"Kündová," namítl jsem. "Je tam umlaut." Ale bylo to marné.
Rodičům to nezazlívám. Jsou původem Němci a vědí, že jejich jméno prý původně znělo Kunte a ještě předtím Kunt a to bylo jakousi staroněmeckou variantou podstatného jména Kunst, což znamená umění. Přistěhovali se sem do této země v roce 1937. Nebyli sice takzvaní neárijci, ale měli protinacistické přesvědčení a emigrovali nikoli proto, že by byli milovali Ameriku, ale protože nenáviděli to, co se stalo z Německa. Jak to jenom šlo, zůstávali od toho okamžiku až dodnes Němci. Žili nejdřív v Yorkvillu, což je německá čtvrť Manhattanu, a později v německých oblastech řady menších měst v severní části státu. Tatínek se nakonec naučil mluvit anglicky téměř jako rodilý Američan, ale maminka je pořád ještě spíš Němka než Američanka. A ani jeden z nich si neuvědomoval, že by ono jméno, jež společně sdílíme, mohlo skrývat nějaké tajné významy.
Jenomže já už ano. Vtipálkové začali, když mi byly čtyři - z doby dřívější se aspoň na nic nepamatuju - a dodnes nepřestali. Hrozně rád bych si byl dal jméno změnit, ale jak bych takový krok vysvětlil rodičům! Jsem jedináček a narodil jsem se jim dost pozdě a prostě bych jim takhle nemohl ublížit. Vždycky jsem si říkal, "Až jednou umřou," ale vypadají oba, že si tu ještě dlouho pobudou, a navíc mě při takových myšlenkách napadá, jako bych si přál smrt vlastních rodičů, a o to je pak všechno horší.
Brzy jsem dospěl k závěru, že moje jméno není nic jiného než obyčejný kanadský žertík, který mi ztropil nějaký pámbíček s úrovní naivního studentíka. Samozřejmě že s ním jsem si to nemohl vyřídit nijak přímo, ale nicméně tady dole bylo dost příležitostí, kdy jsem si mohl na vtipálcích, seslaných oním pámbíčkem, zchladit žáhu. A za život jsem už toho natropil skutečně požehnaně.
První kanadský žertík jsem provedl v osmi letech a jeho obětí byla moje paní učitelka ve druhé třídě, která drezírovala svěřené žáčky jako seržant od maríny, jenž musí zápasit s bandou nezvedených kriminálníků. Měla ve zvyku cucat gumu na konci tužky a přitom si na nás vymýšlela skupinové tresty za nějaký drobný přestupek, kterého se dopustil třeba jen jediný z nás. A já jsem jednoho krásného dne šedočernou gumu z obyčejné žluté lakované tužky zastrčil kus psího hovínka, jež jsem vymodeloval tak dokonale, že to nebylo od pravé gumy k rozeznání. Trvalo to dva dny, než se mi podařilo takhle vybavenou tužku propašovat k učitelce na katedru, ale čas a pečlivá příprava i soustředěné úsilí nakonec korunoval úspěch. Když strčila tužku do pusy, byl výraz v její tváři tak báječný - vypadala jako vlastní zmuchlaná fotka -, že to celou třídu stačilo udržet ve stavu blaženosti až do konce školního roku, a to prosím bez ohledu na všechny ropuchy, napínáčky, bouchací kuličky, stříkající pera, smradlavé sýry, tekoucí skleničky, kteréžto všechny triky následovaly hned vzápětí po kousku z gumou. Ta ženská mlátila do žáčků den ze dne jako opilec, když ho chytí delirium tremens, ale všechno bylo marné. Já byl nezdolný.
A anonymní. Četl jsem později v jednom spisku předsedy Maa, že partyzán je jako ryba, plovoucí v oceánu obyvatelstva, ale to jsem si uvědomoval už ve svých osmi letech. Na mé nehoráznosti reagovala učitelka novým a novým udílením skupinových trestů a já jsem věděl o několika spolužácích, kteří by byli "provinilce"velice rádi udali, jenom kdyby měli příležitost, a tak jsem si zachovával naprosto bezpečnou anonymitu. Navíc se moje činnost neomezovala pouze na oficiální osobnosti školy, i mé spolužáky čekala toho školního roku řada povyražení, jako že se pomazali melasou, nadýchali se kýchacího prášku, přilepili se na žvýkačku nebo v jejich blízkosti explodovaly žárovky, a hrozně rádi by si byli s původcem vší té legrace kolektivně popovídali. Ale nikdo mě nikdy nechytil a jenom jednou jsem o vlas unikl prozrazení, bylo to tehdy, když na školní záchodek vtrhla skupina tří chlapců a já v tu chvíli zrovna natahoval přes toaletní mísy průhledné lepící pásky. Ale ve svých osmi letech jsem byl šikula a ihned jsem se jel rozkládat, že ty pásky právě sundávám, protože jsem je tam v té chvíli objevil, a že jsem jen taktak sám unikl nějaké nepříjemné pohromě. K úniku mi gratulovali a nikdo mě nepodezíral.
Takže tak. V druhé třídě byly tedy hlavní prvky, tvořící můj život, již bezpečně dány. Moje jméno mělo být terčem hrubého humoru, ale já jsem urážky oplácel humorem stejně drsným a určitě daleko účinnějším. A rozhodl jsem se počínat si naprosto anonymně.
Takhle to šlo do mých dvaatřiceti let, kdy se stala ta věc s tou ženskou figurínou:nechal jsem ji totiž jednoho krásného slunného nedělního odpoledne takhle počátkem měsíce máje ležet pečlivě vymalvanou a s nožkama pěkně rozhozenýma na kapotě vozu chevrolet impala, zaparkovaného u okraje longislandské dálnice těsně na západní straně křižovatky na Grand Central Parkway. Když jsem se asi za tři čtvrti hodiny vrátil z nedaleké restaurace, zjistil jsem, že se zatím v důsledku mého žertíku srazilo sedmnáct aut, v nichž došlo ke zranění více než dvaceti osob, včetně oněch tří dětí, o kterých se zmínil správce věznice Gadmore, plus dva členové Kongresu Spojených států amerických a dvě neprovdané mladé dámy, které s dotyčnými kongresmany sdílely jejich vůz.
Ani já, ani správce jsme se dotyčných kongresmanů nedotkli jediným slovem, přestože právě oni byli tím rozhodujícím činitelem. I s těmi poraněnými dětmi bych z toho býval mohl vyváznout podmínečně a s varovnou důtkou, jenomže ti kongresmani mi nasolili patnáct let, s podmínkou pěti.
