"Cože?" zeptal jsem se.
Otevřel pusu a předvedl mi sadu drobounkých dolních zubů, které zářily tak falešnou porcelánovou bělostí, že vypadaly, jako by je ukradl z pusy nějaké panence. V horní čelisti se však černaly dásně, jež připomínaly horské pohoří po lesním požáru. Šťouchaje se vdolkovitým palcem do těch horních dásní, huhlal: "Oak o a-á-luje?"
"Promiňte," řekl jsem. "Já vám tak docela nerozumím." Začínal jsem nabývat přesvědčení, že mě zavřeli do cely s případem pominutí mysli a že ten obrovitý tlusťoch s kůží jako syrový vdolek je vyložený cvok. Opravdu zvláštní trest, co? Ohlédl jsem se mřížemi zpátky do chodby, ale dozorce Stoon už samozřejmě zmizel.
Corse nakonec vyndal palec z pusy. "Moji horní protézu," kňoural skomíravě, "kdo ji zatáhne?"
"To vám teda nepovím," odpověděl jsem. Dupal po maličké cele těžkým dunivým krokem a stěžoval si přitom hádavým hlasem, vztekle rozhazoval obrovitými rozměklými pažemi, a tak jsem postupně vyposlechl celou jeho historii. Ve vězení je už sedmatřicet let, pro nějaký blíže neurčený a dávno spáchaný zločin, a ted má být propuštěn na podmínku dřív, než bude moci kousat. Vězeňský zubař mu totiž sebral zuby a do téhle chvíle mu jich vrátil právě polovinu. A kdo mu tam v tom světě venku zaplatí novou horní protézu? Jak bude existovat? Jak bude kousat?
Skutečně to pro něho byl problém. Pokud věděl, pojištěn nebyl a o bezplatné léčbě neměl tušení, ač jsem se mu o ní zmínil, snad by se daly účty u zubaře zaplatit z některých z těchto zdrojů, ne? Rodinu venku nemá, ani žádné přátele, vyučen není ničím a dovede než balit tabulky s automobilovými poznávacími značkami, nemá kam jít a neví, co si počít. I kdyby měl všechny zuby, tak jsou jeho vyhlídky chmurné.
Tvrdil, že ho chtějí vyšoupnout jenom proto, že je v kriminále přeplněno, ale já jsem byl přesvědčen, že se mu nepřihodilo nic jiného, než že tu prostě šíleně pomýleným způsobem použil nějaký člověk aktu humanity vůči jinému člověku. Věděl jsem bezpečně, že kdesi nejspíš udělalo nějakému ouřadovi náramné potěšení, že může Petera Corse zachránit před úplným zapomenutím a poslat ho znovu na svět, bez jiskřičky naděje, bez vyhlídek do budoucnosti, bez rodiny a bez horní protézy.
Skutečně jsem s ním cítil. Nabídl jsem se, že bych mu sestavil dopis jeho kongresmanovi, který by jen podepsal - sám svému kongresmanovi jsem žádný dopis napsat nemohl, protože můj kongresman byl právě jeden z těch dvou při oné havárii, kvůli níž jsem se sem dostal - a v tom dopise že by se proti situaci ohradil, ale odmítl. Patřil k poslední generaci Američanů, kteří radši zemřou, než by se někoho o něco prosili, a rozhodl se, že v té bezzubé existenci už zůstane sám sebou až do konce. Většinu času nadával a vyhrožoval, že to stejně nějak zařídí, aby se sem vrátil, ale všechno to nemělo žádnou cenu. Co by nakonec mohl člověk v jeho věku a v jeho stavu skutečně provést?
Strávili jsme spolu jenom týden, ale za tu dobu jsme se docela spřátelili. Jemu se ulevilo, že se někomu mohl pořádně vynadávat a ten někdo že se mu ani nevysmál, ani ho neignoroval. A zřejmě se tady rád ujal role starého zkušeného kriminálníka, který může tomu holobrádkovi ukázat, jak to v lapáku chodí. Za ta léta si vypěstoval celý čisticí a skladovací rituál, kterým si tu usnadňoval život, a já jsem jej přijal se vším všudy. Na vězeňském dvoře mě představil několika dalším trestancům, včetně onoho zahradníka, kterého jsem pozoroval oknem od správce Gadmora. Jmenoval se Butler, Andy Butler, a na hlavě mu zářil chundelatý porost jemných bílých vlasů, měl kulatý nos a usmíval se krásným prostým úsměvem. Vůbec mě nepřekvapilo, když mi Corse sdělil, že Butler dělá už tradičně při vězeňském vánočním představení dědu Mráze.
