A proč bych to taky měl dělat? Udáním bych nic nezískal, naopak, všechno bych ztratil. Vedle slibu, že budu taky moci vbrzku využít výhod tunelu, byl tu i příjemný pocit bezpečí, plynoucí z mého sblížení s Philem a jeho kamarády. Byl jsem ted sám součástí jednoho z těch gangů, na které mě upozorňoval Peter Corse na vězeňském dvoře, byl jsem členem téhle party před očima vězeňské veřejnosti na dvoře i v jídelně a reputace party byla ted moje reputace. A když jsem měl chuť, mohl jsem se chodit v pondělí i ve čtvrtek sprchovat, protože ani jeden ten přihřátej šášula se mě neodvážil dotknout jedním prstem.
Jednou si takhle povídáme s Philem o všem možném, a vtom se přižene Eddie Troyn. Vypadá v těch svých přepečlivě vypíglovaných kriminálnických plátěnácích sice jako ze škatulky, ale především jako blázen. Eddie kdysi sloužil jako důstojník v armádě a zřejmě si tamodtud odnesl úplnou vášeň pro "pořadovou" vojenskou úpravnost a díky jí se tu vyjímal jako načinčaný manekýn v kšeftě se sportovními potřebami. Eddie byl právě ten chlápek, kterého jsem spatřil hned první den svého pobytu v Stoneveltu v tom civilu.
"Ahoj, Eddie," pozdravil jsem ho. Seznámil jsem se za poslední dva týdny se všemi sedmi uživateli tunelu a všichni se jaksi volky nevolky rovněž seznamovali se mnou a takříkajíc mě začínali brát na vědomí, i když nikdo z nich se ke mně nechoval tak kamarádsky jako Phil Giffin a Jerry Bogentrodder.
"Těbůh, Harry," pozdravil mě a pak ještě dodal, "děkan," když jsem mu otevřel půldveře, aby mohl dovnitř. "Tak jdu na to," oznamoval Philovi, což byla šifra, jakou užívali mezi sebou, a znamenala, že odchází tunelem ven.
"Půjdu dozadu s tebou," řekl Phil. Pak se ještě obrátil ke mně" "Jsem zpátky za minutu."
"Fajn."
Odešli a zmizeli mezi nádobami a policemi a já zatím pozoroval basketbalisty, jak hází na koš. Pak dělali osmičku s košem uprostřed. Jeden maník naběhl zprava, chytil nahraný míč, vrhl se pod koš a vystřelil, druhý naběhl zleva, chytil odražený míč a nahrál dalšímu maníkovi, který naběhl zprava. Chlapík zprava pak běžel dál až nakonec řady, která přicházela zleva, a chlapík zleva zase...
Šel na mě z toho spánek. Tahle pitomá podívaná byla úplná hypnóza: přesně organizovaná, pravidelná, plynula v hladkém rytmu...
Už zase na mě šel spánek. Když jsem se tak kolem rozhlížel, zjistil jsem, že Phil zapomněl na pultíku ve dveřích krabičku cigaret a sirky. Vyndal jsem jednu cigaretu, vzal papírovou sirku a nacpal ji hlavičkou pozpátku dovnitř. Abych sirku dobře dovnitř dostal, použil jsem ještě další zápalky, takže když jsem skončil, hlavička sirky uvnitř byla asi centimetr od konce cigarety. Druhou sirku jsem zahodil, takto vylepšenou cigaretu jsem vložil zpátky do krabičky, zarovnal mezi další cigarety a všecko pak položil na pultík přesně tam, kde to leželo předtím.
A mezitím jsem v duchu přemýšlel o tom, co mi o tunelu vypravoval Phil. Ten původní denní cestovatel, chlap jménem Vasacapa, si nemohl samozřejmě nechat své tajemství výhradně pro sebe. Musel prostě do toho zasvětit ještě pár dalších důvěrníků a výsledkem bylo, že tunelu užívalo od samého začátku vždy několik uživatelů. Nikdo z těch lidí, co tunelu používali, neměl nikdy zájem na tom, aby utekl, a nikdy nikdo neprovedl nic potřešťěného, aby je všechny pochytali. Buďto to byli vězni s krátkou výměrou trestu jako sám Vasacapa, anebo se dostali na onom žebříčku poživatelů důvěry vězeňských úředních osobností hodně vysoko a nechtěli o své postavení přijít.
