Dveřmi skříňky se člověk musel dost obratně protáhnout, ale uvnitř už bylo víc místa. Dvě postranní příčky a zadní stěny byly odstraněny, takže tu vznikl prostor na šířku tří skříněk a na hloubku asi čtyř stop - vlastně jakýsi obdélníkový otvor ve falešné vnitřní stěně, kterým se člověk dostal k drsnému betonovému povrchu skutečné vnější stěny.
Bylo tam světlo, linulo se z matné žárovky, zašroubované u stropu do obyčejné porcelánové objímky. Phil šel první a ti další tři se sunuli za mnou. Odtud se pak šlo po příkrých schodech doleva dolů. Byly to betonové schody sevřené po obou stranách betonovými stěnami, vzdálenými od sebe na šířku ne víc než dvou stop. Po osmi schodech jsme sestoupili kamsi, kde to rozměry odpovídalo asi tak telefonní budce. Phil klekl a vsoukal se do velkého kulatého otvoru v úrovni podlahy. Já za ním.
Cementová roura, odtoková roura, asi tři stopy široká. Nad hlavou nám visely další matné slabé žárovky, značně od sebe vzdálené. Zaoblené dno roury bylo pokryto jakýmsi kobercem. Bylo to snadné a docela příjemné cestování, takhle po čtyřech po tom hrubě tkaném koberečku. Když užívali slova "tunel", ani mě nenapadlo, že by to mohlo vypadat takhle.
Barva a textura koberce se často měnily a já si nakonec uvědomil, že tu zřejmě použili zbytků koberců odstřižených, když se obecně zavádělo vykrytí ode zdi ke zdi. Subkontrahent, bratranec Vasacapovy manželky, přiměl své zákazníky, aby nesli při budování všechny náklady. Ta cementová roura byla zřejmě taky nějaká černota, kterou schrastili na nějakém staveništi.
Když už mi to připadalo hodně dlouho, vynořil jsem se konečně v jakési dlouhé úzké chodbičce, kde byl opět na zemi koberec. Napřímil jsem se, poodstoupil jsem stranou a pustil Joea Maslockiho napřed a zatím jsem se rozhlížel po těch nových prostorách.
Stěna nalevo byla z hrubého betonu, stejně tak jako krátká stěna za mnou, v které byl otvor pro cementovou rouru. Stěna napravo byla zbudována z dřevěných špalíků, zřejmě s obkládáním na druhé straně. Chodbička měřila asi takových patnáct stop a končila schodištěm, které vedlo vzhůru.
"Vždycky vycházíme jenom po dvou," vysvětloval mi Phil, zatímco ostatní se ještě plazili tunelem. "Půjdeme první."
"Hm, prima," odpověděl jsem. Měl jsem pocit, jako by na mě šla klaustrofóbie.Nejdřív ten tunel a pak tahle uzoučká chodbička, nacpaná v tu chvíli samými nebezpečnými rabiáty.
Přijali mě skutečně mezi sebe? Jenže proč by to měli dělat? Přece já jsem nebyl tak úplně jeden z nich, stejně tak jako jsem na druhou stranu nepatřil k těm nejpočestnějším lidem. Byl jsem prostě taková nepovedená existence, která asi zůstane trčet na věky věků někde uprostřed. Možná že ne tak úplně na věky věků, zvlášť jestli ted sám sebe lifruju na místo, kde mě zlikvidují.
Znovu jako by mě posedl jakýsi paranoický pocit a pátravě jsem se zadíval po těch obličejích kolem. Jenomže takhle tupě zírat nebylo vůbec k ničemu: mohl jsem koukat na chlapa, který na mě působil jako samá laskavost a samý kamráčoft, ale když jsem se na tutéž tvář zahleděl třeba za chvilku, jako bych v ní najednou viděl tvrdý hrozebný výraz. Dá se vůbec někdy odhadnout, co se lidem odehrává v těch jejich kebulích?
"Tak pojd ," poručil mi Phil.
Neměl jsem jinou volbu. Šel jsem za ním na chodbu a po schodech nahoru. Obyčejná dřevěná dvířka vedla kamsi, kde mi to připadalo jako v ráji světského luxusu: na vyštěrkovanou příjezdovou cestu, kde mezi vyjetými kolejemi rostl plevel. Byly asi dvě hodiny odpoledne, čerstvý oblačný den pozdního listopadu. Místo: horní část státu New York. Vzduch byl chladný a čistý, bělavě šedivá obloha visela dosti nízko, ale nepůsobila tíživým dojmem a nevypadalo to na déšť.
Po příjezdové cestě jsme přišli s Philem na chodník. Před námi se přes ulici zvedal impozantní zadek káznice. Vypadal jako přesná sochařská napodobenina toho šedivého nebe. Uvědomil jsem si, že za tou stěnou vlastně žiju, a myšlenka na ono nucené vyloučení z normálního života mě najednou naplnila nechutí.
