"Dostanete novou práci," pravil.
"Děkuju."
"Neděkujte mi. Byla nás celá řada, co jsme správce přemlouvali, aby vám nedával vůbec nic."
Ten postoj jsem nechápal. Co jsem tady, nikomu jsem stéblo přes cestu nepoložil, až na ty Corsovy zuby a tu věc s tím knoflíkem u správce a ještě takovou drobnost s pepřem v jídelně, co jsem provedl pouze dvakrát. Ale nikdo mi nic nemohl dokázat. Fylax si prostě umanul, že mě musí nenávidět, a to je všecko. Kdo byla celá ta řada dalších, co mluvili proti mě, jsem se nedověděl, ale měl jsem silné podezření, že tihle jedinci existovali pouze ve Fylaxově palici.
Třeba to tak nebylo, kdoví. V tělocvičně jsem se měl hlásit důvěrníkovi, který se jmenoval Phil Giffin, a ten mi dal hned od začátku nepokrytě najevo, že by býval byl nejšťastnější, kdyby mě nemusel cípkem oka zahlédnout. "Nevím, jestli vůbec máš páru, kde jsi zakotvil," řekl mi a zlostně se na mě podíval zpod černého kosmatého obočí.
"Todleto je ňáká fajnová rachota! Pro ňáký sotvapřivandrovalce to není a pro takový hup do kriminálu a hup zas ven taky ne a pro kriminálníky, co nejsou z naší party, už vůbec ne!"
Na mě se vztahovaly všechny tři řečené negativní vlastnosti: sotva jsem přivandroval, můj rozsudek zněl na poměrně kratší dobu a byl jsem kriminálník, který do Giffinovy party nepatřil. Zatvářil jsem se zkroušeně a omlouval se: "Je mi to líto. Já jsem ale o žádnou změnu nežádal. Prostě se to stalo."
"Prostě se to stalo." Stál tam, shlížel na mě jako kakabus, sporý šlachovitý chlapík, cigareta mu dýmala v jednom koutku úst a já si náhle uvědomil, že jsem ho několikrát viděl na vězěňském dvoře. Patřil k jedné té partě, před kterými mě varoval Corse.
Vyhrkl jsem: "Požádám, aby mě zas dali ke staré práci. Nechci nikomu překážet."
Později jsem zjistil, že se v tu chvíli právě rozhodoval, má-li či nemá-li mi zpřerážet hnáty jakožto nejlepší způsob řešení celého problému. Kdybych pak musel strávit dva nebo tři měsíce ve špitále, jeho parta by to už mohla nějak navléci, aby na mé místo dostali někoho přijatelnějšího. Avšak to byly důvody, které po hříchu neměly vůbec co dělat se mnou, ale které se naopak týkaly pouze jeho a vyplývaly z jeho snahy neučinit sebe a tělocvičnu příliš nápadnými, a tak nakonec pokrčil rameny a pravil: "No jo, tak jo, Kundo, my to s tebou zprubnem."
"Künde je moje jméno," opravil jsem ho. "Je tam umlaut."
Ale to už se otočil a mířil přes podlahu tělocvičny pryč a já pospíchal za ním, abych mu vůbec stačil.
Ve finančních záležitostech institucí závislých na vládní dotaci jsou období oblevy a mrazu. Během jedné takové bohaté oblevy a někdy před desíti lety byla vybudována na pozemku původně mimo vězeňské zdi tato tělocvična. Stát tu totiž vykoupil řadu domků obývaných nižšími středními vrstvami, rozhodl o jejich asanaci, srovnal je se zemí a na jejich místě postavil tuto tělocvičnu. Jedním koncem ji nalepili na původní vězeňskou zed . Byla to rozložitá stavba se třemi basketbalovými sály, provrtaná hustou sítí kancelářských kukaní, šaten a sprch, s obrovskou skladovací plochou, kde bylo všude plno tělocvičného nářadí. Zvenčí to vypadalo, jako by stavba neměla vůbec žádná okna, protože jediná okna byla ve stěně obrácené do vězeňského prostoru. Působilo to dojmem, že se člověk ocitl v nějaké vojenské jízdárně z 19.století. Skoro jsem čekal, že každou chvíli odněkud vyrazí přehlídkové kobyly a budou secvičovat parádní marš.
