Jmenuji se Harold Albert Chester Künde. Je mi dvaatřicet let a jsem svobodný, přestože jsem se tak po dvacítce asi třikrát pokoušel požádat o ruku dívek, ke kterým jsem se nějak citově připoutal. Všechny tři mě odmítly, z toho dvě s rozpaky a vykrucováním, což bylo jistým způsobem horší než odmítnutí samo. Jenom jedna byla natolik čestná, že mi řekla: "Je mi to líto. Víš, mám tě skutečně ráda, Harry, ale nemůžu prostě žít až do smrti jako paní Kundová."
"Kündová," namítl jsem. "Je tam umlaut." Ale bylo to marné.
Rodičům to nezazlívám. Jsou původem Němci a vědí, že jejich jméno prý původně znělo Kunte a ještě předtím Kunt a to bylo jakousi staroněmeckou variantou podstatného jména Kunst, což znamená umění. Přistěhovali se sem do této země v roce 1937. Nebyli sice takzvaní neárijci, ale měli protinacistické přesvědčení a emigrovali nikoli proto, že by byli milovali Ameriku, ale protože nenáviděli to, co se stalo z Německa. Jak to jenom šlo, zůstávali od toho okamžiku až dodnes Němci. Žili nejdřív v Yorkvillu, což je německá čtvrť Manhattanu, a později v německých oblastech řady menších měst v severní části státu. Tatínek se nakonec naučil mluvit anglicky téměř jako rodilý Američan, ale maminka je pořád ještě spíš Němka než Američanka. A ani jeden z nich si neuvědomoval, že by ono jméno, jež společně sdílíme, mohlo skrývat nějaké tajné významy.
Jenomže já už ano. Vtipálkové začali, když mi byly čtyři - z doby dřívější se aspoň na nic nepamatuju - a dodnes nepřestali. Hrozně rád bych si byl dal jméno změnit, ale jak bych takový krok vysvětlil rodičům! Jsem jedináček a narodil jsem se jim dost pozdě a prostě bych jim takhle nemohl ublížit. Vždycky jsem si říkal, "Až jednou umřou," ale vypadají oba, že si tu ještě dlouho pobudou, a navíc mě při takových myšlenkách napadá, jako bych si přál smrt vlastních rodičů, a o to je pak všechno horší.
Brzy jsem dospěl k závěru, že moje jméno není nic jiného než obyčejný kanadský žertík, který mi ztropil nějaký pámbíček s úrovní naivního studentíka. Samozřejmě že s ním jsem si to nemohl vyřídit nijak přímo, ale nicméně tady dole bylo dost příležitostí, kdy jsem si mohl na vtipálcích, seslaných oním pámbíčkem, zchladit žáhu. A za život jsem už toho natropil skutečně požehnaně.
První kanadský žertík jsem provedl v osmi letech a jeho obětí byla moje paní učitelka ve druhé třídě, která drezírovala svěřené žáčky jako seržant od maríny, jenž musí zápasit s bandou nezvedených kriminálníků. Měla ve zvyku cucat gumu na konci tužky a přitom si na nás vymýšlela skupinové tresty za nějaký drobný přestupek, kterého se dopustil třeba jen jediný z nás. A já jsem jednoho krásného dne šedočernou gumu z obyčejné žluté lakované tužky zastrčil kus psího hovínka, jež jsem vymodeloval tak dokonale, že to nebylo od pravé gumy k rozeznání. Trvalo to dva dny, než se mi podařilo takhle vybavenou tužku propašovat k učitelce na katedru, ale čas a pečlivá příprava i soustředěné úsilí nakonec korunoval úspěch. Když strčila tužku do pusy, byl výraz v její tváři tak báječný - vypadala jako vlastní zmuchlaná fotka -, že to celou třídu stačilo udržet ve stavu blaženosti až do konce školního roku, a to prosím bez ohledu na všechny ropuchy, napínáčky,
bouchací kuličky, stříkající pera, smradlavé sýry, tekoucí skleničky, kteréžto všechny triky následovaly hned vzápětí po kousku z gumou. Ta ženská mlátila do žáčků den ze dne jako opilec, když ho chytí delirium tremens, ale všechno bylo marné. Já byl nezdolný.
A anonymní. Četl jsem později v jednom spisku předsedy Maa, že partyzán je jako ryba, plovoucí v oceánu obyvatelstva, ale to jsem si uvědomoval už ve svých osmi letech. Na mé nehoráznosti reagovala učitelka novým a novým udílením skupinových trestů a já jsem věděl o několika spolužácích, kteří by byli "provinilce"velice rádi udali, jenom kdyby měli příležitost, a tak jsem si zachovával naprosto bezpečnou anonymitu. Navíc se moje činnost neomezovala pouze na oficiální osobnosti školy, i mé spolužáky čekala toho školního roku řada povyražení, jako že se pomazali melasou, nadýchali se kýchacího prášku, přilepili se na žvýkačku nebo v jejich blízkosti explodovaly žárovky, a hrozně rádi by si byli s původcem vší té legrace kolektivně popovídali. Ale nikdo mě nikdy nechytil a jenom jednou jsem o vlas unikl prozrazení, bylo to tehdy, když na školní záchodek vtrhla skupina tří chlapců a já v tu chvíli zrovna natahoval přes toaletní mísy průhledné lepící pásky.
Ale ve svých osmi letech jsem byl šikula a ihned jsem se jel rozkládat, že ty pásky právě sundávám, protože jsem je tam v té chvíli objevil, a že jsem jen taktak sám unikl nějaké nepříjemné pohromě. K úniku mi gratulovali a nikdo mě nepodezíral.
Takže tak. V druhé třídě byly tedy hlavní prvky, tvořící můj život, již bezpečně dány. Moje jméno mělo být terčem hrubého humoru, ale já jsem urážky oplácel humorem stejně drsným a určitě daleko účinnějším. A rozhodl jsem se počínat si naprosto anonymně.
Takhle to šlo do mých dvaatřiceti let, kdy se stala ta věc s tou ženskou figurínou:nechal jsem ji totiž jednoho krásného slunného nedělního odpoledne takhle počátkem měsíce máje ležet pečlivě vymalvanou a s nožkama pěkně rozhozenýma na kapotě vozu chevrolet impala, zaparkovaného u okraje longislandské dálnice těsně na západní straně křižovatky na Grand Central Parkway. Když jsem se asi za tři čtvrti hodiny vrátil z nedaleké restaurace, zjistil jsem, že se zatím v důsledku mého žertíku srazilo sedmnáct aut, v nichž došlo ke zranění více než dvaceti osob, včetně oněch tří dětí, o kterých se zmínil správce věznice Gadmore, plus dva členové Kongresu Spojených států amerických a dvě neprovdané mladé dámy, které s dotyčnými kongresmany sdílely jejich vůz.
Ani já, ani správce jsme se dotyčných kongresmanů nedotkli jediným slovem, přestože právě oni byli tím rozhodujícím činitelem. I s těmi poraněnými dětmi bych z toho býval mohl vyváznout podmínečně a s varovnou důtkou, jenomže ti kongresmani mi nasolili patnáct let, s podmínkou pěti.