Nejdřív jsem si myslel, že bude možné dostat se ven jenom ve dne, ale zřejmě jsem se mýlil. Tělocvična byla každý večer otevřená, hrál se basketbal a všelijak se tu cvičilo a trénovalo, což znamenalo, že jeden i více vězňů museli mít ve skladu službu. V tělocvičně se jelo naplno až do půl jedenácté nebo do jedenácti, zvlášť když se hrála mezibloková basketbalová liga, a už prapůvodní členové tunelového bratrstva s úspěchem vězeňským autoritám namluvili, že to trvá až dvě hodiny, než se všechno pouklízí poté, co všichni odejdou. Takže do skladu se daly pryčny, a když všichni z tělocvičny zmizeli, noční službu prostě dovnitř zamkli.
Všecko to nádherně klapalo. Jelikož vězni ve službě měli povinnost být na nástupu jenom dvakrát denně, při snídani a u večeře, znamenalo to, že uživatelé tunelu mohli trávit celý den nebo celou noc venku. Bylo možné odejít kolem deváté dopoledne a vrátit se až druhý den o půl sedmé ráno. Jediné omezení spočívalo v tom, že někdo musel být stále v tělocvičně a dozírat ve skladišti, ale jinak se vlastně z vězení stávala jen jakási restaurace, kde si člověk snědl svá dvě jídla denně.
To všechno bylo senzační. Jenže takové záležitosti jako drobné zlodějny a vylupování bank, to už mělo podstatně méně půvabů. Takže za svou první krádeží jsem se plazil ten večer v jedenáct tunelem se značně smíšenými pocity.
Všichni mi radili. "Nešahej na nic moc blízko lapáku," zdůrazňoval Bob Dombey. Jenže jeho žena Alice bydlela v tom baráku na konci tunelu, takže mu asi šlo spíš o klid v sousedství než o vězení. Joe Maslocki mě nabádal: "Hele, čajzni fáro, puč si ho na tu páračku a zas ho frnkni zpátky, kdes ho schrastil. Ty zabedněnci tady v tom balíkově nebudou mít ani tuchu, že bylo v tahu."Max Nolan mě varoval: "Vod tý benzínový pumpy, jak se vjíždí na dálnici, si dej zpátečku. Ten klazan na noční šichtě je totiž kovboj. Má u sebe bouchačku a je dost velkej rapl, aby mu ruplo v bedně a rozšmelcoval ti palici."
Všem jsem vřele poděkoval, Maxe jsem ujistil, že se na tu pumpu nepohrnu, a pomalu jsem se plazil tunelem ven. Chvílemi se mě zmocňovalo pokušení jen tak si lehnout uprostřed tunelu na ten koberec a na všechno se vykašlat, ale pořád jsem lezl a lezl, až jsem se nakonec vynořil v nedomrle osvětleném sklepě v Dombeyho baráku. Bob trávil dnešní noc doma a slyšel jsem nahoře puštěnou televizi, takže Bob prožije s Alicí roztomilý večer před bednou.
Vyšel jsem z domu a pustil se jen tak nazdařbůh přibližně stejnou cestou jako předešlého dne s Philem, snažil jsem se rozmyslet, co podniknu. Měl jsem však v hlavě tolik problémů, že jsem ani nevěděl, o kterém přemýšlet dřív.
Tak především je tady ta loupež! Má se uskutečnit ani ne za tři týdny. Hodinu H chtějí určit na úterý 14.prosince. Ale je tu ještě jeden, časově naléhavější problém: ta zlodějna, kterou jsem měl podle dohody provést během tohohle výletu.
Hm, nějakou "prací" se budu muset za tu noc vykázat, ale jakou. Philovi visím čtyři dolary, Jerrymu sedm a Maxovi tři a padesát cenťáků. Nikde nemám uloženo ani ň, nikdo by mi nic nepůjčil a k ničemu si nijak nedopomůžu. A žádnou zlodějnu nejsem ve skutečnosti ani s to provést, ať už si oni tomu říkají nimračka, páračka, piplačka, makačka nebo jak chtějí!