Během posledních dvou měsíců svého pobytu ve vězení dokonce Vasacapa pracoval na zkrácený pracovní úvazek venku v místní samoobsluze jako zástupce vedoucího skladu. A když se konečně dostal na svobodu, přešel v témž obchodě na plný úvazek a samozřejmě že si také ponechal onen dům na druhé straně tunelu. Jeho dřívější kamarádi z kriminálu používali tunelu dál a Vasacapa pro ně vybudoval u příjezdové cesty svého domu ve sklepě zvláštní vchod, aby mohli tunelem cestovat, kdy se jim zachce, a nemuseli vyrušovat ani jeho, ani jeho rodinu.
Před třemi lety Vasacapa ale natáhl bačkory, a tak se vdova rozhodla dům prodat a odstěhovat se k provdané dceři do San Diega. Po ta léta, vždy když si nějaký uživatel tunelu odbyl svůj výměr trestu, nastoupil na jeho místo nový vězeň, zvolený ostatními uživateli demokratidkou volbou, přesně jako v nějakém univerzitním spolku. Když vdova informovala tehdejší uživatele o svých plánech, uvědomili si, že nemohu dopustit, aby se dům prodal nějakému naprosto cizímu člověku, a přesto nikdo z nich neměl na hotovosti tolik peněz - a nikdo nebyl s to opatřit si tak vysoký úvěr -, aby dům mohl koupit sám. Takže dali své zdroje dohromady a koupili jej společně. A pak sem povolali až z Troye ve státě New York manželku jednoho z nich - Boba Dombeyeho, toho chlapíka s tím rozjetým uhýbavým pohledem, co jsem ho viděl vylézat ze skříňky v šatně - no a ta ženská pomohla tomuhle spolku tím, že se postavila do jeho čela a zaštítila jej svým jménem. Skutečně dům na své jméno koupila a do téhle chvíle v něm žila.
Dohoda zněla v tom smyslu, že spolek bude dům vlastnit dohromady a každý člen, který bude odcházet z vězení, se svého účastnického práva vzdá, ale dostane za to vyplacenou sumu, kterou investoval. To bylo původně dva tisíce tři sta dolarů, takže když nyní kterýkoli uživatel odcházel z kriminálu, skupina mu vyplatila dva tisíce tři sta dolarů, jež zase vyinkasovali od chlapíka, který se dostal na místo předchozího uživatele. Jestliže uživatel zemřel, což se dosud stalo dvakrát (v obou případech se jednalo o smrt naprosto přirozenou), nový nástupce musel zase zaplatit dva tisíce tři sta dolarů, kterážto suma se pak bez jakéhokoli vysvětlení poslala nejbližším příbuzným zesnulého.
Hladký chod této operace dokonale narušil můj vstup na scénu. Chlapík, po němž jsem nastoupil - byl to profesionální žhář, kterého pustili na podmínku z vězení -, dostal své dva tisíce tři sta dolarů, ale skupina uživatelů mě o ony peníze nemohla požádat dřív, než rozhodnou, zda mě chtějí jako rovnocenného partnera. A nikdo z nich si nebyl stoprocentně jist, že já jsem právě ten případ. Mě jim vlastně doslova vecpal do chřtánu vězeňský správce a většině to bylo dokonale proti srsti.
Takže ted vůbec nevěděli, co si počít. Já taky ne. Zatím jsem nemohl dělat nic jiného než čekat, držet takříkajíc hubu a doufat v to nejlepší. Jenomže kdybych tak věděl, co je právě to nejlepší. Představa, že bych taky jednou směl projít tím jejich tunelem, byla velice příjemná a velice vzrušující, ale myšlenka na to, že se stanu zároveň součástí jejich tajného spiknutí, mě děsila.
