"Uvidíme, co na to řekne Phil,"rozhodl Jerry Bogentrodder a já slyšel, jak všichni odpochodovávají chodbou pryč.
Pořád jsem ještě neměl tušení, do čeho jsem spadl, ale jedno jsem věděl nabeton: Peter Corse měl stoprocentní pravdu, když říkal, že si mám od téhle party dát odstup. Všechny jsem už předtím viděl ve skupině s Philem Giffinem, i toho chlápka v civilu, a kdyby bývalo po mém, tak jsem se mezi ně nikdy nepletl.
Seděl jsem na hromadě met a rozjímal. Že jsem si tu zvědavost jenom nenechal zajít! Že mě museli převádět od té práce v dílně na tabulky! Že ti kongresmani kruci nejeli radši třeba do Atlantic City! Že jsem se sakra nenarodil s nějakým jiným jménem!
Takhle jsem tam trčel asi dvě hodiny, až mi napadlo, že bych z toho přece jenom mohl vyváznout se zdravou kůží. To mluvili o mém těle a mě chtěli pak mrtvého někam zašantročit. Mám snad chuť takhle dopadnout? Samozřejmě že ne! Zvládnu já čtyři nebo pět rabiátů a kriminálníků? A to ještě jeden z nich má prosím pistoli. Nepřipadá v úvahu. Mohl bych se přes to všecko zachránit? Možná.
Moje potenciální záchrana spočívala prostě v tom, že jsem vězeň státního vězení. Jelikož mě právě určili do práce, nebudou se po mě až do večeře shánět k žádnému nástupu, kde se dělá prezence. Ale v okamžiku, kdy se můj blok postaví do fronty na jídlo, vyjde moje nepřítomnost najevo. Kde kdo viděl toho Künda naposledy? Ale přece v tělocvičně! Pak se začne hledat.
Tak. Čili já se ted nebudu muset snažit o nic jiného než zůstat naživu do večeře a do chvíle, kdy po mě nutně musí začít sháňka. A až mě pak najdou, ohlásím všecko, co jsem viděl a slyšel, bachařům a budu v bezpečí. Tedy relativně.
Rozhodně na tom ovšem budu líp, než kdyby se někde už pokoušeli zašantročit moji nebohou mrtvolku.
Hm, a jestli se mám teda do večeře udržet za každou cenu na živu, nemůžu udělat nic lepšího než se od těch rabiátů pokusím nějak izolovat. A nejjednodušší způsob bude, když zabarikáduju dveře.
A k tomu mi budou stačit ty mety, co na nich sedím. Měly tak patnáct palců v průměru a na dva palce byly vysoké, z pevné šedé celtoviny a naplněné byly nějakou hlínou nebo nějakým těžkým hrudovitým materiálem, a když se hrál baseball, zřejmě se vždycky stavěly na dvůr. Jelikož byl listopad, tedy roční období, kdy se baseball nehraje, byly všechny tady, na dvacet, možná i víc, těžké a nesnadno manipulovatelné kusy, navršené na sobě podél stěny.
Byla to hrozná fuška s nimi pohnout, ale za pokus to stálo. Po jedné jsem je pomalu a s největším úsilím natahal ke dveřím a tam jsem z nich udělal takovou malou barikádičku. Jo, tak hošánci, budu chtít vidět, jestli ty dveře otevřete, liboval jsem si.
Měl jsem svou barikádu zbudovanou asi do výše pasu, když tu se dveře otevřely (ven do chodby!) a přede mnou stál Phil Giffin a zíral na mě, jak jsem ustrnul v sošné póze s jednou metou v náručí. Změřil si mé dílo žlučovitě nenávistným pohledem a vyjekl: "Co je? Čekáš potopu?"
"Hhhh!" vyrazil jsem ze sebe.
"Koukej ty kraviny fofrem oddělat, jo?"
Dveře se otvíraly na tu nesprávnou stranu. Ruce s metou mi poklesly a já ze sebe vypravil: "Přece mě nezabijete, co?" Nevím proč, ale na mord to nebyl ten pravý kukuč, a taky by ho to tak nenadzvedlo, kdyby měl v úmyslu mě zabít.