Corse mě také upozornil, od kterých vězňů se mám držet zpátky. Na vězeňském dvoře byli tři skupiny "ostrých hochů", jimž jsem se měl vyhýbat, a také tu byla skupinka "přihřátých". Ti sice na dvoře nikdy žádné výtržnosti netropili, ale zato ze sprch si udělali osobní eldorádo, a to každé pondělí a čtvrtek. "Nikdy se nechod sprchovat v pondělí nebo čtvrtek," varoval mě Peter a obracel přitom oči vzhůru.
I při zaměstnání jsem se u Corse učil jako u Vergilia. Přejímal jsem přece jeho práci a během toho týdne, který byl pro něho poslední a pro mě první, mi ukázal, jak se to dělá. Práce to byla snadná, ale svým způsobem mohla člověka uspokojit. Musel jsem sedět u takového dřevěného stolku, po levé ruce jsem měl hromádku obálek z tenkého papíru a po pravé hromádku právě dokončených tabulek s poznávacími značkami. Před sebou jsem měl gumové razítko a polštářek, jako ženská, co tiskne v samoobsluze na zboží ceny. Vzal jsem z hromádky dvě tabulky, zkontroloval jsem, jestli jsou na obou stejná čísla a jestli byly řádně natřeny, a pak jsem obě zasunul do obálky. Nato jsem si na gumovém razítku seřídil písmena a číslíčka tak, aby odpovídala značce na tabulce, bouchl jsem razítkem do polštářku, pak na obálku, načež jsem balíček s tabulkami i obálkou šoupl před sebe na druhou stranu stolu, kde už čekal takový tetovaný kolohnát, který se jmenoval Joe Wheeler, ten si odškrtl číslíčko na zasílacím listu, strčil tabulky do lepenkové krabice a ta už se pak jen zapečetila a putovala lodí na dopravní správu v Albany.
Na tom týdnu, který jsem strávil společně s Peterem Corsem, bylo cosi podivného. Prožil tu třicet sedm let, vězení jako by z něho vycucalo všechnu životní mízu - připadal mi jako oběť rakoviny, kterou zmrazili a které přivodili umělou smrt, v níž měla očekávat nějakou pozdější léčbu - a ted odcházel. A já jsem přišel a měl jsem převzít jeho celu a jeho práci i všechny jeho vztahy, které si vybudoval k těm starým kriminálním kozákům. Docela jsem se na ten nový život, jaký jsem měl vést ve vězení, těšil, ale to jsem možná trochu předčasně přehnal.
Corse si vždycky na noc schovával dolní protézu do skleničky s vodou, a když spal, měl ji pod pryčnou v hlavách postele. Tu poslední noc, než odcházel, jsem mu ji schoval k nohám pryčny. Až ji najde, uvažoval jsem, bude si myslet, že si ji předešlého dne večer nechal v puse a že sebou ve spánku tak házel, až mu vypadla a odcestovala na druhou stranu postele.
Jenomže vtip byl v tom, že ji nenašel. Nedovedu si vysvětlit proč, protože tak pečlivě zase ukrytá nebyla. Když slezl z postele, zuřil jako pominutý, a když jsem odcházel ke svým tabulkám, byl jsem přesvědčen, že za několik minut bude mít zuby zase bezpečně v puse.
Ale když jsem se večer přestěhoval na jeho pryčnu, dolní protéza byla ještě pod ní. Z toho mi chvíli nebylo dvakrát dobře - zvlášť proto, že za tím vězelo přesně to, co jsem se chtěl odnaučit - ale koneckonců půlka protézy mu přece nemohla být nijak zvlášť užitečná. Snad pro něho bude líp, když začne pěkně od ničeho a nebude se pokoušet přizpůsobovat nějakou civilní protézu těmhle vězeňsky institučním obludnostem.