S celou situací přede mnou znovu vyvstal můj starý problém: jsem ta dobrá duše, anebo jsem lump? Protřelý profesionální kriminálník by se k uživatelům naprosto klidně přidal, vyplatil by peníze na dřevo a žil by si naprosto spokojeně v rámci daných pravidel. Skutečně čestný člověk, s upřímným zájmem o zlepšení společnosti a o vlastní nápravu by při první příležitosti šel za správcem a řekl mu plnou pravdu. Jenomže já jsem v krajním vzrušení mysli vězel někde mezi oběma krajnostmi a nepodnikal jsem vůbec nic. Jenom jsem čekal, že okolnosti vytříbí všechno samy bez mé pomoci.
Phil byl pryč s Eddiem Troynem asi deset minut. Když se vrátil, basketbalisté se pořád ještě pohybovali dokola v onom znaménku nekonečna a já jsem ještě přemítal o svých vyhlídkách. S Philem přicházel Max Nolan. Phil mi řekl: "Max to může vzít u dveří na minutu za tebe. Pojd se mnou."
"Fajn," souhlasil jsem. "Ahojda, Maxi."
Kývl, ani přátelsky, ani nepřátelsky. Max Nolan byl svalnatý třicátník, mohutný v pase a vypadal spíš jako nějaký veřejný agitátor nebo řečník někde na trávníku nějaké univerzity. Rozhodně ne jako profesionální kriminálník. Měl husté hnědé vlasy, poněkud delší než dovoloval vězeňský řád, a kosmatý pokleslý knír. Kroutil tu dvacet let, s podmínkou deseti, vyfasoval je za nejrůznější druhy velkých krádeží s přitěžujícími okolnostmi. Max skutečně začínal jako univerzitní studentský radikál a do vězení se dostal nejdřív několikrát za účast na protiválečných demonstracích, načež měl několik průšvihů s překupnictvím drog, až nakonec skončil se vší slávou u velkokrádeží a užívání kradených úvěrových legitimací.
V těchhle dobách dochází ve vězeních k jakémusi až komickému dvojímu posunu, který způsobuje příchod dalších a dalších radikálů odsouzených za drogy a za politiku. Rebelové radikalizují kriminálníky, což je důvod, proč došlo v poslední době k tolika vězeňským vzpourám a stávkám, ale zároveň zase kriminálníci korumpují ke kriminálnictví radikály. Absolvent univerzity, který se dostane do vězení za kouření marihuany anebo za to, že hodil bombu na vojenskou obvodní kancelář, vychází z kriminálu poučen, jak se dostat zamčenými dveřmi do kvartýru anebo jak udělat káču. Za několik let se může svět dočkat všeobecně dosti nepříjemného překvapení.
A Max byl právě z tohohle nového rodu. V Stoneveltu pobýval již tři roky a podařilo se mu získat přízeň obou autorit: autority oficiální, v jejímž čele byl správce věznice, i autority neoficiální, kterou představovali vedoucí důvěrníci. "To je na chlup stejný jako na fakuli," říkal mi jednou. "Na jedné straně musí člověk lézt do zadku kantorovi a na druhé musí být ťu-ťu-ťu s kámošem na pokoji."
Ale tohle mi řekl, teprve až mě poznal trochu blíž. Prozatím jenom kývl hlavou, když jsem mu řekl "Ahoj!", a tím pro něho všechno haslo. Takže jsem odešel s Philem a ten mě zavedl dozadu do šatny, kde na nás už čekali další tři chlapi. Seděli nebo postávali opřeni o skříňky.
Krve by se ve mně nedořezal, když jsem je uviděl. Eddie Troyn, Joe Maslocki a Billy Glinn. Joe Maslocki byl bývalý boxer velterové váhy a seděl za vraždu, rabiát s rozmláceným ksichtem, chlap jako hora, byl to ten druhý navrátilec, co jsem viděl onoho prvního dne, ten, kterému jsem tenkrát řekl "kolego". Billy Glinn byl prostě příšera, tvor uzpůsobený pouze k tomu, aby holýma rukama masakroval lidi. Nebyl ani tak vysoký, ani tak rozložitý jako Jerry Bogentrodder, ale působil dojmem daleko větší síly a daleko nebezpečněji. Jakýmsi zvláštním způsobem člověku připadal, jako by byl bytost daleko hutnější konzistence než ostatní lidé, jako by se narodil na nějaké větší a těžší planetě. Třeba na Saturnu.
