Správce věznice mi taky hned na uvítanou řekl:"Vy nejste v jádru špatný člověk, Kundo!"
"Künde," opravil jsem ho rychle s náležitou výslovností. "Čte se to umlaut! " dodal jsem na vysvětlenou.
"Co um-?"
"Umlaut." Píchl jsem dvěma prsty do vzduchu, jako bych chtěl oslepit nějakou neviditelnou osobu." Dvě tečky nad u. Je to německé jméno."
S nasupeným čelem přejel pohledem moje materiály. "Tady ale píšou, že jste se narodil v Rye, ve státě New York."
"Přesně tak, pane správce," přikývl jsem. A v duchu jsem si s hořkostí opakoval: Rye, New York.
"To jste teda americkej občan," pokračoval a propíchl mě pohledem zpod brejliček v drátěných obroučkách, jako by chtěl říci "Zkus to zatlouct."
"Rodiče se sem přistěhovali z Německa," vysvětloval jsem. "V roce 1937."
"Ale vy jste se už narodil tady!" Zabušil přitom prstem do desky stolu, jako by chtěl naznačit, že mě matička porodila právě v téhle kanceláři a přesně na tomhle stole.
"Já svou americkou státní příslušnost nijak nezapírám," podotkl jsem.
"To tak ještě. Bylo by vám houby platné, kdybyste to zkoušel."
Měl jsem pocit, že se ten zmatek už sám od sebe nějak chýlí k přirozenému rozuzlení a že nic, co bych si tu troufal říci, mi rozhodně nemůže nijak posloužit, a tak jsem raději držel jazyk za zuby.
Správce věznice Gadmore na mě zůstal ještě několik minut nasupeně civět, zřejmě jako by se chtěl ujistit, že už nehodlám provést nic popudlivého, a pak se znovu sklonil nad mými materiály. Všiml jsem si, že má nahoře na lebce kulatou lysinu: vypadalo to jako vdolek připlácnutý na chcíplém ježkovi. Ale byla to nicméně smrtelně vážná hlava.
Všechno to bylo smrtelně vážné: správce, kancelář a vůbec existence vězení sama. Jako by mi ta vážnost v tu chvíli zachutnala, snad proto, že do mého života dospěla s pořádným zpožděním. Připadalo mi, že mi vězení skutečně moc prospěje.
Správce Gadmore jako by se od mých materiálů nemohl odtrhnout. Mně taky trvalo chvíli, než jsem si přečetl na mosazném štítku na stole jeho jméno: Eustach B.Gadmore. Pak jsem se bavil tím, že jsem se rozhlížel po té titěrné přecpané kanceláři, po černých skříňkách kartotéky a po fotografiích vládních představitelů rozvěšených na úředně zelených stěnách i po žaluziích značně nepořádně vytažených ve velkém okně za psacím stolem.Těsně nad správcovou pleší jsem oknem viděl venku jakousi kapesní zahrádku, dokonale sešněrovanou mezi kamenné stěny. Pracoval tam v tom podmračeném listopadovém povětří nějaký starý pupkáč v pruhované vězeňské uniformě: obaloval keře po stranách zahrady konopným plátnem. Keříky a trávník uprostřed oddělovala od květinového záhonu pravoúhle běžící cestička. Ze záhonu čouhaly touto roční dobou již jen uschlé pahýlky květinových stonků. Napadlo mě, že se příští rok na jaře dočkám, až ty kytky budou zase kvést. Hm, nakonec je v tom pomyšlení i kapka útěchy.
Správce Gadmore zvedl hlavu. Když se do mě zavrtal zpod brejliček svým pronikavým pohledem, přestal jsem mít to potěšení vidět jeho pleš.
"Indivídua vysazená na kanadské žertíky tady netrpíme, rozumíme?" prohlásil.
"Jistěže, pane správce," přisvědčil jsem.
Ťuk-ťuk. Šťouchl do mých materiálů, až popojely. "Četba k popukání to zrovna není," houkl.
"Jistěžene, pane správce. "A ještě jsem dodal, abych ho ubezpečil:"Z toho už jsem se vyléčil, pane správce."
