázel tehdy první den do kanceláře k správci. Zeptal jsem se: "A o co kráčí?"
Pokrčil rameny. "Těžko říct. Povidal jsem mu, že jsi šel hledat krabici ukradených suspíků."
"Fajn," kývl jsem a už jsem metelil z tělocvičny přes dvůr k budově, jež měla tu čest poskytovat útočiště správcově kanceláři.
Bylo to dva dny po mém úspěšném pokusu s bedýnkou od mléka. Těch sto padesát dolarů dokonale zapracovalo a utužilo mé členství v tunelovém klubu, jako bych je zalil cementem, zvlášť když jsem líčil, jak jsem se schoval u banky a jak jsem pak vyskočil a vrhl se s cihlou v ruce na velkoobchodníka a jak jsem mu odlehčil od hotovosti, kterou obsahoval jeho noční vklad. Ale neměl jsem už absolutně v úmyslu krást nějaké další peníze, ať už by to bylo s pomocí cihly nebo bedničky od mléka, a to byl taky důvod, proč jsem cestoval tunelem ven, abych si zřídil na poště schránku. Telefonoval jsem totiž předtím mamince a prosil jsem ji, aby mi poslala šekem tisíc dolarů na jméno Harry Kent, a maminka slíbila, že pošle. S těmi penězi jsem se rozhodl otevřít si šekový účet a od té chvíle, kdykoli si kluci budou myslet, že jsem venku na nějaké chmatačce, vrátím se pak prostě s penězi, které si vyzvednu z účtu.
Viděl jsem, že v příštích měsících bude můj život poněkud složitější. Když jsem o tom uvažoval, připadalo mi, že se v myšlenkách motám pořád kolem jednoho. Pro vězeňské autority jsem byl normální trestanec. Pro sedm trestanců jsem byl uživatel tunelu, podílející se na loupežích a přepadeních. Pro poštovní a bankovní úředníky a možná i pro ostatní lidi venku budu brzy docela obyčejný občan Harry Kent. A přitom jenom já - pokud všechno půjde dobře - budu znát celou pravdu.
Já jsem se o tohle nedral, skutečně ne. Byl jsem docela spokojen v té dílně na tabulky s poznávacími značkami. Ale pumplíč se začal kutálet a mně se nepodařilo žádným způsobem jej nějak zastavit.
Když jsem se ted blížil k správcově kanceláři, náhle mi vytanula na mysli slova, která mi řekl při našem prvním setkání: "Když se budete řádně chovat, uvidím vás v téhle kanceláři až teprv při vašem propuštění."
O propuštění nemohla být vůbec řeč, vždyť jsem si odkroutil teprv šest týdnů. Zřejmě jsem se nechoval řádně, ale kdyby správce vyčenichal něco o tom tunelu, přece by chtěl mluvit se všemi osmi, a ne jenom se mnou?
Někde se něco muselo zvrtačit, uvažoval jsem. Nevěděl jsem, co by to mohlo být. Neměl jsem ani nejmenší tušení, jak zlé to asi bude, ale jedno jsem věděl nabeton: prostě někde něco muselo kiksnout.
Když jsem vcházel do budovy, právě zevnitř vycházel dozorce Stoon. Podíval se na mě a řekl: "Á, tady jste. Chce s vámi mluvit správce Gadmore."
"Zrovna mi to řekli," přikyvoval jsem.
"Tak pojďte."
Šel jsem za ním dovnitř a pochodoval v závěsu po vrzající podlaze chodby. Letmo se na mě otočil a řekl: "Našel jste ty suspenzáky?"
Neměl jsem nejmenší tušení, o čem to hovoří: "Co?"
"Ty suspenzáky?" opakoval.
Aha, jo, no jistě: Joe Maslocki mu přece napovídal tu povídačku o ukradených suspenzorech. Proč si zrovna musel vymýšlet tak stupidní výmluvu? "Jjo," odpověděl jsem. "Našel."