Problém s penězi byl v tom, že vedení věznice nedovolovalo žádnému vězni mít u sebe jakoukoli hotovost. Když vám nějaký přítel nebo přítelkyně nebo příbuzný poslali pár dolarů, prachy vám obstavili a dali vám poukázku v odpovídající hodnotě, s kterou jste mohli jít nakupovat do pitomého kšeftíku v bloku D, což bylo jediné legální místo, kde se vůbec tyhle peníze daly utratit. Za papír, známky, žiletky, za žvýkačku, laciné brožované knížky a tak podobně. Smyslem tohohle zavedeného systému byla snaha zabránit krádežím uvnitř vězení a zamezit zároveň pašování (drog, domácky vyrobeného alkoholu, pornografických fotografií a podobně), čehož bylo možno docílit pouze tak, že každý vězeň zůstal totálně "švorc" a nemohl si v místě koupit z proskribovaného zboží vůbec nic. Pravda, nějaká hotovost v kriminále přes všechny přísné zákazy pořád kolovala, ale já sám jsem dosud nenašel vůbec žádný způsob, jak se k něčemu dostat.
Svoje vlastní peníze - ted když jsem zaplatil dva tisíce tři sta za podíl na Dombeyho domě, mi zbyly už jen asi tři tisíce dolarů - jsem měl všechny uloženy v bance v Rye. Neexistoval způsob, jak bych se v tu chvíli, v jedenáct hodin večer, pět set mil na jih, k těm penězům dostal. A i kdyby se matce třeba podařilo nějakým zázrakem se těch peněz domoci, jak by mi je mohla poslat? Zase by je pak mohla jedině poukázat do vězení, kde by mi je obstavili, a nikam jinam jsem adresu neměl. Dopisy odeslané na Hlavní poštu si mohou vyzvednout pouze lidé, kteří se vykáží patřičným osobním průkazem, což právě byla další věc, kterou jsem postrádal.
A když jsem o všem přemýšlel, nemohl jsem si vlastně ani dovolit matce zavolat. Pravda, mohl bych volat na účet volaného, ale v prvé řadě bych musel mít aspoň deseticenťák, abych se vůbec mohl spojit s telefonní centrálou.
Při svém bezcílném bloudění jsem se dostal na onu obchodní třídu, kudy jsme šli předchozího dne s Philem. Projelo kolem několik aut, ale chodce jsem neviděl žádné. Když jsem se rozhlížel a plahočil se tím večerním chladem, znovu mi padly do oka ony dvě banky, nalepené na druhé straně ulice přímo na sebe. "Ty banky bys zmák kliďánko, kdybys do nich prsk obyčejnou mičudou, " vyjádřil se tenkrát Joe. Fasáda Západní národní, šedivá, kamenná, s tváří řecké svatyně, vypadala ten večer nějak strašně solidně a hrozivě, zvlášť s těmi dvojími zlatě natřenými kovovými dveřmi, jež se tyčily do výšky desíti stop a zaplňovaly celý prostor mezi dvěma prostředními sloupy, kde byl za bílého dne hlavní vchod. Vůbec to nepůsobilo jako stavení, do kterého by stačilo švihnout mičudou.
Federální fiduciární hned vedle, to bylo něco jiného. Přestože byla taky zavřená, bylo v ní jasno jako ve dne. Ve světle pronikavých zářivek u stropu zářily širokými okny banky kanárkově žluté stěny a dokonce i přes ulici jsem viděl pera připevněná ke stolkům na řetízcích. Jo, možná že bych se pořádnou šlupkou mičudou dovnitř dostal, jenomže by to asi bylo stejné, jako kdybych se vloupal do akvária se zlatými rybičkami.