Ihned jsem pochopil, že už ten problém se mnou rozťali, a s nadějí jsem civěl všem do obličeje. Ale nevyčetl jsem nic. Billy Glinn vypadal jako nějaká monstrózní mašina na zabíjení lidí, tedy jako vždycky, Joe Maslocki jako boxer velterové váhy mezi dvěma koly, a Eddie Troyn stejně zupácky a naštětěně jak jindy.
Když mě Phil poklepal po ruce, vyskočil jsem, jako bych se dotkl elektrického drátu. Zůstal jsem vyjeveně hledět a on na cosi ukázal a usykl: "Hod to na sebe, Harry."
Podíval jsem se, na co ukazuje, a uviděl jsem na nejbližší lavičce hromádku civilního oblečení. Náhle jsem se rozzářil v úsměvu a najednou mi bylo báječně: "Tak jdu na to, jo?"
"Uhods," odpověděl Phil lakonicky, a když jsem se znovu rozhlédl po všech obličejích, viděl jsem, že se také usmívají. Přijali mě.
Civil představovaly zmačkané kalhoty pískové barvy, zelená kostkovaná flanelová košile, zelený pulovr s véčkem u krku a se zoufalými dírami v podpaží a bunda na zip, kterou bylo možno nosit po obou stranách a která byla na jedné straně modrá, na druhé hnědá. "Nic lepšího jsme neschrastili," podotkl Phil, zatímco jsem se oblékal.
"To je prima," ujišťoval jsem ho. "Nádhera." A taky byla. Všecko, co nepřipomínalo modré plátěňáky vězeňského mundúru a modrou vězeňskou košili, mi připadalo nádherné, a dokonce ještě krásnější.
Obrátil jsem bundu druhou stranou nahoru, protože se mi zdálo, že se k celku hodí spíš hnědá barva než modrá, když v tommě něco napadlo. Co když mě ve skutečnosti mezi sebe vůbec nepřijali, a naopak se rozhodli mě zlikvidovat? Může snad být lepší způsob, jak se někoho beze stopy zbavit, než ho pěkně vyšupajdit z vězení, nechat ho doplácat se až k mělkému hrobečku a pak ho odprásknout nebo mu podříznout chřtán anebo nechat Billyho Glinna nadělat z něho maso na guláš?
Znovu jsem se rozhlédl po těch čtyřech obličejích, zatímco jsem si hrál s oboustrannou bundou. Pravda, všichni se sice usmívali, ale byly to skutečně přátelské úsměvy? Usmíval se Phil Giffin opravdu jako kamarád, anebo to byla jenom maska? Byl úsměv Eddieho Troyna skoro až přemrštěně široký proto, že byl v tu chvíli naprosto nevojenský, anebo se mu nemohlo důvěřovat? Byl ten škleb na tváři Billyho Glinna skutečně výrazem přátelství, anebo se v něm skrýval úsměšek zasvěceného?
Phil se zeptal: "Tak co? Hotovo, Harry?"
Panebože ne, ne, ještě nejsem hotov. Jenomže co mám dělat? Zapřísahat je, slíbit jim věčné mlčení, jenom když mě pustí? Sám bych si do cely nastražil před prohlídkou kudlu! Udělám, co budou chtít.
Zamrkal jsem, olízl jsem si rty a už jsem se chystal promluvit, když Joe Maslocki prohlásil: "Tak už ti došlo, jaká je to balada, Harry? Mrkneš se za zed !"
Je to z přátelství! Nemůže to být nic jiného. Přijali mě. "Jo, je to senzační," odpověděl jsem a vklouzl jsem do bundy.