Na chodníku zabočil Phil doprava a já se dal opět za ním. Domky na téhle straně proti těžké zdi káznice byly malé rodinné příbytky s titěrnými zahrádkami nebo dvorečky vepředu, nalepené k sobě tak těsně, že mezi nimi mohlo sotva projet auto.
Dělnická čtvrť, nuzácká, ale důstojná, prostě čtvrť lidí v modrácích.
Na rohu jsme Phil i já opět zahnuli. Ohlédl jsem se a viděl jsem Joea Maslockiho a Billyho Glinna, jak po příjezdové cestě přecházejí na chodník, ale jdou obráceným směrem. Zeptal jsem se Phila: "Kam jdem?"
"Jen tak se cournem," odpověděl.
Přešli jsme tři ulice téhož obytného typu, až jsme se dostali na obchodní třídu. Připadalo mi, že celou tu dobu se Phil jen tak spokojeně loudá a z plných plic dýchá svobodný vzduch, a já dělal totéž. Na obchodní třídě jsme se zastavili v maličké denní restauraci, Phil objednal do boxu dvě kávy a pak mi řekl: "Tak co, Harry, co ty na to?"
"Je to nádhera," odpověděl jsem.
"Tak chceš do toho vlézt?"
Později jsem měl habaděj příležitostí zamyslet se nad tou otázkou hloub, ale v tom okamžiku jsem žádné z okolností, které záležitost nesla přirozeně sebou, vůbec nebral v úvahu, například skutečnou kriminální povahu takříkajíc aktu samého stejně tak jako mých kumpánů. Byl jsem za vězeňskou zdí a nebylo nic prostšího: "Jo, chci do toho," odpověděl jsem.
"Ono s tím totiž souvisí ještě něco, o čem ted nemáš páru," řekl. "Musím tě s tím seznámit."
Kdesi na samém konci nějaké slepé uličky v mé hlavě jako by zablikala malá varovná světýlka, ale dělal jsem, jako když je nevidím. "To mi je celkem jedno," odpověděl jsem. "Ostatně jaká je druhá možnost?"
"Že se dáš z tělocvičny přeložit," odpověděl. "Jasný jako facka."
Podařilo se mi vyloudit na rtech cosi, co vypadalo jako ne tak úplně nejpočestnější úsměv: "Chceš říct, že byste mě tedy nezlikvidovali?"
Pochopil, co mám na mysli, a oplatil mi stejným úsměvem: "Ne-e! Mluvili jsme o tom, to je pravda, ale ty jseš oukej. Myslím, že budeš držet jazyk za zuby."
S oním stále poněkud nejistým úsměvem na tváři jsem pokračoval: "Tak jsem uvažoval, že mě jako berete ven teďka právě proto, abyste mě zlikvidovali."
"Cožé? Tady na ulici?" Zavrtěl hlavou a úsměv mu ztvrdl na tváři. "Kolem tělocvičny nesmí nikdy dojít k žádnému záhadnému zmizení," prohlásil, "žádné pátrání, žádné záhady. Kdybychom došli k závěru, že tě musíme klepnout, tak to uděláme přímo v lapáku, a pořádnej kus od tělocvičny."
Cítil jsem, jak mi náhle vyschlo v krku. "Jak?" polkl jsem naprázdno.
Pokrčil rameny. "Mohl bys třeba schrástnout dolů z ochozu někde z patra přímo na bloku," řekl. "Nebo by ses mohl připlíst na dvoře do něčí cizí rvačky, kde to půjde na nože, anebo bychom tě dali přeložit k nějakejm nebezpečnejm mašinám."
Při poslední eventualitě jsem zavřel oči, "Hm, jo," řekl jsem. "Už si to dovedu představit."
Když jsem otevřel oči, hleděl na mě se zpytavým úsměvem: "Člověčě, ty jseš zajímavý číslo, Harry, někdy se v tobě nevyznám. No nic, teďko je prostě čas, abys tady řek, jestli do toho půjdeš, nebo ne."
"Jo, chci."
"I když s tím souvisí ještě něco, co ti předem říct nemůžu?"
Ted se o tom zmínil podruhé. Co by to mohlo být? Třeba na mě budou chtít vynutit slib, že jim pomůžu s mordováním, když náhodou tunel objeví někdo další. Něco takového bych rozhodně slíbil a rozhodně nesplnil! Co jiného by se za tím ještě mohlo skrývat? Řekl jsem: "To je mi fuk. Už jsem se dostal jednou ven a chci znovu. Dám se k vám."
