Ten pitomý pytel ne a ne jít otevřít. Stál jsem ve Vasacapově chodbě ve sklepě Dombeyho domu, zápasil jsem s šedivým celtovinovým pytlíkem plným peněz a můj čerstvě nový autoportrét jakožto mistra kriminálníka jako by se mi pomalu sesypával k nohám. To tedy jsem ale chmaták! Ani prosím nejsem s to dostat se do nějakého pytlíku z celtoviny!
Na svou obhajobu však musím uvést, že to byl pytlík, do kterého se lezlo sakramentsky těžko. Byl z bytelné celtoviny a vrchní otvor měl zvlášť zesílený, zavíral se na zip a ten pak byl zachycen malým lesklým kovovým zámečkem, který šel otevřít jenom klíčkem. Hrál jsem si s tou pitomostí a tahal jsem za to jako cvok a poslouchal přitom, jak vevnitř cinkají prachy a šustějí bankovky, až jsem si všiml, že postranní stěnou chodby, kterou dal Vasacapa obložit dřevem, vyčuhuje špička hřebíku. Jelikož z mé strany nebyla stěna dodělána, viděl jsem před sebou prakticky rub obkládání. Na té stěně na druhé straně muselo být něco přibito, hřebíkem, který trčel téměř celý ven a do chodby vyčuhoval na délku palce.
Pytlík jsem tedy zdolal tak, že jsem ho totálně zničil. Dřel jsem ho o hřebík, až se v něm udělala díra, a pak jsem se do něho násilím dobýval a rýpal a dloubal tak dlouho, až jsem díru zvětšil natolik, že jsem obsah mohl vysypat na koberec.
Nejdřív se vysypaly kovové peníze, čtvrtdolary a deseticenťáky i obyčejné nikláky. Rozběhly se po tlumícím povrchu koberce jako hravé rybky a pak z pytle vypadl štůček papírů, které držela pohromadě červená gumička.
Ty papíry byly prachy: bankovky, asi pět šeků a vkladní lístek. Šeky zněly na Turkův bar a gril, a zřejmě Turek nebo jeho zástupce si dávali do nosu na barák, což byl důvod, proč skočil jeden nebo druhý na můj trik s bedýnkou od mléka a nápisem. Dobře jsem si pamatoval, že ten chlapík, co jsem o něm četl v novinách, nachytal na stejnou boudu nejrůznější občany. Je pozdě v noci, obchodník je utahaný jako pes, netrpělivý, aby už byl doma, celý roztržitý po všech denních událostech, v tomhle stavu uvidí nápis a cosi, co vzdáleně připomíná nedobytnou pokladnu, a tak prostě denní tržbu hodí dovnitř. Jediným důvodem, proč původního provozovatele tohohle fíglu zabásli, byla skutečnost, že jej používal často. Což byla chyba, kterou já jsem rozhodně opakovat nehodlal. Tohle je můj první těžší prohřešek proti zákonům a taky bude můj poslední!
Himlhergot, oni za tím vším skutečně vězí ti špatní kamarádi! Naše matky měly pravdu.
Z vkladního lístku jsem se dočetl, kolik jsem shrábl na hotovosti. Sto třicet dva dolary v bankovkách a osmnáct dolarů čtyřicet centů v drobňácích. Čili sto padesát dolarů čtyřicet cenťáků.
Jo, přesně tak, vážení!
Prachy jsem si všechny nacpal do kapes, až na jeden deseticenťák, který za čtrnáct dní nato našel Max Nolan zakutálený na koberci. Šeky i s vkladním lístkem jsem strčil zpátky do pytlíku a vydal se znovu do zimy, abych se tohohle ještě nějak zbavil.
Přešel jsem jeden blok, našel před nějakým domem popelnici a strčil do ní pytlík mezi krabice od kukuřičných vloček. Přes tu všechnu zimu mi bylo najednou teplo: pochodoval jsem vesele zpátky do kriminálu a cinkal přitom deseticenťáky v kapse.