"Vyléčil?" Zašilhal přitom tak strašně, že mi to připadalo, jako by chtěl přede mnou schovat zraky za vysedlými lícními kostmi. "Chcete snad říct, že jste byl magor?"
Chtěl jsem snad něco podobného naznačit? "Nene, tak jsem to nemyslel, pane správce," vyhrkl jsem.
"Neuváděl jste přece před soudem žádné vyšinutí mysli, nebo jo?"
"Ne, pane správce, měl jsem v hlavě všechno v pořádku."
"Hm, jak to s vámi bylo, to sice nevím," podotkl a opět zabubnoval prstem ťuk-ťuk-ťuk o stůl.
"Jedno je ale jisté: způsobil jste takříkajíc újmu řadě lidí."
"Ano, to způsobil, pane správce."
"A byly mezi nimi tři děti."
"Přesně tak, pane správce." A dva členové Kongresu, i když o tom jsme oba taktně pomlčeli.
Shlížel na mě jako kakabus, pozoroval mě tím svým šilhavým pohledem a poulil na mě oči, div nespadl ze židle, ale přitom se kupodivu ani nehnul. Jistým zmateným způsobem byl dokonce na mé straně, chtěl mi porozumět, aby mohl pochopit, v čem je u mě ten zádrhel, a pak aby se mohl pokusit o nápravu.
Prohlásil jsem: "Dostal jsem za vyučenou, pane správce. A chtěl bych to ze sebe jednou pro vždycky smazat."
Vězeňský dozorce, který postával vzadu u dveří-byl to ten, co mě sem vedl z přijímače, kde jsem strávil v Stoneveltské věznici první noc-přešlápl v obrovských černých šífech z nohy na nohu, až boty pod jeho tíhou zavrzaly, čímž dal najevo své opovržení a nedůvěru. Tuhle písničku už slyšel mnohokrát.
Ťuk-ťuk. Správce Gadmore se zadíval skrz mě do prázdna a zamyslel se. Já se zahleděl ven za něho do zahrady a pozoroval jsem toho plesnivého zahradníka, který v tu chvíli s klidem močil do křoví. Když byl hotov, zatáhl zip a zabalil pomočený keř do plátna. Máme to teplou zimu.
"Přese všechny rady z nejrůznějších stran ..."
Trhl jsem sebou a znovu upřel zraky na vězeňského správce Gadmora,který se do mě opět zapíchl svým nasupeným pohledem a čekal, až mu věnuji pozornost. "Ano, prosím," vyhrkl jsem.
"Říkám," pokračoval, "že přese všechny rady z nejrůznějších stran jsem se rozhodl dát vám tady práci: nevím, jestli vůbec oceníte, co to znamená."
Zpozorněl jsem a zatvářil se vděčně.
"To znamená," pravil s nadmíru slavnostním výrazem v obličeji, "že jsem se rozhodl dát vám šanci. Jen málo individuí raději vysedává celý den po celách a nehne prstem, ale my tu máme práci jen pro polovičku našich chovanců. Nováčci se musí nejdřív většinou osvědčit, než jim práci přidělíme."
"Ano, pane správce," přikývl jsem. "Aha! Díky!"
Já to s vámi zkusím, Kundo," pokýval hlavou, vyslovil mé jméno opět špatně, "protože vy nezapadáte do žádné normální kategorie vězňů." A jal se je vypočítávat na prstech: "Nejste profesionální kriminálník. Nejste-"
"Ne, pane správce," přikývl jsem.
"- nejste radikál. Nedopustil jste se -"
"Ne, pane správce."
"-jste se, ehm." Zatvářil se poněkud podrážděně. "Nemusíte mi pokaždé říkat, Ne pane správce," štěkl na mě.
"Ne, pane správce," vyhrkl jsem a ihned jsem se kousl do rtu.
Znovu se zadíval do mých papírů, jako by si v nich nahlas předčítal, což ovšem nečinil. "Kde jsem to přestal?"
"Že nejsem žádný radikál," připomněl jsem mu.