Ale žádné se neobjevily. Nicméně na jednom basketbalovém hřišti provádělo fotbalové mužstvo v teplákových soupravách rozcvičku a dva vězeňské týmy hrály neligový tréninkový zápas. Giffin mě prováděl vším tím cvičebním hemžením a já se celou tu dobu nestačil než obdivovat, s jakou precizností a vytrvalostí basketbaloví hráči faulovali jeden druhého, jak si podráželi nohy, nabírali se koleny, zahákovali se prsty soupeři za pasem nebo jej klidně boxovali do týlu, a přitom všem si přec jen našli tu a tam čas vystřelit na koš.
Mířili jsme ke skladu. Vstup dovnitř byl oddělen půldveřmi, jejichž horní část zakončoval jakýsi výdejní pultík. Vchod střežil ospale vyhlížející vyblajchovaný obr ve vězeňském mundúru, opíral se o desku poličky a šťoural se v zubech čímsi, co na první pohled vypadalo jako tupá jehla, ale v čem jsem pak rozpoznal jehlu do pumpičky na kolo. Měl lehce narůžovělou pleť, asi jako by mu ji právě trochu sežehlo slunce, a vlasy a obočí měl tak nevýrazně žluté, že na něm téměř nebyly vidět. Toho jsem také viděl na vězeňském dvoře s tou partou ostrých hochů.
Když jsme dorazili, obr kývl na Giffina, otevřel půldveře a nechal nás projít. Vrhl na mě pohled naplněný jakousi lenivou zvídavostí a Giffin šťouchl mým směrem palcem do vzduchu a pravil: "Tak vedu tohodle chlapa, Kundu. Věř nebo nevěř, šoupli ho sem."
Obr se na mě pobaveně podíval, jako by tomu nechtěl věřit: "Jakže se to jmenuješ?" Měl tenký pisklavý hlas, který mi připomínal hlas Petera Corse.
"Künde," odpověděl jsem. "Je tam umlaut."
"Bude tady dělat!" řekl Giffin s takovým důrazem na posledním slově, že se zdálo, jako by chtěl obru sdělit ještě něco víc než prostý smysl toho slova.
Obrovi zřejmě to skryté poselství došlo. Podíval se na Giffina, svraštil čelo a řekl: "Mhm, jó?" Zdálo se mi, jako by mezi těmi dvěma došlo k nějaké mimoslovní výměně názorů, vyjadřované téměř nepostřehnutelnými náznaky očí, pokyvováním hlavy a krčením ramen. Když tohle všechno proběhlo, obr pravil: "Mjo, tak to ale bude kapku kompliké, Phile!"
"O tom si promluvíme později," řekl Giffin. "Zatím ho prostě k něčemu vraž."
"Hm."
Giffin znovu pokrčil rameny, neznatelně pokýval hlavou, čímž zřejmě obrovi zase něco naznačoval, a pak odešel. Obr mě chvíli pátravě provrtával očima, při čemž se nepřestával šťourat v zubech, pak vyndal z pusy jehlu z pumpičky od kola a řekl: "Jak že se to jmenuješ, zvopák bys to?"
"Künde," odpověděl jsem. "Je tam umlaut."
"Kúnde," vypravil ze sebe namáhavě, ale zaplať pámbu i za to. "Phil se musel přeslechnout."
"Asi. Křestním jménem jsem Harry."
Napřáhl růžovou ruku: "Já jsem Jerry Bogentrodder."
"Mě těší," odpověděl jsem, a když jsem ucítil stisk té obrovité tlapy, která se nad mou rukou zavřela, říkal jsem si, že možností pohrát si nějak s jeho jménem asi rozhodně nikdo nevyužívá.
Otočil se, zahleděl se zkoumavě do skladu, který vypadal jako úplné bludiště nejrůznějších nádob, poliček, uliček a skladovacích kukaní. "Jo, moment," řekl. "Zrovna přišly z prádelny fotbalový dresy, takže bys je moh rozsortýrovat."
"Jistěžě," přikývl jsem s ostentativní snahou se zavděčit.