Když jsem to všechno ted pozoroval, viděl jsem, že ta myšlenka je naprosto nemožná. Vloupat se do jedné nebo do druhé banky je naprosto absurdní, a vloupat se do obou zároveň, to už může podniknout jenom šílenec.
Otázkou ovšem zůstává, jestli ti mí noví kumpáni skutečně na věc půjdou a zkusí to. A když se o to pokusí, budu já s nimi, aby mě přitom chytili?
Virus, napadlo mě. Dva dny před loupeží chytím virus. Zůstanu upoután na lůžko, ale zachovám si důstojnost. "Nedá se nic dělat," řeknu. "Běžte tedy beze mě. O kořist se rozdělte mezi sebou, mně o nic nejde!"
Jo, a hochu, myslíš, že ti na tohle skočí? Jasně jsem viděl, že ne.
Když jsem tam tak stál a hleděl na obě banky, zastavil před nimi karmínově hnědý ševrolet a z něho vystoupil muž v šedivém plášti. V ruce nesl měkký černý předmět, byl to malý černý pytel. Zamířil k průčelí Západní národní, došel až na horu těsně nalevo ke dveřím a pak se vrátil k autu, bez pytle, nasedl a odejel.
Hm.
Jak jsem se díval za odjíždějícím autem, viděl jsem, že ob jednu ulici vycházejí lidé po večerním představení z biografu. Na chodník se vyhrnulo asi třicet lidí, ohrnovali si límce, hovořili spolu a rozcházeli se na všechny strany. Když jsem je pozoroval, uvědomil jsem si náhle, že je mi vlastně zima. Pořád jsem měl jen ty vypůjčené civilní šaty s oboustrannou bundou, a až do téhle chvíle mi v hlavě strašilo příliš mnoho jiných starostí a byl jsem příliš rozptýlený, abych myslel na to, že touhle dobou je venku podstatně chladněji než předešlého dne odpoledne a že tahle bunda mi proti zimě nemůže být vůbec nijak dobrá.
Do prkýnka, to je sibérie! Vždyť já nemám ani límec, abych si jej mohl vyhrnout jako ti lidé, co přicházejí směrem ke mně.
Náhle se mě zmocnila úděsná myšlenka. Já jsem vlastně podezřelé individuum, napadlo mě, když jsem si uvědomil, jak asi musím před těmi lidmi, co se ke mně blíží, vypadat: jsem sám v šoufl oblečení a poflakuju se uprostřed noci úplně zřetelně bez jakéhokoli cíle. A to prosím ve městě, kde je nejdůležitější institucí státní káznice. To si přece hned musí myslet, že jsem uprchlý trestanec. (Teprve později mi došlo, že technicky vzato skutečně utečený vězeň jsem!)
Po chodníku se ke mně blížilo asi takových deset lidí. Téměř jsem se rozklepal hrůzou a v duchu jsem se snažil rozhodnout, jestli mám jít docela drze proti nim, anebo si dát zpátečku a zdrhnout, ale nakonec jsem neudělal jedno ani druhé. Chodci přicházeli blíž, většinou to byly mladé páry, a v tu chvíli mě najednou osvítilo, jak se mám chovat, aby nemysleli, že jsem utekl z kriminálu: budu dělat somráka.
První párek došel téměř až ke mně. Přišoural jsem se k nim, s hlavou svěšenou a s rukama v kapsách: "Kamaráde, neměl bys na kafe?"
Měl už prachy nachystané v ruce, pětadvacet centů. Zřejmě mu moc nebylo vhod, že z něho ždímám peníze před jeho dívkou, a tak si je už nachystal do ruky předem, aby se mě zbavil co nejdřív. "Na," řekl stroze, ale přiškrcenou fistulí, a strčil mi čtvrtdolar do ruky, kterou jsem zatím honem rychle vyndal z kapsy, a už děvče bafl kolem ramen a hnal s ní pryč!