"To bych zrovna potřeboval," sykl, "aby jeden maník zmizel. Oddělej tydle blbý krámy a musíme si promluvit."
Hodil jsem sebou a všecko jsem to odnesl zpátky. Zůstal stát opřen ve dveřích a čekal, až hromada byla na dvě mety vysoká, pak ji překročil a posadil se na haldu, kterou jsem právě čerstvě navršil nalevo ode dveří. Vyndal si cigaretu, zapálil si a sledoval mě, jak odstraňuji poslední mety. Pak poručil: "Zavři dveře. Sedni si."
Zavřel jsem dveře. Posadil jsem se.
Zpytavě a kriticky si mě chvíli měřil a pak řekl: "Hm, nevypadáš na to."
Neměl jsem tušení, na co nevypadám, a tak jsem tam zůstal jen tupě sedět.
"Prolít jsem jen tak rychlíkem tvoje materiály," prohlásil.
To mě překvapilo. Ještě jsem ve Stoneveltu nebyl natolik dlouho, abych vzal na vědomí, že všechno to tu prakticky vede na úrovni oné běžné každodenní rutiny "elita" důvěrníků z oblasti vězeňské subkultury, asi podobně jako subkultura karieristických seržantů řídí prakticky celou armádu.Giffin prostě zašel za vězeňským důvěrníkem, který dělal u správce Gadmora kancelářského poskoka, přednesl svou žádost a dostal se k mým materiálům dřív, než kdyby k tomu dal příkaz sám správce věznice.
Bylo mi z toho dost divně. Neměl jsem tuchu, proč je Giffin v kriminále, ale rozhodně jsem pochyboval, že by to bylo kvůli tomu, že si potrpěl na kanadské žertíky. Zmocnil se mě tísnivý pocit nějakého pitomečka z bůhvíkolikáté baseballové ligy, který svou vlastní hloupostí namíchl starého zkušeného profesionála. Ani jsem raději necekl a tvářil jsem se zkroušeně.
"Víš, ty myslím budeš ten typ, co vypadá jako cucavý kojeňátko," a stále mě přitom propichoval zkoumavými pohledy, jako by nechtěl věřit vlastním očím. "No nic, stejně musíš mít o něco tvrdší náturu, než na jakou máš ksicht, takže to s tebou zkusím."
Proboha věčného, co to mele? Pak jsem se ale rozpomněl na formulaci rozsudku, na to, z jakého skutečného zločinu jsem byl obviněn, a v tu ránu mi bylo všechno jasné. Oficiální instituce mě přece nemohly táhnout před soud pro to, že jsem na kapotu svého vozu položil nahou figurínu, a provádění kanadských žertíků pořád ještě není oficiálně uznáno jako kategorie těžkého zločinu, i když jsem častokrát slyšel názory, že by se tak rozhodně hodnotit mělo. Obvinění sice bylo blíže specifikováno, ale nicméně zůstávalo značně vágní: "těžké ublížení na těle", "zlovolný úmysl", "napadení s úmyslem ublížit", "zločinné napadení". Obviňovali mě vlastně záplavou synonym, z nichž žádné se na můj případ nehodilo.
Avšak v důsledku toho všeho byl Phil Giffin ochoten přijímat mě dočasně jako sobě rovného. Tohle jeho rozhodnutí si však zřejmě vynutila i nutnost udržet vše v tajnosti a nedopustit se vůbec ničeho, co by mohlo vzbudit pozornost oficiálních orgánů, avšak ony matoucí materiály rozhodně sehrály svou velkou pomocnou roli. Kdyby se byl z mých materiálů dověděl, že jsem nespolehlivý a možná i mentálně nevyrovnaný zarytý šprýmař, byl by možná došel k závěru, že bude jistější, když skutečně moje tělíčko nějak nechají zmizet a docela drze přestojí údobí hledání, které by určitě muselo následovat.
Beránek v rouše vlčím. Pro tenhle okamžik jsem byl v bezpečí.
Giffin se ke mě naklonil. Obloučky kouře z cigarety, která mu visela z jednoho koutku úst, stoupaly vzhůru kolem tvrdých rysů jeho obličeje. Kouř ho štípal do očí, až šilhal. Ucedil: "Já ti povím jednu historku, Kundo."