Vedl mě dozadu kolem plechových nádob s basketbalovými míči, kolem polic se speciální obuví na kužely, s haldami baseballových pálek, kolem místností s vyrovnanými hromadami baseballových a kriketových met, puků, chráničů, helem, pálek, vlaječek, baseballových ponč a plechovek s bílou barvou do malé šedavé betonové místnosti vybavené velkým knihovnickým stolem, několika dřevěnými židlemi a bílým dvoukolákem na manipulaci s prádlem. Jako všude v této části vězení nebyla tu nikde žádná okna a místnost ozařovaly jen zářivky namontované na stropě. Svým způsobem to tu vypadalo daleko víc jako ve správné vězeňské cele než v mé skutečné, zařízené dvěma prostými sklápěcími lůžky, dvěma malými prádelníky a dvěma dřevěnými židlemi, odkud jsem měl hustou drátěnou sítí na oknech poměrně slušný výhled na hlavní vězeňský dvůr.
Jerry Bogentrodder ukázal na dvoukolák: "Rozsortýruješ to všecko podle čísel. Hezky to poskládáš a vyrovnáš do komínků. Až to doděláš, skoč za mnou dopředu."
"Fajn," odpověděl jsem.
Odešel a já se pustil do práce.
Všichni fotbaloví hráči mívají samozřejmě svoje čísla, ale chovanci Stoneveltu je už měli vzhledem k svému postavení vězňů, a ta jim byla přidělena i do jejich fotbalových funkcí. Připadlo mi to trochu nezvyklé, když jsem popadl dres a koukám a vidím na něm 7358648, číslo pěkně vyvedené přímo na prsou a zrovna tak na zádech. Trenýrky zřejmě mívaly na zadku také čísla. Na suspenzoru bylo vytištěno na pásu a na každé fusekli tvořilo kolem dokola na okolku jakýsi vkusný vzoreček.
Nebylo to tak úplně nepodobné práci v dílně na poznávací automobilové značky, nakonec šlo taky o čísla. Čas příjemně ubíhal a já skládal a třídil a rovnal do kup, a když to zhruba trvalo něco přes hodinu, jde kolem dveří takový zaprcatělý, šlachovitý, rtuťovitý chlapík jako lasička, zastaví se tam v tom vězeňském mundúru, kouká na mě s jakýmsi náhlým podezřením v očích a pak žene honem dál. Nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost a hrál jsem si dál s prádlem, tu a tam jsem svázal některou ponožku na uzel, ale za pět minut se u dveří objevil další.
Tenhle už jen tak nepřešel. Když mě spatřil, zastavil se, zamračil se, podíval se chodbou k přední části skladu, pak koukl na mě, koukl zpátky směrem, odkud přišel, znovu koukl na mě, postavil se do dveří a povídá: "Do hajzlu, co ty seš zač?"
"Já tady dělám," odpověděl jsem.
Vůbec se mu to nelíbilo. "Od kdy?" zeptal se.Byl spíš střední postavy, podsasitý, dosti těžkopádného vzezření, s černými vlasy a působil dojmem rváče. Všiml jsem si, že na hřbetech rukou má jakési boule jako malé šutry a že je má porostlé černými chlupy.
"Dneska jsem tady začal," vysvětloval jsem.
"Ne! Jo, A ví o tom Phil Giffin?"
"Ten mě sem sám přivedl."
Probodl mě pátravým pohledem: "Víš to zichr?"
"To vím, kolego," odpověděl jsem. Byl to vězeň jako já, takže jsem si mohl odpustit tuhle uctivost s kolegováním, ale cosi v jeho chování mě nutilo chovat se jaksi zdvořileji.
S týmž pátravým probodávajícím pohledem se mě zeptal: "A jak se jmenuješ, Pepíčku?"
"Künde," odpověděl jsem. "Je tam umlaut."
"No jo, to uvidíme," řekl a rezolutně přitom kývl hlavou, jako by mi tím chtěl naznačit, že naše jednání je skončeno, a potom odpochodoval pryč.
Bylo to podivné. Třídil jsem prádlo, skládal a rovnal na hromady a pořád jsem tak různě přemýšlel a čím víc jsem špekuloval, tím víc mi připadalo, že se něco děje.
Že by nějaký tajný poker? V tom by to mohlo vězet a taky by se tím vysvětlilo, proč lidi v této části vězení právě tuhle oblast tak žárlivě střeží a jsou tak podezíraví vůči neznámým vetřelcům.