"Kde byly?"
"Měl je jeden z toho přihřátýho spolku," odpověděl jsem.
"To jsou ale figury!"
Vešli jsme ke správci do předpokoje a tam jsem musel čekat čtvrt hodiny, než Stoon vyšel a řekl: "Tak pojďte, Kundo."
"Künde," opravil jsem ho. "Je tam umlaut."
Stoon na všechno reagoval tím, že dával najevo, jak ho to nudí a unavuje. Přesně s tím otráveným výrazem řekl: "Správce Gadmore s vámi chce mluvit hned ted ."
Vešel jsem do kanceláře a postavil se před stůl. Správce Gadmore byl skloněn nad nějakými dokumenty na stole, takže se mi předváděl se svou pleší. Konečně zvedl hlavu, přejel mě kritickým pohledem a pak napřáhl ruku a podával mi malý kousek papíru. Nechápavě jsem na něho civěl, až s papírkem lehce zatřásl a pravil: "No, nate, vemte si to!"
Poslechl jsem. Držel jsem v ruce utržený kousek normálního kancelářského papíru do stroje, asi tak čtyřikrát čtyři palce. A na něm stála velkými nestejnými tiskacími písmeny a napsaná černým fixem slova: POMOC, DRŽÍ MĚ V LAPÁKU.
Správce řekl: "No tak, Kundo, co vy na to?"
"Künde," opravil jsem ho. "Je tam umlaut."
Netrpělivým posunkem ukázal na kus papíru v mé ruce. "Snad je to psáno dost jasně, ne?" podotkl. Za mnou si Stoon přešlápl z nohy na nohu.
"Ano, pane správce," odpověděl jsem. Neměl jsem nejmenší ponětí, co se děje.
Správce pokračoval: "Tak vy si myslíte, že je tohle náramná legrace, Kundo?" Opět nebral na vědomí umlaut.
Neopravil jsem ho. Najednou jsem všecko pochopil a vyhrkl: "Pane správce, já to nepsal."
"Hm, že ne? Já vám něco povím, Kundo. Když dole v Albany otevřeli tu zásilku tabulek s poznávacími značkami a ta dívka od automobilové služby mezi nimi uviděla tuhle zprávu, tak jí to vůbec nepřipadalo ,legrační. Víte, co udělala, Kundo?"
"Künde, pane správce," řekl jsem naléhavým tónem. "Je tam umlaut."
"Omdlela."
"To je mi hrozně líto, ale já -"
"Kundo," řekl spíš s jakýmsi smutkem než ve vzteku, ale ještě spíš z jakési nedbalosti vyslovovat správně? "když jste tady byl naposledy, myslel jsem si, že si rozumíme."
"No jistě, ano, pane správce. Já bych přece nemohl -"
"My tady nějak zvlášť vyvinutý smysl pro humor nemáme, Kundo," pravil.
Ježíšikriste, být tak venku! Kdyby mě aspoň někdo pojmenoval "pane Kente"! "Pane správce," řekl jsem, "já to neudělal."
"Určili jsme vás do dílny k těm tabulkám," pokračoval. "Je to tak?"
"Je, pane správce, ale -"
"Tyhle věci máte v materiálech," řekl nesmlouvavě. "Je to tak?"
"Totiž já si myslím, že já - totiž ne přesně tohle -"
"V této situaci znám jediného člověka, kterému může způsobit takováhle hovadina zvrácený plezír, a ten člověk s touhle pitomostí v hlavě jste vy."
"Zkuste si na mě třeba detektor lži. Odpřisáhnu vám to na celý štos bib -"
"Tak dost," rozmáchl se rukou s dlaní obrácenou dolů, aby tímto gestem učinil rázem přítrž mým protestům.
Ustal jsem. Hrdlem se mi draly milióny slov, ale jediné jsem nevyslovil.