Div mě to neporazilo. Tak on už měl prachy připravené! Věděl tedy, že žebrám, dřív než já!
Další párek mě ignoroval. Nějací starší manželé mi dali deseticenťák. Dvě dámy středního věku kolem mě strachy jen upalovaly. Nějaký čtyřicátník na mě zavrčel, abych mu něco políbil. Další párek mi dal zase čtvrtdolar. Poslední pár, oba asi kolem pětadvaceti, byl zřejmě v dobré náladě a dokonce se se mnou zastavili na kus řeči. "Hele, tady v těchhle končinách si dej bacha," varoval mě kluk, když sahal do kapsy. "Policajti tady s nikým nedělají dlouhý ciráty."
To má hoch pravdu! Poprvé venku na svou vlastní pěst a hned aby mě sbalili pro žebrotu. "Díky," řekl jsem. "Já se vodsunu."
Dívka, která se mnou měla zřejmě soucit, ale byla v příliš dobré náladě, aby si tím skutečně lámala hlavu, mi radila: "Měl byste jít na Armádu spásy nebo tak někam. Poproste lidi, ať vám pomůžou."
Spisovatel Ambrose Bierce jednou řekl: Rada je ta nejmenší a nejběžnější mince v oběhu. "Jo, to udělám," přikývl jsem. "A moc děkuju."
Chlapík pak vyrukoval s nějakými drobnými, které mi vtiskl do dlaně, jako by to bylo poselství, v němž si mám číst mezi řádky. "Zlom vaz, příteli," řekl mi.
Začínal jsem k nim pociťovat nenávist. Moje neštěstí jako by jaksi korunovalo jejich vydařený den. (Téměř jsem je slyšel, jak si po dokonalé kopulaci později v posteli libují: "A taky jsme pomohli tomu somrákovi bez prachů a bez domova.") "Díky," poděkoval jsem potřetí, a když poodešli, otevřel jsem ruku, v níž se mi na dlani blyštěl deseticenťák a dva nikláky. Dostal jsem tedy fůru neocenitelných rad a dvacet centů.
Což znamená, že jsem vyžebral celých osmdesát centů. Když jsem odtud odcházel a v kapse bundy mi cinkaly peníze, zmocňoval se mě jakýsi povznášející i tísnivý pocit zároveň. Tak před půl minutou jsem neměl ani ň a ted mám dost, abych zavolal mamince, plus na jedno kafe a dokonce na nějaký zákusek k němu. Jenomže na druhou stranu mělo těch osmdesát centů ještě hrozně daleko do oné sumy peněz, na jakou budou čekat kluci v tělocvičně, až se budu vracet zpátky. (Navíc mě skličovalo, že ta moje úloha somráka tak dokonale zabrala.)
A jak jsem kráčel dál, nabýval jsem dojmu, že ty rady, co jsem dostal, byly skutečně zřejmě velmi cenné. Na obchodních ulicích hlídkuje po setmění daleko víc policajtů a jen tak se potloukající individua jsou tu vystavena mnohem většímu nebezpečí, že je seberou a budou vyslýchat. Jelikož jsem v duchu nemohl připadnout na jedinou otázku, kterou by mi mohli položit a na kterou bych byl s to a taky ochoten odpovědět, zahnul jsem na nejbližší křižovatce doprava a přesunul se opět raději do obytných končin.
Jenomže to mi nijak nepomohlo. Byla mi zima a neměl jsem prachy, což byly problémy, které jsem chtěl nějak rychle vyřešit, aniž bych se přitom dostal do ještě větší šlamastiky, než v jaké už jsem vězel.
Ještě před pár lety bych byl oba problémy vyřešil pouhým telegramem mamince s prosbou, aby mi obratem poslala telegraficky peníze, a zatím jsem spokojeně mohl čekat v teplíčku celonoční úřadovny pošty Western Union a za pár hodin jsem peníze měl v kapse. Jenže to už je dávno, kdy něco takového jako telegram vůbec existovalo. Vím, že tu je pořád ještě nějaká společnost s názvem Western Union, ale pámbu ví, jak si ted na sebe vydělávají - rozhodně ne telegramem.