A co jestli sem třeba propašovali nějakou ženskou? Najednou jsem ji viděl jako živou: tady v některé místnosti plné sportovních pytlů tráví dny i noci a žije z jídla ukradeného v jídelně a poskytuje vybrané vězeňské klientele ve světle zářivek své služby. Tedy sportovní sekci, samozřejmě, to by přece mohlo být.
Ne. Ten poker je pravděpodobnější, anebo něco podobného.
Najednou mě popadla touha přijít všemu na kloub. Mrskl jsem suspenzorem chovance č.4263511, šel ke dveřím, vyklonil se ven a rozhlédl se na obě strany. Nikde nikdo. Nalevo vedla chodba kolem menších skladištních místností a společných sprch k hlavní části, kde bylo nejvíc polic a všelijakých nádob, a tamodtud se šlo k východu. Po pravé ruce chodba pokračovala jen takových deset stop a končila u zavřených dveří.
Tamodtud přišli ti dva chlapi, co jsem spatřil. Ještě jsem se přes rameno ohlédl směrem k přední části skladiště a už jsem opatrně po špičkách mířil k oněm zavřeným dveřím. Byly to obyčejné kovové dveře, natřené erární šedí, s obyčejným mosazným knoflíkem. Přitiskl jsem ucho k chladnému kovu, poslouchal, ale neslyšel jsem nic. Znovu jsem se ohlédl za sebe a velice váhavě jsem vztáhl ruku po knoflíku.
Dveře se otvíraly do chodby. Pomalu, kousek po kousíčku jsem je k sobě přitahoval a jako ostříž číhal, jestli něco neuslyším, a každou chvíli jsem se ohlížel za sebe. Srdce mi bušilo, že jsem cítil tep až v zápěstí.
Mrkal jsem jako pominutý.
Když jsem dveře napůl otevřel, nahlédl jsem dovnitř, ale neviděl jsem nic než temně zelené zadní stěny řady kovových skříněk na šaty. Byly asi sedm stop vysoké a tvořily jakousi souvislou stěnu nebo bariéru, pro kterou nebylo možno v místnosti vidět už vůbec nic jiného.
Jenomže já jsem se pořád chtěl něco dovědět a pořád jsem nic neslyšel. Zatajil jsem dech, prošel za dveře, překročil přes práh a pak dveře za sebou tiše zavřel.
Místnost to byla asi dvacet stop široká a dveře se otvíraly uprostřed stěny. Mezi řadou skříněk a stěnou byla ponechána asi na tři stopy široká ulička, která šla oběma směry, ale pokaždé ne až úplně na konec.
Bez jakéhokoli zvláštního důvodu jsem se dal doprava. Kráčel jsem tiše, zadržoval dech a na konci jsem obezřetně vykoukl za poslední skříňku, pak jsem zašel až za ni a uviděl jsem před sebou prázdný prostor.
Naprosto prázdný. Jedna řada skříněk stála proti úplně stejné řadě u protější stěny a mezi oběma byla vzdálenost asi na osm stop. Uprostřed tohoto prostoru byly k podlaze přišroubovány dvě dřevěné lavičky. Asi na desíti skříňkách na straně dveří visely patentní zámky. Jinak tu nebylo vůbec nic vidět, nic, z čeho by se dalo usoudit, co tam ti dva chlapi dělali. Stejně tak se z toho nedalo vysvětlit to napětí, které se každého v mé přítomnosti zřejmě zmocňovalo.
Zašel jsem k řadě skříněk s oněmi visacími zámky. Zkusil jsem za jeden vzít, ale byl bezpečně uzavřen. Jiná skříňka o kousek dál, na které zámek nebyl, šla otevřít naprosto lehce, ale uvnitř jsem spatřil jen prázdný kovový vnitřek se standardní poličkou a věšáky.
Krucihimlhergot, co se to tady děje? Točil jsem se ze strany na stranu jako holub na báni a snažil jsem se něco vyšpekulovat, když tu najednou se jedna skříňka u zadní stěny sama od sebe otevřela a z ní vystoupil chlap v civilních šatech: pomenší padesátník ostrých rysů, v hnědé kožené bundě a látkové čepici. Koukl na mě a vytrhl z kapsy u bundy malou zrádnou pistoli.
"Fuj, to jsem se lek," vykřikl jsem a omdlel jako špalek.