Zamračil se na mě. Pořád jsem ještě to podivné poselství držel v ruce, ale hrozně jsem toužil se ho zbavit. Nenáviděl jsem pomyšlení, že mě s tím někdo dává dohromady. Na druhou stranu jsem však uvažoval, že by to nebyl psychologicky zrovna nejvhodnější tah, kdybych právě v tu chvíli, když na mě tak civí, papír položil před něho na stůl.
Za mými zády si Stoon zase přešlápl z nohy na nohu.
Správce zhluboka vzdychl. Sklonil hlavu, otevřel nějaké desky, které nejspíš obsahovaly moje materiály, a zběžně přelétal pohledem různá lejstra.
Můj zrak upoutal nějaký pohyb. Zadíval jsem se přes správcovu lysinu oknem ven na malou uzavřenou zahrádku a viděl jsem toho starého tlouštíka, zahradníka Andyho Butlera. Flákal se tam stejně jako tenkrát, když jsem byl v téhle místnosti naposled. Tentokrát nemočil do křoví, ale pozoroval jsem, jak balí nějaké kytky na zimu anebo kutí cosi u samých kořenů jakýchsi rostlinek, vtom zdvihl hlavu a naše zraky se setkaly. Trochu jsem ho znal, představil nás můj bezzubý přítel Peter Corse, a velice mě potěšilo a povzbudilo, když se na mě usmál a krátce pokývl hlavou, aby dal najevo, že mě poznal. V tu chvíli připomínal zvlášť nápadně dědu Mráze nebo svatého Mikuláše.
Neodvažoval jsem se kývnutí opětovat, aspoň ne se Stoonem za zády a správcem Gadmorem přede mnou, ale riskoval jsem aspoň jeden letmý úsměv a povytáhl jsem trochu obočí. Pak jsem se opět upíchl zrakem do správcovy lysiny, zrovna když poklepával prsty na moje "materiály".
Mám se s ním přít, mám se ho doprošovat? Mám znovu a znovu tvrdit, že jsem to neudělal? Bylo jasné jako facka, že jsem to poselství já neposlal. Je ale vůbec naděje, že by se mi podařilo ho o tom nějakým způsobem přesvědčit?
Na stav absolutní nevinnosti jsem nebyl příliš zvyklý. Nevinnost jsem dokonale dovedl předstírat, ale když na mě dolehla v nefalšované podobě, nevěděl jsem si rady. Fajn: co bych tedy dělal, abych předehrál dokonalý obrázek nevinnosti, kdybych skutečně vinen byl? Stál bych tam jako zařezaný, jen abych se vyhnul výtkám, že se bráním příliš vehementně. Takže jsem to přesně tak udělal.
Nevinný, předstíral jsem vinu, abych se rozpomněl, jak předehrávat, že jsem nevinen. Snad existují prostší způsoby, jak kráčet životem, he!
Správce Gadmore zvedl hlavu. Zabodl se do mě zadumaným pohledem. Díval jsem se mu s neochvějnou vytrvalostí zpříma do očí a snažil jsem do pohledu vrazit tolik falešné nevinnosti, na kolik jsem jen stačil, až nakonec vzdychl a pravil: "Tak dobře, Kundo."
Neopravil jsem ho.
"Neříkám, že vám věřím ani že vám nevěřím," podotkl, ale mně bylo jasné, že mi nevěří. "Povím vám jedno: každý člověk je chybující. A každému může chvilku trvat, než se přizpůsobí tady té změněné situaci."
Chtělo se mi strašně zaječet, že já to neudělal, že jsem skutečně a stoprocentně nevinen a že tentokrát to není opravdu žádná legrace. Ale stál jsem tam němý jako ryba.
Pak pokračoval: "Takže o tomhle už nebudeme mluvit. A budeme předpokládat, že se to prostě víckrát nestane, Kundo."