"Jo, přesně tak." Vážně na mě zakýval hlavou a znovu začal vypočítávat jednotlivé položky na prstech: "Nespáchal jste zločin z vilnosti. Nejste tady pro drógy. Nejde o zpronevěru ani o daňové machinace. Na váš případ se prostě nehodí žádná řádná kriminální kategorie. Když se to vezme z téhle stránky, tak vy vlastně ani opravdickej zločinec nejste."
A to byla svatá pravda. Co jsem vlastně udělal? Pouze jsem zaparkoval takhle jednou v neděli odpoledne začátkem máje auto na odpočivadle u longislandské dálnice. Tenhle argument ovšem u soudu zamítli, takže jsem se s ním nepokoušel ohánět ani ted .Nasadil jsem tedy výraz poslušné horlivosti a nevinnosti, ochoten přijmout jakékoli rozhodnutí, které si vězeňský správce Gadmore zamane udělat.
"Tak jsem se rozhodl, že začnete s poznávacími značkami," pravil.
Ihned se před mým vnitřním zrakem vybavila představa mé maličkosti ozdobené zepředu i ze zadu poznávacími značkami. Jenže to zřejmě neměl na mysli. "Tedy pane správce...?"
Pochopil, že jsem nepochopil. "Vyrábíme tady automobilové poznávací značky," vysvětloval.
"Aha."
"Přiděluju vás," pokračoval a znovu úkosem vrhl jeden bleskový pohled do mých papírů, jako by se chtěl ujistit, kam že mě to přiděluje, "do balírny. Tam se tabulky balí a skládají do beden."
Samota v cele musí být asi něco mnohem horšího, než jsem si byl schopen představit. "Děkuju vám, pane správce," řekl jsem.
Další pohled do mých papírů. "Ve vašem případě to vypadá, že bychom vás mohli propustit na podmínku," řekl a dodal, "za takových sedmadvacet měsíců."
"Ano, pane správce."
"Jestli to myslíte s tím polepšením upřímně -"
"To myslím, pane správce."
"Držte se přesně našich nařízení," pokračoval. "Vyhýbejte se špatné společnosti. A mohly by to pro vás být dva nejblahodárnější roky v životě."
"To věřím, pane správce."
Změřil si mě rychlým podezíravým pohledem. Možná že jsem se tvářil o chlup žhavěji, než na co tady byl zvyklý. Nicméně věc dále nerozvíjel a pouze pravil: "Tak hodně štěstí, Kundo." (Proboha, umlaut! vzdychl jsem si pro sebe, ale nahlas jsem neřekl ani slovo.) "Když se budete řádně chovat, tak vás tady v téhle kanceláři uvidím teprvá, až vás budeme propouštět."
"Ano, pane správce."
Kývl směrem za mě na dozorce: "Jo, tak to bychom měli, Stoone." Načež se zabodl pohledem do desky stolu, jako bych už byl odešel, sklapl pořadač s mými spisy a pohodil jej mezi další akta, jež se válela na tácu v rohu stolu.
Vězeňská etiketa vyžaduje, aby dozorce otvíral trestancům dveře. Tvářil jsem se, že to nevím, a ač jsem předstíral pomalost, rychle jsem se přesunul ke dveřím a popadl za knoflík dřív, než za něj mohl vzít dozorce Stoon. V okamži, kdy jsem se otáčel, jsem bleskově stopil do dlaně žvýkačku, kterou jsem měl celou tu dobu napěchovanou v levé tváři, a když jsem dveře otvíral, připlácl jsem ji zezpoda pod knoflík. Je to druh žvýkací gumy, která, pokud z ní nevycucáte veškerou příchuť, zůstane vlhká a lepkavá ještě půl hodiny poté, co jste ji přestali žvýkat a vyndali ji z pusy ven.
Otevřel jsem Stoonovi dveře, ale nevrle mi pokynul, že mám jít první. Klidně jsem poslechl, protože jsem věděl, že až bude dveře zavírat, chytne za knoflík z druhé strany. A tak jsme oba vyšli z budovy a zamířili přes cement a svinstvo vězeňského dvora k mému novému domovu.