Z jeho úsměvu tentokrát zazářila úleva: to jeho ujištění, že by mě nezlikvidovali, kdybych se rozhodl jinak, nebylo možná tak stoprocentně bezpečné. Kdybych se rozhodl dát se z tělocvičny přeložit, možná že by mě brzy šoupli na práci někam k těm velkým strojům.
Ten nevyzpytatelný úsměv mu neutkvěl na tváři dlouho. Jeho výraz zvážněl, což znamenalo, že budeme mluvit čistě obchodně a k věci. "Hele, máš snad někoho venku, kdo ti zatím chrápe na baliku, jo?"
Všechny moje peníze mi opatrovala maminka, ale nepokládal jsem právě za nejšťastnější mu to říkat, a tak jsem jen odpověděl: "Jistě."
Sáhl do kapsy a cvrnkl ke mně po stole deseti cenťák. "Támhle máš telefonní budku," řekl mi. "Zavolej tedy tomu dotyčnýmu nebo té dotyčné. Jo, a ať to platí volaná! Řekni, ať pošle šek na třiadvacet stováčů na adresu Alice Dombeyová, Stonevelt, New York, Fair Harbor Street 2209."
Zopakoval jsem jméno i adresu a šel do budky.
Maminka byla doma a zůstala z mého volání úplně paf. S tou svou těžkopádnou německou výslovností mi řekla: "Harralde, to seš z toho kriminálu aus?"
"Ne tak úplně, maminko. Totiž to, co ted podnikám, je jaksi tajemství."
"Ty jsi zdrhl z ten kriminálek?"
"Ne, maminko. Jsem pořád ve vězení. A budu tam ještě dva nebo tři roky, maminko. Poslouchej, mami, dovedeš držet jazyk za zuby?"
"Má to bejt zase nějakej ten tvůj vtípek, Harralde?"
"To rozhodně ne, maminko. Mami, to je strašně vážná věc. Nejde o žádný vtip, a kdybys skutečně nedovedla držet jazyk za zuby a to tajemství prozradila, tak můžu taky skončit tím, že mě někdo odkrágluje. Mami, říkám ti to na rovinu a namouduši smrtelně vážně." Hned vzápětí jsem litoval, že jsem se takto vyjádřil.
Avšak moje upřímnost zřejmě na maminku učinila hluboký dojem, protože odpověděla docela normálním tónem: "Přece víš, Harralde, že bych na tebe žádné tajemství nemohla vyzradit."
"To jsi hodná, mami, prima. Tak poslouchej - "
Řekl jsem jí, co má dělat, že má vyzvednout peníze z našich společných úspor v bance, vyplnit poukázku na peníze a poslat na tu a tu adresu. Všechno si pečlivě zapisovala a jen přitom pořád říkala: "Ja,ja," a když jsem skončil se svými instrukcemi, pravila: "Harralde, řekni mi pravdu. Lžeš?"
Tahle slova pro nás představovala formuli pravdy už od té doby, co jsem byl ještě malý kluk. Kdykoli mi řekla "Harralde, řekni mi pravdu. Lžeš?", vyklopil jsem naprostou pravdu. Nikdy téhle své moci nezneužila a já tu formuli bral vždycky naprosto vážně. Když si jsou dva lidé tak blízcí jako syn a matka, pak si musí najít způsob, jak spolu žít a srovnat všechny své drobné slabůstky, a tohle byl přesně způsob, který nám umožňoval žít spolu uprostřed celé té spletité sítě mých tajnůstek, drobných podvůdků a napalovaček, což všechno je ono přirozené prostředí, v jakém žije člověk propadlý kanadským žertíkům. Takže jsem v tu chvíli odpověděl: "Mami, říkám ti pravdu. Potřebuju ty peníze z jistého tajného důvodu, o kterém nemohu nic bližšího povídat. Jsem pořád ve vězení, a jestli někomu řekneš, že jsem volal nebo že jsi poslala peníze, a to i taťkovi, budu mít hrozné oplétačky se zákonem a taky strašné trable s příšernými rabiáty ve vězení. Mohli by mě i zabít, mami, a to je fakt."
"Dobrá, Harralde, ty peníze ti pošlu," uzavřela.
"Díky, mami" a hned jsem se začal vyptávat, jak se daří tatínkovi a jak to vypadá v tom bazaru s ojetými auty, kde jsem byl zaměstnán před soudem. Odpověděla: "Byl tady nějakej chlap a říkal, že měl v benzínové nádrži písek, a tak chce pan Fizzel vědět, jestlis to udělal ty."
"Hm, bohužel jo, mami," musel jsem jí odpovědět, a tím náš rozhovor skončil.
Phil čekal trpělivě v boxu.
Vrátil jsem mu deseticenťák a ujistil ho: "Prachy jsou na cestě."
"Prima." Ukázal na mou kávu. "Dopils?"
"Jo."