"Děkuju, pane správce," řekl jsem. A usilovně jsem se nabádal: Neblbni, s ničím si tady v té kanceláři nezačínej. Nedělej to! Napadal mě totiž jeden kousek s košem na odpadky, ale mocí mermo jsem tu myšlenku od sebe odháněl. Nedělej to.
"Totiž jestli se to bude opakovat," zvýšil hlas, "takhle hladce vám to neprojde."
"Jistě že ne, pane správce," přikyvoval jsem. Ale ještě jsem dodal velice klidně, aby z hlasu nezazníval příliš silný tón protestu: "Pane správce, ale já jsem to na mou čest skutečně -"
"To je všechno, Kundo," uzavřel.
Polkl jsem. Nedělej vůbec nic, přikazoval jsem si. "Ano, pane správce," přitakal jsem.
Odcházeli jsme ze správcovy kanceláře se Stoonem společně. Nedopustil jsem se ničeho, za což jsem byl sám sobě hluboce vděčný.
Stoon mě vyprovázel chodbou a na podlaze družně vrzaly naše boty. Zavrtěl hlavou a řekl: "Vy jste číslo, Kundo."
"Podívejte se, já jsem to neudělal," zaprotestoval jsem. "Tentokrát jsem v tom skutečně nevinně."
"Tady je nevinnej každej," ucedil. "Prdy babiččiny. Jen si běžte a můžete mluvit s jedním chlapem vedle druhýho," pokračoval. "V tomdle kriminále není jedinej provinilej."
Má snad cenu na tohle něco povídat?
U východu jsem se se Stoonem rozešli, a když jsem přecházel dvůr, zajiskřily mi v hlavě dvě myšlenky, tak najednou, jako by mi na lebku dopadly zeshora z nějakého okna činky.
MYŠLENKA A: Kdybych to býval u správce v kanceláři sválel tak, že jsem vypadal trochu nápadněji provinile, určitě by mi byl odňal všechny dosavadní výsady, a tak bych byl přestal být členem tunelového klubu a neměl bych před sebou v budoucnosti ten přízrak bankovní loupeže.
MYŠLENKA B: Joe Maslocki a ostatní budou chtít určitě vědět, kvůli čemu si mě správce pozval na koberec. Když řeknu pravdu, vyplave na povrch celá moje minulost recesisty. A klukům určitě brzy dojde, komu můžou poděkovat za celou tu sérii navrtaných skleniček, namazaných klik a bouchacích cigaret, jakou zažili za posledních pár týdnů. Po tom, co by mi udělali v důsledku takového odhalení, jsem toužil ještě míň než stát se lupičem v bance.
Pokud jde o myšlenku A, měl jsem vůči skutečnosti, že jsem zapleten do toho tunelu, smíšené pocity. Sedělo mi, že můžu ven z kriminálu, hrozně mi dělalo dobře, že můžu vstoupit do světa, kde mě znají pod jménem Harry Kent, a taky jsem se strašně rád zbavil na chvíli těch kluků od přihřátého bratrstva a vůbec všech dalších vězeňských nástrah. Jenomže na druhou stranu přede mnou v budoucnosti vyvstával ten hrozný přízrak bankovní loupeže.
Kdyby se mi naskytla šikovná a spolehlivá šance jít od té tělocvičny a od toho tunelu - tu šanci jsem ovšem skoro měl, jen kdybych na ni byl pomyslel včas -, naskýtá se otázka: chytil bych se jí, abych se vyhnul té loupeži, anebo bych ji zahodil, abych mohl užívat všech oněch výhod? To jsem skutečně nevěděl a z toho dilematu mě bolela hlava jako střep.