Přešel jsem v polotmě dvě ulice, od kandelábru ke kandelábru, a pozoroval domky po obou stranách. Večer všedního dne, za okny většinou temno, protože všichni počestní občané už jsou v posteli a dopřávají mysli i tělu odpočinku, aby mohli druhého dne zase poctivě pracovat. Mohl jsem na tom být stejně jako oni, touhle dobou bych asi spal v Rye v manželské posteli a vedle mě by oddychovala praktická a věrná, a přesto nesmírně atraktivní ženuška. S pocitem jakési dojímavé závisti jsem hleděl na udržované trávníky, vydlážděné příjezdové cesty, zkosené střechy a záclony v oknech. Na otevřených verandách byly hračky, křesílka, bedničky s mlékem, jízdní kola. Kdybych třeba ukradl kolo, mohl bych putovat rychleji a šlapání by mě zahřálo. Jenomže potíž byla v tom, že nejsem zloděj a že jsem v životě nic neukradl.
Na druhé křižovatce jsem uviděl kousek před sebou po levici nějaký otevřený podnik. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že to je nárožní restaurace a před ní že stojí zaparkována tři auta. Už jsem chtěl vstoupit dovnitř, ale v tom jsem si všiml, že jedno z těch aut je hlídkový vůz místní policie. Zaváhal jsem, užuž jsem chtěl odejít, ale pak jsem si řekl, že mi můžou vlízt na záda. Dovnitř přece smím, ne? Prachy mám, tak co!
Policajti v uniformách seděli u pultu a bavili se s poněkud silnější blonďatou číšnicí. Na druhé straně barového pultu večeřel nějaký chlapík v ošuntělém hnědém obleku, nejspíš cesťák, který projížděl městem. V boxu opodál seděl mladý pár, on a ona, a oba se spolu velmi vehementně, náruživě, rozhořčeně, ale téměř neslyšně o něco přeli, hovořili na sebe šeptem, nejvýš vzteklým polohlasem, a svá slova provázeli gesty násilně mírněnými a blesky pohledů, čímž vším se snažili jeden druhému vnutit své stanovisko.
Usadil jsem se do boxu v bezpečné vzdálenosti od policajtů i od hádavého páru, vzal si jídelní lístek postavený mezi cukřenkou a stojánkem na ubrousky a snažil se zjistit, co bych si mohl dovolit za svých osmdesát centů. A najednou jako by přede mnou v duchu vyskočila vzpomínka na novinovou zprávu, kterou jsem četl před lety, parádní kousek, který kdysi provedl nějaký chlapík, kousek, kterému jsem bezvýhradně fandil. Bylo to něco přesně ve stylu recese, ale jelikož dotyčný to udělal pro peníze, sám jsem to nikdy nezkoušel. Sválel bych to, aby to vyšlo? Není na to ted v noci už moc pozdě?
Číšnice přišla ke mně: s obrovitým poprsím, celá v bílém. K policajtům se měla jako čiperka a byla samé hihihi, ale ke mně se chovala s chladnou neosobností:
"Už jste si vybral?"
"Hm. Á..." Rychle jsem ještě jednou přejel jídelní lístek, strojem psaný aršík papíru v průhledných deskách z plastické hmoty. "Kávu," odpověděl jsem, "a vývar ze škeblí."
"Po manhattansku nebo po novoanglicku?"
"Hm...po novoanglicku."
"Do šálku nebo na misku?"
Kruci, to je rozhodování! Znovu jsem si srovnal ceny za šálek a za misku vývaru a rozhodl jsem se logicky pro lacinější. "Do šálku," řekl jsem. To mi zbude ještě patnáct centů a dokonce si budu moci dát nějaký sladký kousek na doražení.