Odešli jsme z restaurace, loudali se přes dvě ulice kolem kšeftů s šaty a různými domácími potřebami a kolem obchůdků s laciným zbožím a pak Phil ukázal prstem přes ulici: "Musím do banky."
"Do banky?"
"Mám tam běžný účet."
Řekl to, jako by bylo nejpřirozenější, aby kriminálník, kterého drží v base, měl v místní bance běžný účet! Jenomže ono to asi skutečně tak bylo! Aspoň pro tohohle vězně.
A pro mě to mělo být taky tak. Měl jsem pocit, jako bych byl dostal do mozku novokainovou injekci, která právě přestává účinkovat. Moje senzibilita jako by zase začínala bystřet a jako bych zase všechno začínal vnímat normálně. Uvědomoval jsem si, že jsem za vězeňskou zdí.
A když jsem přecházel ulici, pozoroval jsem, že nemířím pouze k jedné bance, ale hned ke dvěma. Napravo trůnila první a vypadala jako velká ošklivá šedivá krabice tvářící se co řecký chrám, se sloupy a složitými karnýsi a tak vůbec. Zlatá písmena v oknech oznamovala, že jde o Západní národní banku. Nalevo se tyčil, člověk by řekl, její přímo umně zbudovaný protiklad, tříposchoďová budova, která nemohla být starší než takových deset let. Nejvíce prostoru v horních patrech zaujímala široká okna úředních místností, mezi nimiž zářily červené a zelené panely z plastické hmoty. V přízemí byla na jedné straně prodejna obchodního domu Woolworth a na druhé banka, obě instituce s obrovitými okny do ulice. Banka, jejíž název zněl Federální fiduciární, byla přímo nalepená na Západní národní a rozhodně nemohla vypadat odlišněji. Západní národní byla ponurá a upjatá jako kriminál, z kterého jsem právě vyšel, zatímco Federální fiduciární jako by příchozímu sama otevírala svou náruč: obrovskými okny jsem zřetelně viděl prostorný, vzdušný a jasně osvětlený interiér s frontami zákazníků a vůbec s atmosférou obvyklého bankovního ruchu.
Když jsme s Philem přešli ulici, u chodníku jsme se prudce srazili, protože já mířil k Federální fiduciární, zatímco on zahnul k Západní národní. "Hopla," omloval jsem se.
Ukázal na řecký chrámek. "Tam do té," řekl.
"Aha, já jsem si totiž myslel, ehm..." mávl jsem rukou k oné radostně zvoucí Federální fiduciární. Ve snu mě nenapadlo, že by Phil mohl zvolit banku, která vypadá jako kriminál.
"Pár ostatních chlapů chodí do téhle," oznámil mi Phil jaksi na vysvětlenou.
Vešli jsme do banky. Vnitřek byl přísně chladný, s ozvěnou a vysokým stropem a vypadalo to tu spíš jako v nějakém buddhistickém chrámu než v řecké svatyni. Phil vytáhl z náprsní tašky šek, vyplnil jej a vyzvedl naň hotové peníze u jakési usměvavé mladičké úřednice, která ho zřejmě dobře znala. Vyměnili si obvyklé zdvořilůstky, prohodili několik slov o počasí a pak Phil ukázal na mě a řekl: "Tohle je můj kamarád, Harry Kent."
Užuž jsem ho chtěl opravit. Pak se mi však rozbřesklo a já pochopil, proč to udělal. Dal mi krycí jméno, alias! Poprvé v životě jsem mohl s pocitem naprostého zadostiučinění být někým jiným než Harrym Kündem. S umlautem.
Usmála se na mě a zeptala se: "Jak se vede, pane Kente?"
Ihned jsem jí oplatil úsměvem jako měsíc: "Docela prima." Kéž by výměr mého trestu nikdy nevypršel, uvažoval jsem. Co mi záleží na tom, jak mi říkají tam uvnitř těch vězeňských zdí, tady v tom báječném světě venku jsem Harry Kent. Ta nádhera, tak vznešené jméno. V uších mi zazněla jakási varianta na Shakespeara. Harry z Kentu vás očekává venku zproštěn všeho, milorde. Zproštěn čeho, páže? Toho zasraného umlautu, milorde.
Když jsme vyšli z banky, zeptal se mě Phil: "Taks toho měl na jeden den dost, Harry?"
"Ne," odpověděl jsem.
Zazubil se na mě. "Jo, chápu, jak ti asi je. Počkej, překvapí tě, jak si na to za chvíli zvykneš. Stane se pak, že na tebe dojde řada a budeš moct jít ven, a ty dokonce ani nepůjdeš."
"To nikdy," zavrtěl hlavou.
"Taky jsem to říkal. Však počkej, uvidíš."
Jenže tys nikdy nepotřeboval krycí jméno tak hrozně jako já, uvažoval jsem, ale v debatě jsem to dál nijak nerozvíjel.