Pokud jde o myšlenku B, tam jsem žádné smíšené pocity neměl. Jakmile si vymyslím nějakou přijatelnou lež o své schůzce se správcem, řeknu ji s klidem každému na potkání přímo do očí. A taky zdvojnásobím své úsilí, abych nějak skoncoval s těmi všemi recesičkami. Těšil jsem se, že mě z toho zlozvyku vězení vyléčí, ale dosud mi ten pobyt nebyl v tomhle ohledu moc platný. Právě před chvílí se mi sice podařilo přinutit se a neprovést nic u správce v kanceláři, jenomže to bylo v krajně výjimečné situaci. Ale nicméně to vypadalo nadějně. A budu lhát.
A hned se vynořila příležitost v podobě Jerryho Bogentroddera a Maxe Nolana, kteří se přes dvůr loudali přímo ke mně, a Jerry na mě volal: "Hej, Harry, víš, že tě sháněl správce?"
"Zrovna jdu od něho," odpověděl jsem.
Loudali jsme se dál společně. Jerry ťukl: "Průšvih?"
"Ne," odpověděl jsem. Hrozně jsem byl zvědav, co řeknu ted , a pln naděje jsem poslouchal vlastní hlas: "Bylo to kvůli krevní skupině." Hned jsem si však pomyslel: Co je tohle za hovadinu?
Max Nolan se zatvářil dost vyjeveně. I ty jeho schlíplé visící kníry jako by se mu naježily. "Kvůli krevní skupině?" opakoval tupě.
Musel jsem začít s lhaním apoň na univerzitní úrovni. "Měli tam v mých materiálech nějakou nejasnost," pokračoval jsem. Ale přitom jsem si říkal: Tobě úplně ruplo v kouli. Pilně jsem však zamlžoval situaci dál: "Prý jestli nemám nějakou tu skupinu s tím negativním faktorem a chtěli vědět, jestli bych byl ochoten darovat krev."
"Aha," řekl Max.
"Jenže já mám krevní skupinu úplně jinou," uzavřel jsem.
Loudali jsme se v trojici dál. Když jsem si za chvíli tu právě prošlou konverzaci znovu vybavoval, zdálo se mi, že v ní bylo i něco věrohodného. Konečně celá ta pitomá záležitost nabrala aspoň nějaký směr. Docela se mi ulevilo a dokonce jsem se na sebe nafoukl.
V důsledku nějakých dávných změn ve stavebních plánech uvnitř vězení zůstalo na dvoře celé jedno schodiště, které nevedlo vůbec nikam. Pět schodů k prázdné betónové zdi. Na tomhle schodišti si příslušníci tunelového klubu vydobyli jakési výsostné teritorim, kam se ostatní vězni neodvažovali. Jerry, Max a já jsme pomalu, co noha nohu mine, procházeli mezi vězni, kteří se klidně hemžili po dvoře, došli jsme ke schodům a usedli. Z tunelové skupiny tu nebyl nikdo jiný. Jerry a Max si sedli na horní schod a já se uvelebil o dva schody pod nimi.
Jelikož pouze polovina vězeňského osazenstva byla určována do práce, bylo celý den na dvoře dosti rušno. Procházeli se tu vězňové, povídali, hráli po koutech tajně kostky, smlouvali si na pozdější dobu schůzky do sprch, semlely se tu i rvačky (většinou pěstní zápasy, řídčeji to docházelo až na nože), prodebatovávaly se tu plány na útěk, líčil se tu barvitě vlastní civilní sexuální život a vůbec se vězňové snažili nějak vybít přebytečnou energii. Hovor zatím obstarával Jerry a Max, já toho využil a blaženě jsem se rozvaloval v zimomřivém slunečním svitu a pozoroval to vězeňské hemžení. Přemýšlel jsem si sám pro sebe, svázal jsem Jerrymu a Maxovi dohromady tkaničky u bot a děkoval svým šťastným hvězdám za to, že správce nedělal větší rambajs kvůli tomu "poselství" mezi automobilovými tabulkami.
Ne! Zaťal jsem zuby, v duchu jsem si vynadal do idiotů a ty pitomé tkaničky jsem zase rozvázal. S tím musím přestat, domlouval jsem si. Rozhodně musím.