Když už odcházela, zeptal jsem se jí: "Nemohla byste mi náhodou půjčit pero s filcovou špičkou, víte, fix?"
"Cože?"
"Víte, takové to pero s měkkou špičkou."
"Aha, takový ty sakramentský ty, jo?" odpověděla. "Jak se tím nedá psát skrz kopírák?"
"Přesně to."
"Jo, tak myslím, že to máme u kasy."
"Díky."
Odešla a vrátila se za chvíli s kávou, přinesla i černé pero s měkkou špičkou a odpochodovala. Na stole bylo prostřeno pro dvě osoby proti sobě. Sáhl jsem naproti, odstrčil stříbrné nádobí, co tam stálo, a vzal si barevné prostírání. Složil jsem je napůl, tak aby zůstal název restaurace uvnitř, a na čistou bílou zadní stranu jsem pečlivě napsal:
ZAVŘENO
OPRAVUJE SE
RAČTE POUŽÍT BEZPEČNOSTNÍ
SCHRÁNKU
Pod nápis jsem namaloval šipku směřující přímo dolů. Písmena jsem vyvedl co nejtlustší a dal si na nich skutečně záležet, aby vapadala co nejoficiálněji, a šipku jsem nakreslil pěkně rovně a pořádně, aby to skutečně působilo dojmem, že nejde o nějaký nesmyslný vtip.
Když mi číšnice nesla vývar, ještě jsem maloval. Podívala se, co jsem to vyvedl s protějším prostíráním, stiskla rty a beze slova odklidila druhou sadu stříbrného nádobí, než udělám něco příšerného i s ním. Odpochodovala s tím někam do bezpečí, a když přišla potřetí zpátky s talířem krekrů, podal jsem jí pero a za ten večer jsem již podruhé řekl "Díky."
"Rádo se stalo," odpověděla, i když nijak zvlášť přesvědčivě, a odešla vybavovat se s těmi policajty.
Horké jídlo. Ta lahoda! Krmil jsem se a přemýšlel o svém plánu a pokoušel jsem se rozhodnout, co budu dělat, jestli mi to nevyjde, což se s největší pravděpodobností skutečně stane. Původně jsem chtěl volat mamince, ale co bych jí vlastně řekl? Pořád jsem si ještě nevymyslel způsob, jak by mi mohla poslat peníze, a kdybych na něco takového připadl, nijak by se tím nevyřešil problém dnešního večera.
Cesťák se sunul pomalu kolem, spokojeně říhal a strkal si do pusy ty prevíty na lepší zažívání. Zaplatil číšnici útratu a slyšel jsem, jak se ptá policajtů: "Tak co, jak je nahoře na severu?"
"Zima," odpověděl mu jeden z nich.
Cesťák poděkoval za novinu a odešel.
Když jsem dojedl, pečlivě jsem přesypal obsah cukřenky a slánky. Pak jsem stejně pečlivě svinul svůj domácky vyrobený nápis, aby se mi nezmačkal, a zastrčil si jej do kapsy u košile, odkud mi čouhal téměř až k límci. Zapnul jsem si bundu na zip až ke krku, aby mi nápis nevypadl, vyndal jsem si z kapsy osmdesát centů a patnáct jsem nechal na stole jako spropitné, za to zničené papírové prostírání. Na to jsem přešel ke skupině hostů na druhé straně pultu, dal jsem číšnici, provázen nezúčastněnými pohledy dvou policajtů, jejích šedesát pět centů a vyšel ven.
Rychlým krokem jsem se vracel obytnou čtvrtí, přesně touž cestou, kterou jsem přišel. Ob jeden blok před obchodní třídou jsem po špičkách zašel na přední verandu jednoho domku, otevřel plechovou basičku na mléko a vyndal zevnitř čtyři prázdné lahve. Bedničku jsem si vzal a rychle zamířil do města.