Neopravil jsem ho. Přikývl jsem.
"Tenkrát když se začala stavět tahle tělocvična," začal, "a to je takových čtrnáct let, byl tady jeden chlápek, toho vosolili za deset na pět, a bratranec manželky tohodle chlápka měl na tý stavbě nějakej dílčí kontrakt. Chápeš mě?"
Sice jsem mu pořád vůbec nerozuměl, ale přikývl jsem.
"Takže se to stalo následující," pokračoval Giffin, "manželka toho vězně koupila barák naproti tý tělocvičně, akorát přes ulici, zrovna tam, kde vedle strhli poslední z těch starejch barabizen. No a ten její bratranec a ještě pár chlápků si pod ulicí vykopali tunel ze sklepa tohodle baráku přímo na staveništi tý tělocvičny. Chápeš mě?"
"A ten chlápek zdrhl," řekl jsem. A uvažoval jsem, že ten tunel asi musí pořád existovat a že Giffin a ti jeho kámoši organizují nejspíš nějaký pokus o útěk. Spadl jsem tedy do party zoufalců, co chtějí fouknout z lapáku, a mám z pekla štěstí, že mě ty moje materiály tak fantasticky očernily.
Ale Giffin zavrtěl hlavu. "Co tě nemá," vyjel, "ti ruplo v bedně? Jsem ti přece povídal, ten chlápek že si kroutí za deset na pět. Jak dlouho myslíš tady bude smrdět? Nejvejš tři járy a pustějí ho na podmínku. A myslíš, že pro todle by chtěl fouknout a měl chuť dostat se na ceduli mezi deset nejvybranějších, co se pohřešujou?"
"Aha," pochopil jsem. Za deset na pět: deset let s možností po pěti nebo i dřív vymáznout s podmínkou. "No ale pak ti vůbec nerozumím," řekl jsem.
"Dovedeš si představit ten tunel?"
"Hm, jo."
"Tak dobře," kývl, "vede ze sklepa toho baráku, přetíná pod zemí ulici a ústí přímo do tělocvičny. Tomu chlápkovi, co měl ten dílčí kontrakt, tomu dali totiž na starost betonování tý vnější stěny, no a co teda von neudělal, jako že v týhle části nechal postavit ještě jednu stěnu, takže uvnitř vznikl prostor asi tři stopy široký, prostor mezi dvěma stěnami, o kterých nikdo nemá ani tuchu. No a tam nechal taky udělat betonový schody a ty vedou dolů do toho tunelu."
"Aha, ta skříňka v šatně."
"Přesně tak," přikývl. "Jsou tam u tý stěny tři skříňky, který nejdou bez klíčku otevřít. Když za ně někdo lomcuje, vypadá to, jako kdyby byly zámky zaskočeny. Přece víš, jak zámky na těchhle skříňkách věčně zaskakujou."
Přikývl jsem.
"Za těma třema skříňkama," pokračoval, "jsou právě ty schody, co vedou dolů do tunelu."
"To je nádhera," vydechl jsem. "Ale když ten chlápek nechtěl zdrhnout, na co pak je vůbec ten tunel?"
"Tys to ještě nepochopil?"
"Ne," zavrtěl jsem hlavou. "Nepochopil."
Giffin se naklonil ještě blíž ke mě a kotoučky dýmu mu stoupaly přímo do očí. Poklepal mi na koleno: "Chodil domů na oběd."
Zůstal jsem civět s pusou dokořán.
"Jo, přesně tak," pokračoval. "Dvakrát třikrát za týden, ano, těch posledních patnáct měsíců, co mu zbejvalo, chodil domů vždycky asi tak v deset dopoledne, povyrazit se s paničkou, něco dobrýho voblíznout, poslechnout si v televizi zprávy, říct ahojda dětičkám, když se vrátějí ze školy, a pak zase večír zahučet zpátky na nástup, když se čte prezence."
"To je krása," vydechl jsem obdivně.
"To je to pravý slovo, Kundo," přikývl.
"Říkej mi Harry," navrhl jsem mu.