Banky byly ob dva bloky nalevo na druhé straně. Dopravní ruch jsem na ulici nepozoroval vůbec žádný, což bylo vzhledem k mým cílům zároveň dobré i špatné. To důvěrné ticho mi sice bylo velice vhod, ale zároveň jsem potřeboval zákazníky, kteří by se taky o půl dvanácté v noci uprostřed týdne nemuseli v tomto malém hnízdě vůbec ukázat.
Uvažoval jsem o obou bankách, ale šedivý kámen impozantního monolitu Západní národní mi připadal architektonicky daleko příhodnější k mé bedničce na mléko, což byla krychle ocelově kovové barvy se sklápěcím víkem a poměrně silnými stěnami kvůli izolaci. Postavil jsem ji na chodník pod otvor pro noční vklady, vyndal z kapsy nápis a pokoušel jsem se najít nějaký způsob, jak jej připevnit na budovu. Měl jsem číšnici říct o lepící pásku.
Pak mě napadlo jednoduché řešení: odklopil jsem kovovou chlopeň zakrývající ve zdi otvor pro noční vklady, zadní polovici složeného prostírání jsem vsunul dovnitř a chlopeň opět zavřel, takže můj nápis v ní jen tak volně visel. Poodstoupil jsem o krok ke kraji chodníku, abych přehlédl své dílo, a došel jsem k závěru, že mi na to rozhodně nikdo nemůže skočit.
Ale jinou možnost jsem neměl. Ať tak či onak, především bych tu neměl okounět a obdivovat svůj výtvor. Rozhlédl jsem se na obě strany a zjistil jsem, že ve vozovce ani na chodníku není nikde živáčka. Spěšně jsem odcházel pryč, ale ještě jsem nepřešel jeden blok domů, když mě napadlo, kam že to vlastně jdu.
Nikam. Peníze jsem žádné neměl, takže do restaurace jsem se vrátit nemohl. Nikde nikdo, takže s tou hrou na somráka jsem to taky neměl možnost zkoušet. Před sebou jsem sice viděl nějaký otevřený podnik, ale dovnitř jsem se bez jediného centu bál.
Vrátil jsem se tedy do Dombeyho domu. V oknech už se nesvítilo, což znamenalo, že Bob s Alicí šli na kutě. Abych se aspoň trochu povyrazil, pokoušel jsem se v duchu si vybavit v téhle souvislosti poněkud lascívní představy na téma "vězeň za zdmi vězení s ženou v posteli", jenže se mi to vůbec nechtělo dařit. Alici Dombeyovou jsem neznal, ale zato jejího manžela, což byl ten první chlap, kterého jsem tenkrát viděl jít kolem dveří u skladu. Byl to takový přisražený hubeňour s uhýbavým pohledem lasičky a při sebelepší fantazii jsem si nedovedl představit, že ten by se mohl oženit s nějakým sexuálním idolem.
Prošel jsem postranními dveřmi a sestoupil po schodech dolů do chodby, kterou vybudoval Vasacapa. Ze stropu nedomrle mžourala pětadvacítka. Žádný radiátor tu sice nebyl, ale z domu sem přece jen proniklo trochu tepla. Posadil jsem se na koberec, opřel hlavou o dřevěné ostění a zcela se oddal svým chmurným myšlenkám.
A spánku. Ani nevím, jak se to stalo, ale pak už se jen pamatuji, že jsem najednou ležel schoulený do klubíčka na boku a v tu ránu spal jako dudek. Probudila mě příšerná zima a když jsem se pokoušel pohnout, měl jsem tělo ztuhlé, jako kdybych se proměnil v naškrobený motelový ručník. Vrzalo to ve mně a praskalo a já do toho kňučel a hekal, až jsem se nakonec přece jen postavil a poskakoval sem tam a plácal se skříženýma rukama do ramen, jen abych se trochu zahřál.
Kristova noho, to je sibérie. Ti Dombeyovi budou asi pěkní škoti a na noc zřejmě zavírají topení. Jsem ve vězení už jeden a půl měsíce, a tohle je vůbec nejhorší noc, jakou jsem v životě strávil, a to prosím jsem z toho pitomého lapáku venku!
Hm, jenomže tohle všechno nemá smysl. V tělocvičně mě čeká vyhřátá pryčna s dekou, takže se můžu klidně odebrat na ni. Nemotorně jsem přiklekl a jako skrčenec jsem se vsoukal do tunelu.
V půli cesty jsem si však vzpomněl na svůj nápis a na bedničku od mléka a uvědomil jsem si, že bych měl jít zpátky a přece jenom se podívat, jestli jsem něco neulovil.
Jenže se mi z duše nechtělo. S určitostí jsem věděl, že v bedýnce nebude vůbec nic, a navíc mi už bez další dlouhé a zbytečné pochůzky byla dost velká zima. Hrozně se mi chtělo zase spát.
Ale podívat bych se jít měl, hm! Postavit se zítra před Philla a Joea a před ostatní bez jediného centu - ne, to nemůžu udělat, pokud ještě nějaká druhá možnost vůbec existuje.Takže jsem musel zpátky. Už jste se někdy pokoušeli otočit v cementové, tři stopy široké rouře? Tak to nikdy nezkoušejte. Jednu chvíli jsem se tam tak pitomě vzpříčil s hlavou mezi koleny a rameny vklíněnými někde do prostoru za sebou, že jsem si skutečně myslel, že sebou víckrát nepohnu. V duchu jsem viděl Phila, jak nazítří odpoledne vysílá Billyho Glinna, aby mě nějak vyprostil a zablokovaný tunel uvolnil.
Nakonec se mi to však přece jen pozpátku podařilo. To nezměrné úsilí mě zahřálo, trochu rozhýbalo a téměř probudilo. Sice mě fantasticky bolela palice a zmocňoval se mě pocit totálního zoufalství, ale jinak jsem byl docela v pořádku a vyplazil jsem se tunelem ven a pospíchal stále ještě temnými ulicemi k bance. Na hodinách ve výloze nějakého holičství jsem zjistil, že je za pět minut tři čtvrti na čtyři.
V bedničce byl pytel z šedivé celtoviny. Zůstal jsem naň civět jako vyjevený a nechtěl jsem věřit vlastním očím. Pak jsem se podezíravě rozhlížel kolem, protože se mě začaly zmocňovat obavy, jestli v tom není nějaký trik. Recesisté samozřejmě musí chovat přesvědčení, že jim někdo jiný rozhodně jednou oplatí stejnou mincí.
Ale nikde nikdo. Zaparkovaná auta v sousedství, kam jsem dohlédl, byla zřejmě všechna prázdná. Když jsem váhavě zalovil v bedničce a píchl prstem do celtovinového pytle, nezačaly řinčet žádné zvonky a nerozsvítily se žádné reflektory. Ale slyšel jsem jasně, že v pytli cinkají mince.
No ne, z toho se snad zvencnu!
Vytáhl jsem pytel z bedýnky. Jasně jsem uvnitř nahmatal mince a balíčky papírových peněz.
Do prkýnka, ty hajzlíku pošahaná, pomyslel jsem si.
Nacpal jsem si pytlík za bundu, vyndal nápis z otvoru pro noční vklady, strčil jej zmuchlaný do kapsy a hodně zčerstva jsem odcházel pryč, zanechávaje na místě bedničku od mléka jakožto němé svědectví tupé lidské důvěřivosti.
Právě jsem spáchal svůj první zločin. Všichni jsme jistě četli nejrůznější prohlášení vězeňských reformátorů, kteří tvrdí, že vězení vytvoří daleko víc kriminálníků, než jich napraví: no těbůh, ona je to zřejmě pravda!