"Krása, jo, to je to pravý slovo, Harry." Giffin na mě zamrkal cigaretovým kouřem a pak se opřel a pohodlně se rozvalil. Seděl tam na těch metách, s nohama roztaženýma, s rukama na kolenou, a řekl mi: "Tak ted už máš páru, oč kráčí."
Svraštil jsem čelo. "Moment," podotkl jsem. "Tohle bylo před čtrnácti lety. Ten chlápek je už přece léta letoucí venku."
"Bodejť že je venku. Copak si myslíš, že to byl ten, co na tebe vybaf s tou bouchačku?"
Já si vlastně vůbec nic nemyslel, ale jen jsem se zeptal: "Ten tunel se teda jako pořád používá, jo?"
"Bodejť, používá!" Giffin se zazubil frajerským úsměvem chlapíka, který má bezpečně navrchu.
"Pár nás ho používá, pár!" dodal. "Dáme se vždycky určit na práci při manipulaci se sportovním materiálem, sestavíme si plán, kdy kdo vyleze ven, a jak to vyjde, užíváme si!"
"Říkáš, že se dáte určit na práci?"
Znovu na mě mrkl: "Je nás tu pár, co totiž máme jistý vliv."
Opět tedy ta subkultura vězeňských důvěrníků, i když jsem ji ještě sám tak úplně nepoznal. "Takže já jsem se tady vlastně neměl vyskytnout, že?" zeptal jsem se.
"Až doteďka se nám vždycky dařilo, aby se sem mezi nás nezamíchal někdo cizí, ale z nějakých důvodů správcovi ruplo v bedně a upích se, kráva, zrovna na tebe. Obyčejně když sem správce chce někoho poslat na lážo plážo práci jako za odměnu a když sem pak vopravdu takovýho chlápka pošle, tak mu to naši přátele vždycky rozmluvějí. Když je to inteligent, pošlem ho makat do knihovny. Když je to obyčejnej pitomej maník, necháme z něho vyškolit řidiče a nebo z něho někde uděláme nějakýho poskoka. Ale s tebou správci vlezlo do makovice jedno, prej že bys měl zkusit práci v kolektivu anebo tak a poznat, jak lidi dává dohromady sport. No a v tomdle si nikdo z nás ani neškrt."
"To je mi líto," řekl jsem omluvným tónem.
"Tvoje vina to není," pokrčil rameny. "Mysleli jsme si nejdřív, že se nám podaří to před tebou nějak utajit, aspoň do tý doby, než bychom se o tobě dověděli víc, a možná za takových čtrnáct dní bychom tě mohli nějak zlikvidovat."
"To myslíš mě jako zabít?"
"Ale kuš! Přestaň pořád mlet o tom mordování! Narafičili bychom ti před prohlídkou pod kavalec kudlu nebo tak něco. Tím bychom docílili, že by ti zatrhli všechny výhody."
"Aha," pochopil jsem.
"Jenže místo toho co se hned nestane," pokračoval tónem, z kterého bylo ještě dřívější znechucení, "ty musíš hned jít a strkat všude rypec a narazit zrovna na Edáčka, když se vrací zpátky." Zavrtěl hlavou. "Vůbec nepochopím, jak se to všecko mohlo takhle pitomě posířit!"
"Všiml jsem si, že kolem pořád chodili ti chlápci," vysvětloval jsem. "A ty a Jerry Bogentrodder jste se chovali tak záhadně, že mě napadlo, jestli se tady vzadu někde nemaže poker."
"Poker?" Znovu zavrtěl hlavou, pak vzdychl a plácl se dlaněmi s jakýmsi definitivním rozhodnutím do kolen a řekl: "Jo, ted se dá dělat velký kulový, prostě jseš jednou tady, a zdá se, že ulezeš, tak to s tebou zprubnem."
"Díky," vyhrkl jsem.
"Takže hubu drž, vlasti služ a do ničeho nestrkej frněc," pokračoval, "za nějakej čásek tě taky pustíme na vycházečku."
"Toho si nesmírně vážím, kolego," poděkoval jsem.
"Říkej mi Phile," pronesl, zvedl se a podával mi ruku. "Takže tě vítám na palubu, Harry."
Postavil jsem se a stiskl nabízenou ruku: "To jsem rád, že jsem se sem dostal, Phile."
